Oldřich Doleček
Oldřich Doleček (23. června 1927, hájovna Kletná poblíž Litic nad Orlicí[1][3] – 24. srpna 1945, Göttingen)[2] byl (spolu se svým otcem Čeňkem Dolečkem, matkou Marií Dolečkovou a sestrou Hanou Dolečkovou) za protektorátu činný v protiněmeckém odboji.[2] Byl zatčen gestapem 11. března 1943, podroben zostřeným vyslechům, po třech měsících deportován do Malé pevnosti v Terezíně a odtud pak v září 1943 přesunut na „převýchovu“ prací do nacistického koncentračního tábora pro mladistvé v Dolním Sasku. Zemřel tři měsíce po skončení druhé světové války, ochrnutý a slepý v důsledku předchozích nacistických lékařských pokusů, které se na vězních v táboře prováděly.[2] Po skončení druhé světové války byl (in memoriam) vyznamenán Československým válečným křížem 1939 jako jeho vůbec nejmladší nositel.[2]
| Oldřich Doleček | |
|---|---|
.before.1946.Family.Album.gif) Oldřich Doleček | |
| Narození | 23. června 1927 hájovna Kletná poblíž Litic nad Orlicí[1] |
| Úmrtí | 24. srpna 1945 (ve věku 18 let) Göttingen[2] (ve věku 18 let) |
| Příčina úmrtí | karcinom plic nebo vážně poškozený mozek[2] |
| Místo pohřbení | hromadný hrob číslo 316 na hřbitově v Göttingenu[2] |
| Bydliště | hájovna mezi osadami Klopoty a Luh v Orlickém Podhůří |
| Národnost | česká |
| Vzdělání | devítiletá základní škola[2] |
| Povolání | žák (student) |
| Rodiče | Čeněk Doleček (* 5. dubna 1898 – † 18. října 1944)[3][4]; Marie Dolečková[2] |
| Příbuzní | sestra: Hana Faltusová (rozená Dolečková) (* 1925 nebo 1926)[2] [p 1] |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
.before.1945.Family.Album.gif)
Životopis
Odbojová činnost
Oldřich Doleček se narodil 23. června 1927[3] v hájovně Kletná poblíž Litic nad Orlicí do rodiny Čeňka Dolečka (5. dubna 1898 – 18. října 1944)[3][4] a Marie Dolečkové.[2] Jeho otec sloužil jako hajný u barona Parishe.[2] Po záboru Sudet (po podepsání Mnichovské dohody[1]) baron Parish rodině umožnil, aby se přestěhovala do hájovny v Luhu (v okrese Ústí nad Orlicí[1]).[2] (Hájovna kdysi patřila baronu Parischovi, stejně jako okolní lesy.[5]) Hájovna se nacházela na samotě u Tiché Orlice.[2] Místo bylo ideální pro protiněmecké aktivity, do něž se (krátce po 15. březnu 1939) zapojila celá rodina Čeňka Dolečka.[2] Dolečkova hájovna skýtala zázemí pro ilegální odbojovou skupinu Obrany národa (ON) vedenou poručíkem Josefem Kábelem[2][p 2] a podplukovníkem[4] Josefem Svatoněm.[2][5] [p 3] (Tato odbojová skupina spolupracovala rovněž s partyzány ze skupiny Krylov.[2]) [p 4] Čeněk Doleček poskytoval (v různých lesních úkrytech[5] a v zemljance, kterou vykopal v lese spolu se synem Oldřichem) spolehlivý úkryt partyzánům a osobám, které prchaly před gestapem; jeho manželka Marie Dolečková spolu s dcerou Hanou Dolečkovou sháněly pro uprchlíky potraviny, oblečení[5] a praly jim ošacení; syn Oldřich Doleček fungoval jako nenápadná informační[1] spojka (denně totiž absolvoval cestu z hájenky do pět kilometrů vzdálené školy a zpět).[2]
Výsadek Intransitive
Dne 29. dubna 1942 byla na území Protektorátu Čechy a Morava vysazena (v rámci první vlny výsadků) z Anglie (operace Intransitive) tříčlenná paradesantní skupina sestávající z nadporučíka Václava Kindla, četaře Bohuslava Grabovského a desátníka Vojtěcha Lukaštíka. Úkolem tohoto výsadku bylo poškodit rafinérii minerálních olejů v Kolíně a pak realizace dalších sabotážních a destrukčních úkolů. Václav Kindl a Bohuslav Grabovský navázali kontakt s Obranou národa a její členové jim zajistili falešné doklady a úkryt ve východních Čechách. A byl to právě Čeněk Doleček, který těmto dvěma parašutistům poskytl spolehlivý úkryt.[2][5]
Zatčení
Hromadné zatýkání členů odboje, které se uskutečnilo v předjaří roku 1943, doputovalo i na Orlicko, kde zatýkání gestapem probíhalo na různých místech (v Chocni, České Třebové, Vysokém Mýtě, Brandýse nad Orlicí, ...).[2] Jeden bývalý poručík československé armády zostřené gestapácké výslechy spojené s mučením nevydržel a Dolečkovy prozradil.[2] Do hájovny v Luhu vtrhlo gestapo večer 11. března 1943.[2][5] Nejprve se zmocnili a následně zbili Čeňka Dolečka.[2] Pak si počkali, až přijde domů jeho syn Oldřich Doleček, kterého rovněž zajali a taktéž surově zbili.[2] Předpokládali, že chlapec po prvním šoku všechno vyzradí, ale nestalo se tak.[2] Toho dne (11. března 1943) bylo na pardubické gestapo odvlečeno na čtyřicet zajištěných osob.[2]
Stáli na dlouhé chodbě s rukama pod čelem, opřeni o zeď. Do vyšetřovny se nezavíraly dveře. Sledovali, kdo šel dovnitř, slyšeli otázky i bití, viděli, jak bezvládného člověka po výslechu odtahují. Každá rána, každý výkřik bolesti byl slyšet, ...Zdena Špůrková (současná majitelka bývalé hájovny v Luhu), vyprávění, [2]
Výslechy, věznění, odsouzení
Výslechy Oldřicha Dolečka spojené s mučením pokračovaly i dlouhé následující týdny.[2] Byl bit býkovci s ocelovými kuličkami a rukavicemi vyztuženými plechovými pláty.[2] Jindy ho zase donutili, aby se díval, jak týrají jeho otce a matku.[2] Nikdo ze členů rodiny Dolečkových ale nepromluvil a tak se vlna zatýkání u nich zastavila.[2] Po třech měsících marných pokusů o „vytěžení“ byli Dolečkovi deportováni do Malé pevnosti v Terezíně.[2] Tady čekali na soud, který se uskutečnil na podzim roku 1943 v Drážďanech.[5] Čeněk Doleček byl odsouzen (za odbojovou činnost a pomoc partyzánům) k trestu smrti a následně popraven stětím gilotinou dne 18. října 1944 v Drážďanech.[2][1][5][8] Jeho manželka Marie Dolečková byla odsouzena k šesti letům odnětí svobody v káznici.[2][1][5][8] Její dceři Haně Dolečkové byl vyměřen trest čtyři roky káznice.[2][1][5][8]
Terezín a Moringen
Oldřich Doleček byl v době soudu nezletilý a souzen v Drážďanech tudíž nebyl.[2] Byl potrestán jako první z rodiny ještě v Terezíně.[1] Potom byl odeslán (s označením R.U., tj. Rückkehr unerwünscht – Návrat nežádoucí)[5] na „převýchovu“ do „Policejního tábora pro ochranu mládeže“[1] v Moringenu (některé prameny uvádějí název Moringen Soling[8] nebo KT Solingen-Mohring[3]),[5] což byl jen jiný název pro nacistický koncentrační tábor (v Dolním Sasku) určený pro nezletilé.[2] [p 5] V Moringenu byli vězněni mladiství (kluci a mladí muži[9]) ve věku od třinácti do dvaceti dvou let.[1][2] Zde úmorně[9] a těžce pracovali v podzemí bez denního světla, ve třech směnách, bez oddechu, při nedostatku jídla a o hladu,[1] bez možnosti se umýt.[2] Za sebemenší prohřešky následovaly brutální tresty.[9][2]
Lékařské experimenty
V Moringenu (resp. v Moringen Soling[8] či KT Solingen-Mohring[3]) a v nedalekém Göttingenu se mnozí z vězňů stali „pokusnými morčaty“, na nichž psychiatr Dr. Robert Ritter prováděl pokusy.[2][9] Těmi se snažil dokázat, že dědičné vlastnosti jsou geneticky podmíněné.[2] Při evakuaci tábora Moringen na konci druhé světové války byla většina dokumentace zničena, ale svědectví přeživších bývalých vězňů popisovala odebírání mozkomíšního moku z páteře a zřejmě také zkoumání mozku pomocí elektrod či pokusy o transplantaci očí.[2] („Beznadějní“ jedinci byli po příchodu do koncentračnho tábora rovnou sterilizováni.)[2]
Závěr životní pouti
Oldřich Doleček byl deportován do koncentračního tábora v Moringenu v září roku 1943, byl přijat Dr. Robertem Ritterem a poslán na práci do podzemní šachty v původním solném dole, kde se nacházela muniční továrna a skladiště.[2] V Moringenu pracoval Oldřich Doleček necelé dva roky.[2] Když vyčerpal své fyzické a psychické síly a nemohl dále pracovat, posloužil nejspíše k pokusům, neboť konce druhé světové války se dočkal ochrnutý a slepý.[2] Dne 11. srpna 1945 byl přijat do nemocnice v Göttingenu.[2] Zemřel osamělý po 13 dní trvající hospitalizaci v göttingenské nemocnici dne 24. srpna 1945[5][8] (dle úmrtního listu na karcinom plic, v jiném dokumentu bylo rukou připsáno, že příčinou smrti byl silně poškozený mozek).[2] Pochován byl o pět dní později v bezejmenném hrobě (číslo 316) na hřbitově v Göttingenu.[2]
Dovětek první
Druhá světová válka skončila v Evropě 8. května 1945, do nemocnice v Göttingenu byl Oldřich Doleček přijat až 11. srpna 1945.[2] Tři poslední měsíce jeho života nejsou objasněny.[2] Marie Dolečková a její dcera Hana Dolečková byly propuštěny z koncentračního tábora Terezín v dubnu 1945.[2] Z rozhlasového vysílání se dozvěděly, že vězeň, který se vrátil z koncentračního tábora v Moringenu, hledá příbuzné svého kamaráda a spoluvězně Oldřicha Dolečka.[2] Od tohoto spoluvězně pak získaly informaci, že Oldřich Doleček je hospitalizován (neschopen převozu) v nemocnici v Göttingenu.[2] Obě ženy hledaly dlouhé měsíce způsob, jak se dopravit do Göttingenu, když cesta tam vedla přes dvě okupační pásma a k jejímu vykonání byla potřeba celá řada úředních povolení.[2] Zprávu o smrti Oldřicha Dolečka dostaly obě ženy až v prosinci roku 1946, tedy více než rok po jeho úmrtí.[2] [p 6]
Dovětek druhý
Německá historička a politoložka Susanne Heimová a její badatelský tým tvrdí, že zrůdné pokusy na lidech dělaly desítky nacistických lékařů, a to nejen osvětimský doktor Josef Mengele, ale například i psychiatr Dr. Robert Ritter.[2] (Patronem těchto lékařů byl profesor Otmar von Verschuer, vedoucí Institutu císaře Viléma, předchůdce dnešního Institutu Maxe Plancka.[2] Otmar von Verschuer byl v roce 1949 plně rehabilitován.[2] Působil na katedře genetiky v Münsteru.[2] V roce 1952 byl zvolen předsedou Německé antropologické asociace.[2]) Dr. Robert Ritter nebyl za své válečné experimenty souzen a po druhé světové válce působil na psychiatrii pro mladistvé ve Frankfurtu.[2]
Připomínky hrdinství členů rodiny Dolečkovy
- Po druhé světové válce byli Čeněk Doleček a jeho syn Oldřich Doleček vyznamenáni (in memoriam) prezidentem republiky Československým válečným křížem 1939.[8][4]
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
- Stanislav Motl. Oběti a jejich vrazi – O tom, jak Česká republika pomáhala unikat válečným zločincům, Rybka Publishers, 2008, ISBN 80-87067-89-4
Související články
Externí odkazy
- MOTL, Stanislav. PACIENT DOKTORA RITTERA [online]. www zamberk cz (Žamberecké listy, úterý 15. května 2007, číslo 9) [cit. 2019-09-28]. Text byl uveřejněn v časopise REFLEX dne 25.5.2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-28.
- SVĚDIROH, Pavel. Nad starými fotografiemi - Pavel Svědiroh, Dlouhoňovice [online]. www svediroh zamberk cz [cit. 2019-09-28]. Dostupné online.