Žlebští z Lichtenburka

Tři bratři a jejich dědictví

Praotcem Žlebských z Lichtenburka byl přední český šlechtic Jindřich z Lichtenburka, syn Smila I. z Lichtenburka. Z jeho prvního manželství s Domaslavou ze Strakonic vzešel syn Hynek Krušina I. z Lichtenburka, jenž se stal zakladatelem rodové větve Krušinů. Druhá manželka Matylda ze Žleb porodila Jindřichovi syny Václav Žlebského z Lichtenburka, Smila III. z Lichtenburka a Čeňka Žlebského z Ronovce. Když Jindřich roku 1296 zemřel, Lichtenburkové dosud žijící v majetkovém nedílu si rozdělili své panství. Jindřichovi synové z něj získali statky v dolním Poohří s hradem Klapým (dnešní Hazmburk), hrad Žleby s přilehlým panstvím, hrad Ronovec s městem Bělou a polovinu města Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) s okolními doly. Do pěti let došlo k dalšímu dělení majetku – Hynkovi zůstala polovina města Brodu s jeho doly, Václavovi připadly majetky v dolním Poohří s hradem Klapým i žlebské panství a Čeněk dostal hrad Ronovec s městem Bělou. V roce 1302 se v pramenech poprvé objevil Václav; Smil a Čeněk ho následovali v roce 1310. Politicky se žlebští bratři přidržovali svého strýce Oldřicha z Lichtenburka, jenž byl formálně hlavou celého rodu.^[1] Spolu s ním také podporovali českého krále Jindřicha Korutanského.^[2]

Roku 1310 Václav s bratry figuroval na listině svého strýce Rajmunda, což dokazuje, že na Brodu měli Žlebští také nějaké menší podíly.^[3] Jindřich Korutanský byl však ještě téhož roku nakonec poražen a vyhnán z Čech Janem Lucemburským, jenž se následně stal novým českým králem.^[4] Po roce 1310 Čeněk i Smil zmizeli z pramenů. Zatímco Čeněk zahynul v blíže neidentifikovatelné pohraniční válce s Rakušany, Smilova příčina úmrtí je neznámá, stejně jako Václavova, který se z pramenů vytratil po roce 1312. V roce 1314 již byli všichni tři bratři prokazatelně mrtví.^[5]

Zatímco Čeňkovo manželství s jistou Anežkou zůstalo bezdětné, Václav po sobě z manželství s jinou Anežkou zanechal syna Hynka Žlebského z Lichtenburka. Hynek nebyl v době smrti svého otce a strýců ještě zletilý a správy rodových statků se proto ujala jeho babička Matylda ze Žleb, jež se vyznamenala jako velmi energická žena a svému vnukovi dědictví udržela v původním rozsahu. Hynek ho převzal po Matyldině smrti v roce 1327. Zdědil nejen majetky svého otce Václava, ale také statky po svých strýcích Čeňkovi a Smilovi.^[6]

Vzestup a zánik rodu

Hynek Žlebský z Lichtenburka se soustředil především na získání královského hradu Poděbrady s bohatým a významným panstvím, které k němu náleželo. Aby toho dosáhl, zřejmě předal českému králi Janovi Lucemburskému své državy v dolním Poohří s hradem Klapým a hrad Ronovec s městečkem Bělou.^[7] August Sedláček a Dobroslava Menclová se ale domnívají, že do královského vlastnictví Klapý přešel už za života Hynkova otce Václava před rokem 1314.^[8][9] V roce 1345 Jan Lucemburský Hynkovi skutečně udělil hrad Poděbrady s přilehlým panstvím do „ušlechtilého manství“, což posílilo Hynkovo mocenské i hospodářské postavení. Hynkovou ženou se stala Anežka, dcera významného velmože Viléma z Landštejna. V roce 1337 Hynek zasedal u zemském soudu. Na vrcholu své kariéry stanul ve druhé polovině 40. let, kdy se prosadil v okolí markraběte a pozdějšího krále i císaře Karla IV., jehož doprovázel i na mnoha cestách. Vzestup Žlebských z Lichtenburka pozastavilo až Hynkovo náhlé skonání 2. listopadu 1351.^[10]

Protože po sobě Hynek nezanechal žádného mužského potomka, poděbradské panství po něm zdědil jeho zeť, manžel jeho dcery Elišky, Boček z Kunštátu a Poděbrad, předek českého krále Jiřího z Poděbrad.^[11] Další Hynkova dcera Markéta z Lichtenburka byla provdána za Henslina z Třemšína, po jehož smrti v roce 1361 vstoupila do kláštera klarisek v Českém Krumlově, kde kolem roku 1367 zemřela.^[12] Její sestra Anežka z Lichtenburka se podle polského historika Kazimierza Jasińskiého vdala za minsterberského knížete Mikuláše Malého z rodu slezských Piastovců, jemuž porodila syna Boleslava III.^[13] Jan Urban však nic o jejím sňatku do Polska ve své knize Lichtenburkové neuvádí. Mluví pouze o tom, že se Anežka v roce 1352 vzdala dědického podílu na hradě Žlebech.^[14]

Vdově po Hynkovi, Anežce z Landštejna, král Karel IV. v únoru 1352 povolil po zesnulém manželovi svobodně užívat žlebský hrad s přilehlým panstvím. Podle další domluvy z roku 1356 mohla Anežka do konce svého života pobývat na Žlebech jakožto na svém vdovském sídle, po její smrti však mělo být žlebské panství postoupeno královské komoře, a to formou prodeje za 3300 kop pražských grošů.^[15] Žlebským purkrabím, který fakticky vedl správu Anežčina žlebského panství, se stal Modliboh z Heřmanic.^[16] V roce 1370 Anežka založila ve městečku Žlebech špitál pro chudé a brzy poté téhož roku zemřela, čímž rod Žlebských z Lichtenburka definitivně vymřel. Žlebské panství po její smrti plně převzala královská komora.^[17]

Vývoj majetkové držby Žlebských z Lichtenburka je uveden v kapitole Dějiny. V této kapitole se nachází pouze podrobný popis jejich majetků.

Nejasnosti panují ohledně majetku Žlebských v dolním Poohří, protože se nejednalo o souvislé panství a není proto jisté, co všechno jim zde patřilo. Tato oblast byla zřejmě poměrně lukrativní, protože byla velmi vhodná pro zemědělství a procházelo tudy několik obchodních stezek. Žlebští zde možná vlastnili hrad Klapý (dnešní Hazmburk). Hospodářským centrem dominia v dolním Poohří byly zřejmě Libochovice.^[18] Hlavním sídlem Žlebských z Lichtenburka byl hrad Žleby, ke kterému patřila Uhelná Příbram, vesnice Žleby, Skovice, Markovice, Biskupice, Zaříčany, Tři Dvory a od roku 1327 také Zehuby.^[19] Žlebští dále vlastnili městečko Bělou a hrad Ronovec, ke kterému náležela Dolní Krupá, Čachotín, Horní Krupá, Rozsochatec, Cibotín a Kojetín, u kterého se patrně naházely štoly na dolování stříbra.^[20]

Od roku 1345 Hynek Žlebský z Lichtenburka ovládal také hrad Poděbrady a výnosné panství, které k němu náleželo. Pod něj spadalo město Poděbrady a vesnice Štolmíř, Dobřichov, Pečky, Chrást, Velenka, Sadská, Hradištko, Písty, Zvěřínek, Zdebudice, Polabec, Kluk, Sokoleč, Osek, Zboží, Kouty, Choťánky, Pátek, Křečkov, Větrostráže a dvory Babín a Nový Dvůr. Jednalo se o velmi lidnatou, rozsáhlou a vzhledem k blízkosti Labi také lukrativní oblast.^[21]

Erbovní figura Žlebských z Lichtenburka se od ostatních Lichtenburských větví nijak nelišila.^[22] V erbu Lichtenburkové nosili zkřížené ostrve o šesti sucích ve zlatém štítu. V klenotu měli kapra na pavím ocase (kytě), který je v celém lichtenburském rodě poprvé doložen až roku 1302 na pečeti Václava Žlebského z Lichtenburka, ačkoli podle Dalimilovy kroniky kapra do erbu získal už v roce 1257 Václavův dědeček Smil z Lichtenburka.^[23]

Dochovalo se celkem 9 pečetí příslušníků rodu Žlebských z Lichtenburka, které byly celkem 5 typů. Po Václavovi Žlebském z Lichtenburka se dochoval pouze jeden typ pečetě, a to z let 1302, 1307, 1310 a dále z let 1314 a 1322, kdy byl Václav již po smrti a jeho pečetidlo využívala jeho matka Matylda. Tato pečeť byla okrouhlá s průměrem 51 milimetrů. V poli měla gotický štít se zkříženými ostrvemi a kbelcovým helmem. V klenotu se nacházela paví kyta přeložená rybou. Na pečeti gotickou majuskulí stál opis +S. WENZESLAI.LVChTenBVRC. V roce 1310 pečetil také Václavův mladší bratr Smil III. z Lichtenburka, jehož jediná dochovaná pečeť byla okrouhlá s průměrem 26 milimetrů a v poli měla gotický štít, v němž se nacházely zkřížené ostrve. Stál na ní opis +S.ZMILOnIS. DE. LVCHTENBVRC. Pečetě Václavova syna Hynka Žlebského z Lichtenburka se dochovaly z let 1327, 1329 a 1345 a všechny tři byly originální. Pečeť z roku 1327 byla okrouhlá s průměrem 29 milimetrů a v poli měla gotický štít, v němž byly zkřížené ostrve a jenž měl kbelcový helm. V klenotu se nacházela ryba. Na pečeti bylo napsáno +.S.h.InCOnE.SLEWEIn. Další Hynkova pečeť z roku 1329 byla také okrouhlá s průměrem 26 milimetrů a v poli měla hrncový helm s přikryvadly z profilu, v jehož klenotu byla kyta přeložená rybou. Stál na ní opis + S. hInCOnIS.DE.LVChTENBVRCh. Poslední zachovalá Hynkova pečeť z roku 1345 byl také okrouhlá. V poli měla gotický štít skloněný vpravo a helm s přikryvadly. V klenotu se nalézala vysoká kyta přeložená rybou. V poli byly podle Augusta Sedláčka také sepjaté ruce a písmeno C. Stál na ní opis +S HINCOnIS D ZLEBEn.^[24]

Reference

Literatura

• BLÁHOVÁ, Marie. Dějiny panství Žleby (od počátku do roku 1634). Hradec Králové, 2015. 117 s. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Zdeněk Beran. Dostupné online.
• BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
• KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998. 361 s. ISBN 80-204-0753-7. 
• PÁRYSOVÁ, Františka. Moc a sláva zkřížených ostrví. Kariéra Ronovců v době lucemburské. Praha, 2008. 181 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Lenka Bobková. Dostupné online.
• SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316–1378). 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1980. 721 s. 
• SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
• SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XII. Čáslavsko. Praha: František Šimáček, 1900. 378 s. Dostupné online. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II/3. Karel IV. Otec a syn 1333–1346. Praha: Jan Laichter, 1946. 535 s. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II/4. Karel IV. Za císařskou korunou 1346–1355. Praha: Jan Laichter, 1948. 437 s. 
• URBAN, Jan. Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-579-X. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6.