Ťie-tu-š’

V termínu ťie-tu-š’ znamená ťie vrubovku předávanou panovníkem jako doklad držení úřadu; ťie-tu byl intendant, úředník zodpovědný za zásobování vojska, někdy zavádějící pořádek; š’ je obecné označení pro pověřence, komisaře, vyslance.^[1] Ťie-tu-š’ pak znamená přibližně „komisař zplnomocněný zajištěním náležité věrnosti“, „komisař pověřený zavedením řádu a pořádku“, normalizací situace.^[2]

Vznik a první ťie-tu-š’ do povstání An Lu-šana

Termín ťie-tu-š’ byl poprvé použit roku 108 v říši Východní Chan, když byl Liang Tung (梁懂) jmenován vojenským komisařem všech sil (ču-ťün ťie-tu-š’, 諸軍節度使) západních armád.^[3] Za Tří říší (220–280) a v pozdějších státech byla ťie-tu-š’ hodnost ad hoc jmenovaných komisařů odpovědných za zásobování polních armád.^[4]

V říši Tchang byly jako orgán regionální vojenské správy zřízeny úřady regionálních velitelů tu-tu (都督).^[5] Regionální velitelé tu-tu působili v pohraničních a důležitých oblastech státu, zpravidla jim podléhalo několik krajů.

Pojem ťie-tu-š’ se od poloviny 7. století používal jako jedno z označení pro velitele příležitostně sestavovaných polních armád.^[3] Dostávali ho velitelé tu-tu, kterým císař jako symbol pravomocí udělil vrubovku.^[1] S tím, jak vznikaly stálé pohraniční armády, stalo se označení ťie-tu-š’ titulem jejich velitelů, ťie-tu-š’ přitom nahradili dosavadní regionální velitele tu-tu.^[4] Poprvé byl zřízen úřad ťie-tu-š’ roku 711 pro oblast Che-si, za úkol měl obranu kansuského koridoru.^[3] Roku 713 císař jmenoval ťie-tu-š’a oblasti Lung-jou, který bránil severozápadní hranici proti Tibetu, téhož roku i oblasti Šuo-fang v Ordosu, proti Turkutům. Do poloviny 40. let 8. století vzniklo 10 velitelství ťie-tu-š’ pokrývajících pozemní hranice tchangského státu od severovýchodu přes sever a západ až k jihozápadu.

Někdy hodnost ťie-tu-š’ dostali navíc ke svému úřadu krajští správci cch’-š’.^[1] Byl-li do funkce jmenován kníže z císařského rodu, říkalo se mu ta ťie-tu-š’ (velký ťie-tu-š’), přičemž zůstával v hlavním městě a jeho funkci fakticky vykonával zástupce (fu-ta-š’, 副大使) nebo úřadující ťie-tu-š’ (č’ ťie-tu-š’, 知節度使).^[2]

Komisaři ťie-tu-š’ byli jmenováni a odvoláváni císařem, zaměstnance svého štábu si však vybírali sami.^[3] Mohli mít – v zájmu zásobování svých vojsk a udržování pořádku v oblasti – i funkci komisaře zplnomocněného dohlížet a řešit kuan-čcha-š’ (觀察使), což byl úřad civilní správy.^[6] Dostávali i různé jiné tituly:^[7]

• komisaře zplnomocněného usmiřovat a zklidňovat an-fu-š’ (安撫使),^{[pozn. 1]}
• komisaře zplnomocněného dohlížet na finance č’-tu-š’ (支度使),^{[pozn. 2]}
• komisaře zplnomocněného dohlížet na obdělávání polí jing-tchien-š’ (營田使),^{[pozn. 3]}
• komisaře zplnomocněného povyšovat dobré a trestat špatné čao-tchao-š’ (招討使),^[7]
• komisaře zplnomocněného řídit a zavádět řád ťing-lüe-š’ (經略使).^{[8][pozn. 4]}

Komisařů vysílaných z hlavního města do regionů bylo mnoho druhů s různými tituly, avšak s podobnými pravomocemi. Například komisaři zplnomocnění vyjasňovat a vnikat cchaj-fang-š’ (採訪使),^{[pozn. 5][9]} neboli vyšetřující komisaři^[3] byli později přejmenovaní na komisaře zplnomocněné dohlížet a řešit kuan-čcha-š’.^{[pozn. 6][10]} Existovaly i vojenské tituly komisařů zplnomocněných k výcviku místních oddílů tchuan-lien-š’ (團練使, obvykle ve 2–3 krajích, někdy i cca 10) a komisařů zplnomocněných k obraně fang-jü-š’ (防禦使, od 698, v jednom nebo více krajích).^[9]

Hodnocení ťie-tu-š’ se odvíjelo od výsledků jejich činnosti. Nejvýše byli oceňováni ti, kteří dosáhli zmenšení počtu vojáků potřebných k obraně regionu. Mezi průměrné byli řazeni ti, kteří dávali (lidem) dostatečnou obživu. A konečně na třetí příčce stáli ti, kteří porazili nepřátele.^[10]

V 50. letech 8. století měli ťie-tu-š’ – v závislosti na dodatečně udělených pravomocích a titulech – vesměs již i dohled nad výběrem daní a státními pozemky, někteří byli i vyšetřujícími komisaři cchaj-fang-š’, což jim dávalo moc nad administrativou celé oblasti. Tím se jejich úřad měnil v plnohodnotného provinčního guvernéra. Tchangské vlády předešlých desetiletí se obávaly vzniku takových guvernérů, císař Süan-cung však – v zájmu efektivnosti obrany – na stará politická pravidla nedal.^[11]

Důstojníci a generálové armád ťie-tu-š’ byli v první polovině 8. století povyšováni ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nízkého původu nebo Nečíňanů. Výběr ležel v rukách ťie-tu-š’, jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od panovníka a tchangské vlády ke svým velitelům.^[12] Místa ťie-tu-š’ původně obsazovali vysoce postavení čínští úředníci, od roku 747 však první ministr Li Lin-fu prosadil politiku jmenování úspěšných generálů nečínského původu s tím, že budou efektivnější a úspěšnější.^[11] Ťie-tu-š’ a jejich důstojníci se tak sociálně a i politicky vzdálili čínské úřednické elitě metropole.^[12] Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, nakonec vyvolala i povstání An Lu-šana v letech 755–763.^[13]

Po povstání An Lu-šana

Během povstání An Lu-šana byli – v zájmu obrany země proti povstalcům – komisaři ťie-tu-š’ jmenováni i do vnitrozemských regionů.^[3] Jejich počet vzrostl a získali značnou moc.^[4] Z povstání An Lu-šana říše vyšla rozdělená na cca 40 provincií vedených buď ťie-tu-š’, kteří měli i civilní moc z titulu kuan-čcha-š’, nebo civilními hodnostáři^[14] (kuan-čcha-š’, ťing-lüe-š’),^[3] kteří kontrolovali i vojsko na svém území z titulu komisaře výcviku tchuan-lien-š’ nebo obranného komisaře fang-jü-š’.^[14]

Ťie-tu-š’ potvrzení z bývalých An Lu-šanových generálů a jejich nástupci neodváděli vládě žádné daně a spravovali své území zcela samostatně. Záhy získaly samostatné postavení i některé sousedící loajalistické provincie, v nichž vláda umístila silná vojska k vyvážení moci bývalých rebelů. Ve výsledku byli ťie-tu-š’ na severovýchodě říše (moderní provincie Che-pej a Šan-tung) prakticky nezávislí^[14] a ústřední vláda je pouze formálně potvrzovala.^[3] Naproti tomu severozápadní provincie sice také disponovaly silnými armádami, určenými k obraně proti Ujgurům a Tibetu, ale neměly dostatečně silnou ekonomiku. Byly proto závislé na dotacích vlády a tedy vládou kontrolovatelné. Třetí skupinu tvořily ekonomicky bohaté provincie jihu, které byly hlavním zdrojem daní pro vládu. Spravovali je civilní úředníci disponující relativně málo vojáky.^[14]

Průměrná armáda jedné provincie ťie-tu-š’ se skládala z přibližně 15 tisíc vojáků. Největší armády zmilitarizovaného severovýchodu však měly až 70 tisíc (ve Wej-po) nebo 100 tisíc (v Pching-lu, v Pien-sungu) vojáků. Naproti tomu správce Če-tungu na jihovýchodě disponoval jen několika sty mužů.^[14]

Důsledkem vzestupu moci ťie-tu-š’ po polovině 8. století byla decentralizace říše, která přetrvala jedno a půl století, než se tchangský stát definitivně rozpadl.^[3] I v následujícím období Pěti dynastií a deseti říší (907–960) hráli autonomní nebo samostatní ťie-tu-š’ významnou roli.^[3][4] Až v říši Sung, která nastoupila roku 960, byli během dvou desetiletí postupně zbaveni svých finančních i vojenských pravomocí a z ťie-tu-š’ se stal pouze vysoký čestný titul.^[3]

V říši Liao byli vojenští komisaři ťie-tu-š’ jmenováni ve většině krajů a vojenských krajů.^[4]

V říši Ťin ťie-tu-š’ veleli obranným velitelstvím čen.^[4]

Poznámky

Reference

Literatura

• GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. Abingdon, Oxon, UK: Routledge, 2002. 288 s. Dostupné online. ISBN 0415239559, ISBN 9780415239554. (anglicky) 
• HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
• XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky) 

Externí odkazy

• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2016-6-13 [cit. 2017-11-08]. Kapitola jiedushi 節度使, military commissioners. Dostupné online. (anglicky)