Jiří Lobkowicz

český člechtic, politik a podnikatel (*1956)
Tento článek je o Jiřím Lobkowiczovi z mělnicko-hořínské sekundogenitury. Další významy jsou uvedeny na stránce Jiří z Lobkowicz (rozcestník).

Jiří Jan Lobkowicz (* 23. dubna 1956 Curych, Švýcarsko), celým jménem Jiří Jan Maria Melchior Lobkowicz je česko-švýcarský politik a finančník. Pochází z knížecí mělnicko-hořínské větve rodu Lobkowiczů. Byl předsedou politické strany Cesta změny (2001–2009), k roku 2010 byl místopředsedou Strany evropských demokratů, skupiny Evropského parlamentu.[1][2]

Jiří Jan Lobkowic
Lobkovický erb na zámku na Mělníku
Lobkovický erb na zámku na Mělníku
Stranická příslušnost
ČlenstvíUnie svobody – Demokratická unie
Cesta změny

Narození23. dubna 1956 (68 let)
Curych
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Choť
RodičeOtakar Lobkowicz (1922–1995) a Zuzana Széchenyi (* 1932)
Děti1. Robert Christian (* 2011)
2. Jakob Alexander (* 2014)
Příbuzníbratr: Antonín Lobkowicz (* 1956)
sestra: Alžběta Ludmila Lobkowiczová (1958–1980)
děd: Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952)
babička: Marie Anna, rozená Czerninová z Chudenic (1899–1965)
děd: Jan Széchenyi z Sárvár-Felsövidéku (1897–1969)
babička: Juliána Széchenyi z Sarvár-Felsövidéku (1900–?)
praděd: Jiří Kristián Lobkowicz (1835–1908)
prababička: Anna Liechtensteinová (1846–1924)
Profesepolitik a podnikatel
Náboženstvířímskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Osobní život

Je potomkem knížecí rodiny, která žije v českých zemích s výjimkou nuceného přerušení asi 800 let. Narodil se roku 1956 v Curychu jako druhý z dvojčat do rodiny Otakara Lobkowicze (1922–1995) a Zuzany Széchenyi. Pokud by nedošlo ke zrušení šlechtických titulů zákonem č. 61/1918 Sb., tak by jeho bratru Antonínu Lobkowiczovi připadl titul kníže a Jiřímu Janovi titul princ.

V době komunistické vlády v Československu žil v zahraničí, ve švýcarské Ženevě. Po maturitě na jedné ze soukromých internátních škol na březích Ženevského jezera vystudoval na vysoké škole v St. Gallen, pak působil ve vyšších funkcích v některých větších bankách. Po pádu komunismu se vrátil do Československa a v roce 1990 přijal československé občanství.

V restitucích byl Jiřímu Janu Lobkowiczovi navrácen rodinný majetek, který byl jeho rodině znárodněn po nástupu komunistické vlády, mj. zámek Mělník a rozsáhlé polnostivinice. Pracoval také v různých poradenských funkcích, byl např. poradcem ministrů federální vlády, dále členem dozorčích rad několika společností.

Byl předsedou politické strany Cesta změny, kterou 2001 založil. Předtím byl také místopředsedou Unie svobody. V evropské politice vystupuje v liberálních i demokraticky katolických kruzích, jejichž představitele zve i na setkání do Čech, která často organizuje.

Aktivní je v Řádu maltézských rytířů, jehož je rytířem, a je praktikující katolík.

Rodina

Ochoz na nádvoří mělnického zámku, erb zcela vlevo patří Jiřímu Janovi

Jiří Lobkowicz je podruhé ženatý. Poprvé se oženil 3. prosince 1988 v Morcote v kantonu Ticino se Švýcarkou Bettinou Egliovou (* 18. července 1958 Curych), dcerou továrníka Henriho Egliho a Hedwigy Naefové, která hovoří šesti jazyky. V roce 2011 se rozvedli.[3] Bettina Lobkowiczová vystudovala vysokou školu ekonomickou. Pracovala pro Mezinárodní červený kříž a později jako investiční bankéřka v Curychu, poté v Londýně a už jako vdaná v Paříži. Než se přestěhovali v roce 1990 do Československa, bydleli v Monte Carlu. Manželství zůstalo bezdětné.

Druhou manželkou se stala operní pěvkyně Zdenka Belas (* 16. března 1978 Ústí nad Labem), čestná umělecká ředitelka Mezinárodního hudebního festivalu, pořádaného na mělnickém zámku.[1][4][5] Dne 22. prosince 2011 se jim v pražské Podolské porodnici narodil syn Robert Christian Lobkowicz.[6] 15. června 2012 uzavřeli partneři sňatek. Dne 2. března 2014 se jim narodil další syn Jakob Alexander.[7] Ve čtvrtek 13. května 2021 oznámili manželé rozvod. [8]

Odkazy

Reference

Literatura

  • Návraty české šlechty, Vladimír Votýpka, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl, rok vydání: 2002, ISBN 80-7185-506-5, stran 432, 2. vydání, kap.11

Externí odkazy