Internalizovaný útlak
V teorii sociální spravedlnosti je internalizovaný útlak definován jako koncept, kdy utlačovaná skupina používá metody utlačující skupiny proti sobě samé. Nastává v situaci, kdy jedna skupina cítí, že není tak hodnotná oproti druhé skupině, a tak se této společensky lépe hodnocené skupině snaží vyrovnat.
Členové marginalizovaných skupin mohou mít utlačovatelský pohled na svou vlastní skupinu nebo potvrzovat negativní stereotypy o sobě samých. Internalizovaný útlak se může projevovat na individuální nebo skupinové úrovni a může vést ke konfliktům nebo diskriminaci uvnitř skupiny.[1]
Může se vyskytovat i mezi přistěhovalci a jejich potomky. Pokud hostitelská komunita znehodnocuje etnický původ, rodný jazyk nebo kulturu cizince, může se přistěhovalec cítit méněcenný. To může vést k sebenenávisti, která se projevuje přehnanou konformitou vůči dominantním normám. Přistěhovalec může také reagovat asimilací a akulturací.[2]
Typy
Internalizovaný rasismus se projevuje tehdy, když příslušník skupiny, která je terčem rasismu, zaujímá rasistický postoj vůči své vlastní skupině. Svědčí to o nedostatku sebevědomí.[3] Internalizovaný rasismus je důsledkem internalizovaného kolonialismu, kdy kolonizovaný národ ztrácí svou identitu a přejímá hodnoty kolonizující společnosti. K tomu může docházet postupně, po dlouhou dobu. Příkladem internalizovaného kolonialismu je praxe bělení kůže, která se vyskytuje jako součást kolorismu v Africe a Asii.[1]
Internalizovaná homofobie, známá také jako internalizovaný heterosexismus, se v LGBT komunitě objevuje tehdy, když si lidé osvojí heterosexistické postoje dané kultury. Má pozitivní korelaci s citovým strádáním a negativní korelaci se sebevědomím.[3] Internalizovaná homofobie je silně spojena s pocitem viny a studu (zejména u mladých lidí) a je spojena se zvýšenou úzkostí, depresí a sebevraždami.[4]
V případě internalizovaného sexismu si lidé (zpravidla ženy) osvojují utlačovatelské postoje vůči svému pohlaví, které jsou zakořeněny v jejich kultuře. Příkladem je slut-shaming, kdy ženy kritizují prohřešky proti přijatým pravidlům sexuálního chování na sobě i na jiných ženách.[5]
K různým formám internalizovaného útlaku může docházet, pokud člověk patří k více utlačovaným skupinám. Žena jiné barvy pleti může například zažívat internalizovaný rasismus a internalizovaný sexismus. Osoba jiné barvy pleti, která je homosexuální, pak může zažívat internalizovaný rasismus a internalizovanou homofobii.
Příčiny
Internalizovaný útlak "nastává, když si člověk internalizuje utlačovatelské předsudky a zaujatost vůči skupině, ke které patří".[6][7][8][9] Dochází k němu, když "sociální útlak, jako je rasismus, sexismus, ableismus, heterosexismus, třídní, genderový a náboženský útlak a antisemitismus", je "zaveden a působí ve prospěch jakékoli dominantní skupiny".[6] Internalizovaný útlak "závisí na systémovém omezování, blokování a podkopávání úspěchu, inovací a moci" utlačovaných jednotlivců nebo skupin.[6] Někteří lidé budou kopírovat (a internalizovat) "institucionalizované odmítání odlišností" a nebudou "zkoumat zkreslení, která vyplývají z ... nesprávného pojmenování těchto odlišností a jejich vlivu na lidské chování a očekávání".[10]
Dopady
Pokud jsou ženy obklopeny lidmi, kteří je považují za podřízené, neschopné nebo neovládající své chování, je pravděpodobné, že ženy začnou samy sebe chápat podobně, i když podvědomě.[11] Internalizovaný útlak podporuje přesvědčení, že "já" nemůže být autonomní, že není hodno moci a že je pouze objektem sexuálního uspokojení (viz sexuální objektifikace).[11] Psychický útlak může poškodit vztah člověka k sobě samému. Vzhledem k tomu, že ti, kdo mají internalizované utlačovatelské předsudky, se často dopouštějí chování, které tyto předsudky dále udržuje, je internalizovaný útlak nejen symptomem utlačovatelského sociálního klimatu, ale představuje také mechanismus jeho další existence.[11]
Podle doktorandek z University of Massachusetts Amherst Valerie Josephové a Tanyi O. Williamsové "hluboké rasové sebezapření, ... internalizovaná rasová nenávist a internalizovaný útlak ... bránily jejich lidskému a vědeckému růstu a brzdily jejich schopnost být ... hlubokými, silnými a krásnými ...".[6] Lidé se mohou cítit "zavázáni k projektu dodržování hodnot a cílů" dominantní společnosti.[6] Internalizovaný útlak se může objevit také u osob se zdravotním postižením, které se mohou distancovat od ostatních osob se zdravotním postižením, aby se vyhnuly spojování s těmi, které společnost může považovat za "slabé" nebo "líné".[12]
Nabina Liebowová napsala: "Lidé jiné barvy pleti, kteří internalizují stereotypy týkající se kriminality a morální deviace ... se mohou ... považovat za vyvrhele v morální komunitě" a mohou se "zapojit do chování, které tyto předsudky dále upevňuje ...". Naplňování těchto stereotypů dále posouvá člověka mimo morální společenství a prohlubuje jeho poškozenou morální identitu ... Internalizace stereotypů o kriminalitě a morální deviaci může vést k všudypřítomnému pocitu viny ... Přetrvávající pocity viny mohou mít za následek komplikace v oblasti duševního zdraví, jako jsou deprese" a "opakované vystavení pocitu viny a podobným pocitům bylo spojeno s řadou zdravotních problémů, jako je "dysfunkční copingové strategie, obezita a porušená glukózová tolerance spolupodílející se na vzniku diabetu 2. typu".[9]
Projevy
Podle Audre Lordeové patří mezi projevy internalizovaného útlaku dobrovolná izolace.[10] Vztah mezi staršími členy utlačované skupiny a mladšími členy téže skupiny popisuje jako "opovrženíhodný, podezřelý nebo přehnaný".[10] Tento generační rozdíl vede k "historické amnézii", kdy utlačované menšiny opakují proces učení a nedokážou předat znalosti dalším generacím.[10] Lordeová uvádí, že utlačovaní lidé jsou "povzbuzováni k tomu, aby ze sebe vyňali nějaký aspekt a prezentovali ho jako smysluplný celek, čímž zastíní nebo popřou ostatní části svého já". Mohou se zdráhat prolomit falešné stereotypy, které je obklopují, nebo verbalizovat odpor vůči násilí.[10] Nejčastějším projevem je nenávist k sobě samému.[10]
Mezi rasové projevy patří "mnohostranné a extrémní psychologické, sociální a ekonomické sebemrskačství", tendence "podřizovat se bělochům" a pocit, že "nejsou dost černí".[6] Vlastní já je vnímáno jako snížený, deviantní, zločinný a nezasloužený morální činitel.[9] Sandra Bartkyová identifikovala poruchy v oblasti vnímání těla, projevů pohlaví a dynamiky moci jako projevy internalizovaného sexismu u žen.[8]
Řešení
Podle Audre Lordeové "pánovo nářadí nikdy nerozloží pánův dům... Nejplnější koncentrace energie je mi k dispozici pouze tehdy, když otevřeně integruji všechny části toho, kým jsem, a nechávám sílu z konkrétních zdrojů mého prožívání volně proudit tam a zpět skrze všechna svá různá já, bez omezení v podobě vnějškově vnucených definic".[10] "Abychom vykořenily internalizované vzorce útlaku", musí ženy "rozpoznat rozdíly mezi ženami, které jsou nám rovné (nejsou ani podřízené, ani nadřízené) a vymyslet způsoby, jak využít vzájemné odlišnosti k obohacení našich vizí a našeho společného boje ... identifikovat a rozvíjet nové definice moci a nové vzorce vztahů napříč odlišnostmi ... zostřit sebedefinici tím, že vystavíme sebe sama v práci a boji společně s těmi, které definujeme jako odlišné od nás, ačkoli mají podobné cíle".[10]
Aby porozuměli internalizovanému útlaku a překonali ho, připravili Joseph a Williams workshop, který "představí a prodiskutuje otázky socializace, stereotypů, internalizovaného útlaku a nadvlády". Tento "model vzdělávání v oblasti sociální spravedlnosti ... podporoval model vedení agent/cíl", v němž se spojili zástupci utlačovatelské a utlačované vrstvy, aby vedli "účastníky k vypracování akčního plánu k řešení rasismu". Doporučovali, aby strach, který "zbyl z diskuse o rase, rasismu a internalizovaném rasismu", šel stranou a "o rase se mluvilo otevřeně, upřímně, reflexivně a promyšleně", přičemž "potřeba vyjádřit ... bolest, potřeba vynést na povrch skutečnosti, potřeba osvětlit historii, která byla a stále je ignorována", je větší než strach z diskuse o těchto otázkách.[6] Vnitřně utlačovaní se musí naučit, jak byli indoktrinováni, "zapojit se do procesu odmítání internalizované podřízenosti jako každodenní volby".[6]
Příbuzné teorie
Francouzský filozof Michel Foucault "tvrdí, že vznik parlamentních institucí a nových koncepcí politické svobody byl doprovázen temnějším protipohybem, vznikem nové a bezprecedentní disciplíny namířené proti tělu. Od těla se nyní vyžaduje víc než pouhá politická loajalita nebo schvalování produktů jeho práce: nová disciplína napadá tělo a snaží se regulovat samotné jeho síly a operace, ekonomiku a efektivitu jeho pohybů ... výroba 'poslušných těl' vyžaduje, aby byl nepřetržitý nátlak zaměřen na samotné procesy tělesné činnosti, nikoliv pouze na jejich výsledek; tato 'mikrofyzika moci' fragmentuje a rozděluje čas, prostor a pohyby těla".[8]
Panoptikon anglického filozofa 18. století Jeremyho Benthama je teoretickým vzorem Foucaultových myšlenek. Jeho neustálý stav dohledu, vnucený represivní vnější silou, slouží k tomu, "aby ve vězni vyvolal stav vědomí a permanentní viditelnosti, který zajišťuje automatické fungování moci. Každý se sám sobě stává svým vlastním věznitelem".[8]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Internalized oppression na anglické Wikipedii.
.jpg){kind=link}