Radiolarit

Radiolarity vznikají usazováním odolných mikroskopických schránek prvoků kmene radiolaria nejčastěji pod karbonátovou kompenzační hladinou. V této hloubce dochází k úplnému rozpouštění mikroskopických schránek tvořených CaCO₃, takže usazovat se mohou pouze schránky tvořené z SiO₂. Opálový materiál schránek postupně rekrystalizuje na stabilnější vláknitý chalcedon a křemen.^[1]. Někdy přechází do radiolariových vápenců.

Jsou to většinou zvrstvené horniny, často pestrobarevné^[2]. Jsou poměrně tvrdé, rýpou do skla. Tenké pravidelné vrstvičky mohou dosahovat tloušťku kolem 5 - 15 cm (obvykle desky) a v případě, pokud vznikaly v hlubokovodním prostředí se často střídají s jílovitými břidlicemi, případně relikty ofiolitů^[3]. Mají vysoký obsah SiO₂, nešumí v HCl. Příměs CaCO₃ může způsobit, že hornina může s HCl reagovat prudčeji a slabě šumět.

Radiolarity jsou často považovány za hlubokovodní oceánské sedimenty a jsou proto často používány jako důležitý palegoegrafický indikátor. V geologické minulosti ale některé radiolarity vznikaly i v mělkovodním prostředí.^[3] Červenou až hnědou barvu hornině dodávají ionty Fe³⁺, zelenkavou Fe²⁺. Schránky radiolarií jsou zachovány v mikroskopické struktuře,^[4] jsou jinak chudé na makrofosílie. Někdy se v nich vyskytují aptychy (víčka) amonitů.

Nejstarší známé radiolarity jsou kambrického stáří, pochází z Kazachstánu.^[5] Středněordovické radiolarity se vyskytují u Ballantrae ve Skotsku. Silurské/devonské radiolarity, nazývané lydity, se nachází v Franckém lese a v oblasti Vogtland v Německu.Velký význam mají novaculity z Arkansasu, Oklahomy a Texasu, které vznikly na konci devonu.

V oblasti Západních Karpat se radiolarity vyskytují v několika tektonických jednotkách.^[6]. Nejstarší z nich jsou radiolarity v meliatiku, kde však vystupují pouze v sekundární pozici v subdukční melanži.

Tzv. držkovské a čoltovské radiolarity jsou střednětriasového stáří a řazeny jsou do hačavského souvrství. Všechny ostatní radiolarity jsou mladší. V Centrálních Západních Karpatech jsou hlavně střednějurské. Známy jsou i ze šipruňské pánve tatrika a zliechovské pánve krížňanského příkrovu (fatrikum), kde jsou označovány jako ždiarske souvrství. Ve fatriku mají velmi často charakter radioláriových vápenců.^[7] Vystupují také v manínské a kysucké jednotce bradlového pásma jako tzv. czajakowské resp. čajakovské radiolarity. Pro analogické souvrství se v alpské literatuře používá název ruhpoldinské radiolarity, v Polsku jsou pro stejné souvrství používány termíny sokolické a czajakowské radiolarity.^[8] V nadloží tethydních radiolaritů často leží červené hlíznaté vápence.^[9]

Na Slovensku je lze nalézt v Nízkých a Vysokých Tatrách, Malých Karpatech, Malé a Velké Fatře, pohořích Vtáčnik, Tribeč, Štiavnické vrchy, Povážském Inovci (hornobelická skupina), Spišská Magura, Starohorské vrchy, Strážovské vrchy.

Vyskytují se i v jiných oblastech alpsko-himálajské soustavy, například v pohoří Medvednica v Chorvatsku^[10] nebo v severních Vápencových Alpách.

Radiolarity byly v mladším paleolitu používány k výrobě štípaných nástrojů. Čepele z tohoto materiálu byly nalezeny např. u Kálnici na Pováží.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rádiolarit na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Radiolarit na Wikimedia Commons