Sluneční bouře v roce 1859

V období mezi 28. srpnem a 2. zářím 1859 bylo na Slunci pozorováno mnoho slunečních skvrn. Dne 29. srpna 1859 byla pozorována polární záře až na severu Austrálie v Queenslandu.^[4] Těsně před polednem dne 1. září angličtí amatérští astronomové Richard Christopher Carrington a Richard Hodgson nezávisle na sobě učinili první pozorování sluneční erupce.^[5] Bouře byla spojena s významným výronem koronální hmoty (coronal mass ejection – CME), která byla vyvržena přímo k Zemi, přičemž její cesta dlouhá 150 milionů km trvala pouze 17,6 hodiny. Předpokládá se, že poměrně vysoká rychlost tohoto CME (typicky trvá CME několik dní, než dorazí k Zemi) souvisela s předchozím CME, který pravděpodobně způsobil velké polární záře dne 29. srpna a který „vyčistil cestu“ slunečnímu větru (plazmatu), jenž následně způsobil Carringtonovu událost.^[5]

Jelikož byl současně pozorován důsledek sluneční erupce skotským fyzikem Balfourem Stewartem na záznamu magnetometru Kewské observatoře a zároveň byla pozorována geomagnetická bouře následující den, Carrington vytušil spojitost v této událostí mezi Sluncem a Zemí. Informace z celého světa o účincích geomagnetické bouře, které v roce 1859 shrnul a publikoval Elias Loomis, potvrzují pozorování Carringtona a Stewarta.

Ve dnech 1. a 2. září se udála jedna z největších pozemskými magnetometry zaznamenaných geomagnetických bouří. Polární záře byla viditelná po celém světě – na severní polokouli od pólu na jih až v Karibiku. Ve Skalistých horách byla záře tak silná, že dokonce probudila zlatokopy, kteří si mysleli, že je ráno a započali si chystat snídani.^[5] Lidé, kteří se vzbudili na severu USA, mohli dokonce číst ve světle polární záře noviny.^[6] Polární záře byla viditelná dokonce tak daleko od pólů, jako je Kuba a Havaj.^[7]

Telegrafní systémy po celé Evropě a Severní Americe selhaly. V některých případech byli dokonce operátoři zasaženi elektrickým proudem.^[8] Na telegrafních sloupech přeskakovaly výboje.^[9] Někteří operátoři mohli odesílat a přijímat zprávy, přestože odpojili zdroj energie.^[10]

V sobotu dne 3. září 1859 informovaly noviny Baltimore News-American a Commercial Advertiser, že „o čtvrteční noci je šance na pozorování další polární záře. Tento jev byl velmi podobný jevu v neděli. Na obloze se objevilo světlo, které ji celou ozářilo a zastínilo i hvězdy. Toto světlo, ač mělo nepopsatelnou hebkost, která obklopovala vše, co ozařovalo, bylo silnější než Měsíc v úplňku. Mezi dvanáctou a jednou hodinou, když byl jas největší, byly tiché městské ulice osvětlené tímto světlem krásné a pozoruhodné.“^[11]

V červnu roku 2013 společně výzkumníci z Lloyd's v Londýně a z Atmosférického a přírodovědného výzkumného ústavu (AER) v USA použili data z Carringtonovy události k odhadnutí stávající ceny dopadu podobné události na USA, přičemž odhadli dopad škod pouze na USA ve výši 0,6 – 2,6 biliónů USD.^[12]

Ledové jádro obsahující tenkou vrstvu bohatou na dusičnany bylo analyzováno za účelem rekonstruování historie solárních bouří před dobou jejich pozorování. Data z ledovce v Grónsku, shromážděná Kennethem G. McCrackenem^[13] a další, dávají důkaz, že události s intenzitou, jaká byla naměřena při Carringtonově události, se odehrávají jednou za 500 let. S pětinovou intenzitou potom několikrát za století.^[14] Nicméně novější výzkumné práce zkoumající led ukazují, že špičkové hodnoty dusičnanů nejsou důsledkem slunečních bouří, a tudíž jsou o této výzkumné metodě pochybnosti.

¹⁰Be a ¹⁴C je v současnosti považováno za spolehlivější indikátor.^[15] Tyto podobné, ale mnohem extrémnější sluneční bouře, mohou vzniknout i mimo Sluneční systém a dokonce i mimo Mléčnou dráhu (naši galaxii). Událost Miyake z roku 775, která je největší v záznamech za několik tisíc let,^[16] pravděpodobně byla způsobena Sluncem a nikoli supernovou.^[17] Méně významné bouře se odehrály v letech 1921 a 1960, kdy bylo narušeno rádiové spojení v celé šíři spektra. V březnu 1989 geomagnetická bouře vyřadila energetickou síť ve velké části Québecu. 23. července 2012 byla pozorována superbouře stejné třídy jako Carringtonova událost. Její trajektorie však minula Zemi. Informace o tomto pozorování byly poprvé veřejně sdíleny NASA.^[2][18]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Solar_storm_of_1859 na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sluneční bouře v roce 1859 na Wikimedia Commons
• CARRINGTON, R. C. Description of a Singular Appearance seen in the Sun on September 1, 1859. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 1859, s. 13–5. Dostupné online. DOI 10.1093/mnras/20.1.13. Bibcode 1859MNRAS..20...13C. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• BELL, Trudy E.; PHILLIPS, TONY. A Super Solar Flare. Science@NASA. science.nasa.gov, May 6, 2008. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• BROOKS, Michael. Space storm alert: 90 seconds from catastrophe. New Scientist. www.newscientist.com, March 23, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• The Largest Magnetic Storm on Record, The "Carrington Event" of August 27 to September 7, 1859. British Geological Survey. National Environment Research Council, 2011. Dostupné online [cit. March 28, 2009]. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• CLARK, Stuart. The Sun Kings: The Unexpected Tragedy of Richard Carrington and the Tale of How Modern Astronomy Began. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-691-12660-9. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Archivováno 19. 4. 2010 na Wayback Machine.
• Excerpts of Articles from Newspapers concerning the Carrington Event.