Prevence

Primární prevence, která zkoumá předpoklady, podmínky a příčiny jevů, jimž se má bránit, a hledá způsoby, jak zmíněným jevům předcházet, přičemž bývá zaměřena na veškeré obyvatelstvo.

Sekundární prevence se snaží příslušné jevy včas zachytit a bránit jejich prohlubování, šíření.

Terciární prevence se snaží zabránit opakování výskytu nežádoucího jevu. Je zaměřena na osoby právě vyléčené, propouštěné z výkonu trestu a podobně. ^[1]

Součástí primární prevence jsou dále:

• Nespecifická primární prevence - aktivity snižující riziko vzniku nežádoucích jevů prostřednictvím lepšího využívání volného času jedince (různé zájmové kroužky či sportovní aktivity), dále přístup podporující zdraví, prevence se nevztahuje k žádnému konkrétnímu nežádoucímu jevu, působí obecně, nespecificky.
• Specifická primární prevence - aktivity zaměřené na konkrétní cílovou skupinu a druh nežádoucího jevu, zaměřuje se na předcházení vzniku konkrétního rizika.
• Indikovaná primární prevence - jedinec byl indikován, tzn. vybrán (diagnostikou, screeningem či jiným šetřením), cílem je zachytit problém u jedince co nejdříve, posoudit jeho stav a vyhodnotit potřebnost specifických intervencí.^[2]

Rizikové chování je častým používaným pojmem v dokumentech týkající se prevence.

Na fungování člověka má negativní dopad jak z fyzického, tak psychického hlediska. Je ohrožující pro konkrétní osobu, ale i pro její okolí.^[2] Má za následek zvýšené riziko zdravotních, sociálních, psychických, vzdělávacích a dalších hrozeb.^[3]

Často se vyskytují i termíny jako nežádoucí jevy či sociálně patologické jevy. Tyto termíny souhrnně označují závažné poruchy chování jedince. Projevují se porušováním zejména sociálních norem, v některých případech i právních. ^[2]

Mezi formy rizikového chování se řadí: „rizikově zdravotní návyky, rizikové sexuální chování, agresivní chování, delikventní chování, rizikové chování ke společenským institucím, hráčství a rizikové sportovní aktivity.“ Jednotlivé formy tohoto chování se u jedince často vyskytují souběžně. ^[2]

Školy mají povinnost realizovat programy prevence rizikového chování.^[4]

Základním a výchozím dokumentem je Národní strategie primární prevence rizikového chování dětí a mládeže. Klíčovou roli při implementaci tohoto dokumentu zajišťuje MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy). Mezi nejzákladnější dokumenty školy patří:

• školní preventivní strategie
• školní preventivní program (minimální preventivní program)
• program proti šikanování ^[5]

Školy a učitelé hrají významnou roli při prevenci rizikového chování. Důležité je ve školním prostředí vytvořit pocit bezpečí a sounáležitosti. ^[6] Podpora well-beingu na základních školách se ukazuje jako důležitá součást vzdělávání a rozvoje dětí.^[7] Cílem účinných preventivních programů je snížit riziko vzniku nežádoucích jevů.^[8]

Na realizování prevence na školách se podílí: školní metodik prevence, výchovný poradce, školní psycholog, speciální pedagog, třídní učitelé a další pedagogičtí pracovníci školy. ^[9] Systém prevence sociálně patologických jevů se ve školách opírá především o funkci školního metodika prevence. ^[10] Mezi jeho standardní činnosti patří:

• metodická a koordinační činnost,
• podpora pozitivního sociálního klimatu,
• zajištění podpůrného prostředí pro žáky.

Zastupuje tedy mnohostrannou roli při úspěšné realizaci preventivních programů ve školách.^[11]

Škola se snaží předcházet těmto druhům rizikového chování:

• agrese, šikana, kyberšikana a další rizikové formy komunikace prostřednictvím multimedií, násilí, vandalismus, intolerance, antisemitismus, extremismus, rasismus a xenofobie, homofobie
• záškoláctví,
• závislostní chování, užívání všech návykových látek, netolismus, gambling
• rizikové sporty a rizikové chování v dopravě, prevence úrazů
• spektrum poruch příjmu potravy,
• negativní působení sekt,
• sexuální rizikové chování. ^[12]