Satira
Satira (z lat. (lanx) satura – všehochuť) je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti. [1] [2] Občas satira má za cíl nejen kritiku, ale zlepšení společnosti, např. inspirace sociálních reforem. [2]
Charakteristickým rysem satiry je silná ironie nebo sarkasmus. Podle literárního kritika Northropa Frye „v satiře je ironie útočná“.[3] V satirické řeči a psaní jsou často používány parodie, hyperbola, dysfemismus, přirovnání, dvojsmysl a další tropy. Satira může využívat různé tóny od pobavení až po nenávistné rozčilení,[4] [1] od vtipu do invektivy a takové druhy humorů jako reflexní, černý, šibeniční humor atd. [5]
Satirické jádro může být přítomné v dílech jakéhokoli žánru. Avšak v literatuře se satira často objevuje jako samostatný žánr, vzniklý ve Starověkém Římě. V současné době satira se vyskytuje v mnoha uměleckých formách vyjádření, včetně literatury, divadelních představení, filmových a televizních pořadů, internetových memů, komentářů, her, textů písní atd.
Klasifikace
Satirické styly
Styly satiry z historického hlediska lze běžně kategorizovat jako menippský, horatiovský a juvenálský. [6] Tyto style jsou převážně pojmenovány podle jednotlivých autorů, kteří se satirou zabývali.
Menippská satira
Nejstarším a nejdéle žijícím podžánrem satiry je menippská satira (anglicky). Menippská satira byla založena řeckým filosofem, představitel kynizmu, Menipposem z Gadar. Termín poprvé použil Varro, který tento styl imitoval.
Menippská satira se vyznačuje tím, že útočí spíše na myšlenkové postoje než na konkrétní jednotlivce nebo entity. Charakterizace v menippské satiře je více stylizovaná než naturalistická a představuje lidi jako ztělesnění myšlenek, které oni personifikují. [3]Michail Bachtin v menippské satiře vidí kulturní „karnevalový princip“, který hraje ústřední roli v národních kulturách Evropy. [7]
Horatiovská satira
Horatiovská satira je pojmenována po římském satirikovi Horaciovi.
Horatiovská satira je definována jako mírná, plná humoru a smích má být hlavní zbraní vyhánějící nerozum z lidských myšlenek. [4]Tento satirický styl používá vtip, nadsázku a sebepodceňující humor k tomu, co označuje za bláznovství, spíše než za zlo. Sympatický tón horatiovské satiry je v moderní společnosti běžný. [8] Cílem horatianského satirika je léčit situaci spíše úsměvy než hněvem. Horatiovská satira je jemnou připomínkou, že život je třeba brát méně vážně, a vyvolává ironický úsměv. [9]
Juvenalská satira
Juvenalská satira, pojmenovaná podle spisů římského satirika Juvenala. Používá mnohem přísnější a bolestivější metody. Na rozdíl od Horacea, Juvenal prostřednictvím svých satir útočil na veřejné činitele a vládní organizace a považoval jejich názory nejen za špatné, ale také za zlé. [10]
V návaznosti na tuto tradici juvenalská satira oslovuje vnímané sociální zlo prostřednictvím opovržení, pohoršení a brutálního výsměchu. Tato forma je často pesimistická, s menším důrazem na humor. Juvenalskou satiru charakterizuje použití sarkasmu a osobních invektiv. [10], co ji spojuje s dřívější formou satiry propagované Aristofanem, která byla založena na osobních útocích. [11] Cílem juvenalního satirika je obvykle vyvolat nějaký druh politické nebo společenské změny, a proto silně polarizovaná politická satira je často klasifikována jako juvenalská. [10]
Základní témata satiry
Druhy satiry lze také klasifikovat podle témat, kterými ona se zabývá. Od nejstarších dob, přinejmenším od her Aristophana, základní témata satiry jsou politika, náboženství a sexualita. Částečně proto, že jedná se o nejpalčivější problémy, které ovlivňují každého, kdo žije ve společnosti, a částečně proto, že tato témata jsou obvykle tabu. [12].
Politická satira
Politika v širším smyslu považována za prvořadé téma satiry. Politická satira se zaměřuje na chování politiků a neřesti politických systémů.
Satira je definována i prostředím a časem, ve kterém vzniká. Ze studia vzniku satirických děl v minulosti se zdá, že je satira překvapivě závislá i na určité úrovni omezení ve společnosti. Politická satira častěji nevzniká v období benevolentního liberalismu, ale spíše v obdobích poznamenaných omezenými možnostmi vyjadřování vlastního názoru či v období politického útlaku. Kenneth Burke (anglicky) tak tvrdí, že satirik hledá nejen způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale také hledá risk a snaží se uniknout trestu. [4][13]
Podle M.J.C. Hodgarta mezi satirou a politikou existuje podstatné spojení. Za prvé, satira je nejběžnější formou politické literatury. Za druhé, je to nejpolitičtější část veškeré literatury, protože se snaží ovlivňovat chování veřejnosti. [14]
V kontextu politické satiry je důležité vidět rozdíl mezi vlastně satirou a škádlením (anglicky teasing, italsky sfottò). „Sfottò“ je prastará forma šaškárny, komedie bez podvratného ostří satiry. Škádlení je vtipný výsměch, obvykle se skládá z napodobování někoho pomocí vnějších atributů (způsob oblékání, chování, hlas a chůze, fyzické vady apod.) Na rozdíl od satiry škádlení se nikdy nedotýká klíčového problému, nikdy nepředstavuje vážnou kritiku a nikdy neškodí ideologii a mocenské postavení. [15] Sfottò namířený proti mocnému jedinci spíše přitahuje k němu sympatie společnosti. Například Hermann Göring proti sobě propagoval žerty a vtipy s cílem polidštit svůj obraz. [16][17]
Náboženská satira
Satira, která míří na duchovenstvo, je druh politické satiry, zatímco náboženská satira je ta, která se zaměřuje na náboženské či duchovní přesvědčení.[14] Náboženská satira se někdy nazývá filozofická satira.
Satira mravů
Satira mravů nebo satira každodenního života obvykle kritizuje způsob života prostých lidí. Toto ji spojuje s komedií mravů, která se poprvé objevila v britském divadle v roce 1620. Ale na rozdíl od komedie mravů, obecně přijímající pravidla společenské hry, satira je naopak popírá. [14]
Jedním z rysů satiry mravů může být i sprostý humor, spojený se sexem a skatologií (anglicky). Skatologie má dlouhodobou asociaci se satirou [12] [18] jako klasický způsob grotesky.[12] Exkrementy symbolizují smrt, „vrcholně mrtvý objekt“.[18] Například je dobře známá svými skatologickými tropy pozdně středověká fiktivní postava Tilla Eulenspiegela.
Odkazy
Reference
Související články
Přehled dějin a vývoje světové satiry (významní autoři a díla)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu satira na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo satira ve Wikislovníku
Téma Satira ve Wikicitátech
.jpg){kind=link}