Hypotéza expandující Země

Hypotéza pomalu a postupně se rozpínající Země vznikla v 60. letech 20. století v reakci na kritiku teorie kontinentálního driftu^[8], první zmínky o této teorii se ale objevují již koncem 19. století.^[9] Postuloval ji v roce 1956 profesor budapešťské univerzity Laszlo Egyed, na základě změn hladin oceánů v geologickém čase, které se už v té době daly vysvětlit vlivem působení dob ledových.^[10] Na to později navázal německý fyzik Pascual Jordan v roce 1966, který expanzi Země vykládal jako důsledek obecného rozpínání vesmíru. Jordan zakládal svá tvrzení na teorii snižování hodnoty gravitační konstanty navržené nositelem Nobelovy ceny Paulem Diracem, ale i ta se později ukázala jako neplatná.^[11][12] Známými zastánci byl i německý inženýr Klaus Vogel, který v 80. letech 20. století vytvořil modely několika stádií postupně se rozpínající Země nazvané jako „terella“ ^[13][14], a australský geolog Samuel W. Carey, který popřel existenci procesu subdukce tektonických desek.^[11] Později vznikla i skupina „expandistů“ na univerzitě v polské Wroclavi vedené Janem Koziarem.^[15][16]

Hypotéza expandující Země vycházela z různých předpokladů. Země měla mít v počátku svého věku až o 55 % menšího průměru a povrch zcela zaplněný prakontinentem Pangeou bez přítomnosti oceánů.^[14] Kontinenty fixované na místě se pak měly vzdalovat od sebe právě rozpínáním planety a růstem oceánských desek. Podle svých zastánců je možné současné kontinenty poskládat dohromady velmi dobře na kouli o menším objemu. Důkazem má být výrazný rozdíl geologického stáří oceánských a pevninských desek (který je způsobený subdukcí hustších oceánských desek pod desky pevninské a tedy jejich postupným zánikem^[17][18]) i současná pozice kontinentů, kterou podle zastánců teorie není možné plně vysvětlit mechanismy deskové tektoniky.^[9] V minulosti se o vysvětlení rozpínavosti Země pokoušel například Ivan Osipovič Jarkovskij na konci 19. století (srážení éteru uvnitř Země) nebo Paul Dirac ve 30. letech 20. století (předpoklad poklesu gravitační konstanty).^[12]

Samotné rozpínání těles je ale v přírodě známým jevem s rozličnými fyzikálními vysvětleními, např. rozpínání hvězd, obecně expanze plynu, nebo růst podmíněný vnějším příjmem energie.

Hypotéza expandující Země je v geologii okrajovou a překonanou hypotézou. Dnes obecně přijímanou teorií vysvětlující globální zemskou dynamiku je desková tektonika, která je schopna vysvětlit řadu měření i pozorování, které máme díky geofyzikálnímu průzkumu k dispozici. Zastánci hypotézy expandující Země tvrdí, že existuje celá řada rozporů deskové tektoniky. Dle nich je například Afrika významně obklopena oceánskými hřbety a rifty, ale v jejím těsném okolí nenalézáme subdukční zóny. Což je sporné tvrzení s ohledem na to, že severní část Afriky je v kolizi a částečné subdukci s Eurasijskou deskou v délce přibližně 1500 km.^[19] Rovněž analogicky Antarktida je obehnána oceánskými hřbety. Dle zastánců hypotézy expandující Země též Amerika a Afrika s Evropou do sebe lépe zapadají na Zemi o menším objemu.

O verifikaci hypotézy se pokouší zastánci této hypotézy skrze kontroverzní hypotézu týkající se Českého kráteru. Ta se snaží doložit, že oblast Českého masívu vznikla jako výsledek srážky Země s velkým tělesem. Naopak na základě teorie deskové tektoniky vznikl Český masiv konsolidací z nezávislých mikrokontinentů,^[20] které se historicky vzájemně pohybovaly a srážely, čímž došlo k jejich spojení do většího celku. Tento výklad je pak schopen vysvětlit rozdílné stáří i druhů hornin v různých částech Českého masívu.

Většinová vědecká komunita však považuje hypotézu expandující Země za překonanou nejen proto, že geologická data lépe vyhovují teorii deskové tektoniky, ale existují i data, která jsou v přímém rozporu s teorií expandující Země:

• Země se podle současných stále přesnějších měření nerozpíná.^[21]
• Je prokázána existence litosférických fragmentů v zemském plášti podporující subdukci litosférických desek.^[22][23]
• Analýzy paleomagnetických data, tedy geologického záznamu zemského magnetického pole, ukazují, že přinejmenším od raných druhohor je podstatnější expanze zemského poloměru nepravděpodobná.^[24]
• Analýzy zemského momentu setrvačnosti ukazují, že se zemský poloměr podstatně nezměnil za posledních 620 milionů let.^[25]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Teorie expandující Země na Wikimedia Commons