Diapedéza
Diapedéza (též extravazace) je schopnost bílých krvinek procházet cévní stěnou kapilár a vstupovat do přilehlých tkání. Tento proces je významný pro vrozenou i adaptivní imunitu[1] a je velmi přísně kontrolovaný, protože v dalších krocích v tkáni vzniká zánět. Diapedézy v klasickém slova smyslu jsou schopné zejména neutrofilní granulocyty a monocyty, ačkoliv podobný proces probíhá i při tzv. homingu lymfocytů do lymfatických orgánů.[2]
Průběh
Za normálních okolností do okolní tkáně migrují monocyty, které se tam následně mění v makrofágy a dospívají. Naopak nárazově probíhá diapedéza vyvolaná zánětem v okolní tkáni, která probíhá v několika dobře zmapovaných krocích. Jedním z důležitých procesů je na samotném počátku zřejmě vazodilatace (rozšíření cév). Díky ní se snižuje rychlost toku krve a bílé krvinky se snadněji dostanou do kontaktu se stěnou (endotelem) vlásečnic. Na povrchu kapilár již čekají selektiny (P, E), jejichž expresi způsobil výskyt fragmentů komplementu (C5a), histaminu, TNF-α, LPS a dalších molekul signalizujících infekci. Bílé krvinky se dostávají do kontaktu se selektiny, což způsobí, že se začnou rolovat po vnitřní stěně kapiláry. V druhé fázi dojde k vazbě bílých krvinek na adhezivní receptory ICAM (ICAM-1, ICAM-2) – to způsobí, že se bílé krvinky přestanou rolovat a pevně přilnou k endotelu. Následně (za pomoci zejména receptoru PECAM) proběhne vlastní diapedéza, průnik bílé krvinky mezi stěnami dvou endoteliálních buněk a také skrz bazální membránu.[3] Tato poslední fáze je však stále velmi kontroverzní a podle některých studií dochází k průniku skrz endotel jen na místech, kde se stýkají tři endoteliální buňky, nebo dokonce dochází k transcytóze skrz samotnou endoteliální buňku.[4]