Songs for Drella

Američan Lou Reed a Velšan John Cale se spolu poté, co druhý z nich v roce 1968 opustil kapelu The Velvet Underground, dlouhou dobu vůbec nebavili. V sedmdesátých letech spolu občasně vystupovali (jeden jako host na koncertu druhého), avšak nepracovali spolu na žádných nových písních. Když v únoru 1987 zemřel Andy Warhol, dřívější manažer jejich společné kapely, oba se následně v dubnu téhož roku sešli na jeho mši v newyorské katedrále svatého Patrika.^[4][5] Zde Caleovi režisér a výtvarník Julian Schnabel navrhl, aby napsal skladbu jako vzpomínku na Warhola.^[6][7] Cale v květnu 1988 rozpracovanou skladbu představil Reedovi a právě tehdy začaly vznikat další písně, na kterých se již podíleli oba.^[4][6]

Ještě nedokončené dílo bylo poprvé veřejnosti představeno 7. a 8. ledna 1988 v kostele svaté Anny v Brooklynu.^[6][8] Přibližně ve stejné době vydal Reed sólové album New York a v září téhož roku i Cale vydal album Words for the Dying. V listopadu a prosinci 1989 Cale s Reedem několikrát představili, tentokrát již kompletní, dílo Songs for Drella.^[9] Při jednom koncertu se k dvojici připojila ještě další členka The Velvet Underground, bubenice Maureen Tuckerová.^[8] Spolu s nimi však nezahrála žádné písně z této desky, nýbrž „Pale Blue Eyes“ z repertoáru The Velvet Underground.^[10] Jiný koncert, který proběhl před prázdným hledištěm, byl nafilmován.^[8][11] Dvojice rovněž několik písní z alba představila v televizním pořadu Late Night with David Letterman.^[12] Samotné album bylo nahráno mezi prosincem 1989 a lednem 1990 v newyorském studiu Sigma Sound.

Album vydalo v dubnu roku 1990 vydavatelství Sire Records, s nímž měl Reed v té době nahrávací kontrakt. Publikováno bylo jak na kompaktním disku, tak i na gramofonové desce a audiokazetě. Slovo „Drella“ v názvu byla Warholova přezdívka, vzniklá ze slov „drákula“ (anglicky dracula) a „popelka“ (anglicky cinderella).^[13][14]

John Cale v bookletu alba uvedl, že Reed na desce odvedl více práce, než on sám.^[15] Později však ve své autobiografické knize What's Welsh for Zen prohlásil, že se Reed snažil jeho podíl zmenšit a z celého projektu vypudit. Uvedl, že měl „přinejmenším stejný podíl jako Lou“.^[15][16] Slova v bookletu údajně napsal proto, aby Reeda uklidnil.

Dne 15. června 1990 John Cale s Lou Reedem hráli několik skladeb z alba na výstavě zaměřené na Andyho Warhola pořádané Cartierovou nadací pro současné umění.^[17] Při vystoupení se k nim připojili také Maureen Tuckerová a Sterling Morrison, tedy zbylí členové klasické sestavy The Velvet Underground.^[8] V červnu a červenci 1993 spolu tato sestava odehrála celé evropské turné.^[18] Choreografové Ed Wubbe a Marco Goecke v roce 2011 připravili balet Songs for Drella inspirovaný tímto albem.^[19] V roce 2013 se Cale v jednom rozhovoru dozvěděl o zvěstech ohledně toho, že by Reed rád opět album oživil. Cale na to zaraženě odpověděl, že jsou to jen zvěsti, a i kdyby se to mělo stát, stálo by to hodně úsilí celé dílo opět oživit.^[20] Reed v říjnu toho roku zemřel, čímž tato možnost zanikla.

Album otevírá dvouminutová píseň „Smalltown“, v jejímž textu zpívající Lou Reed komickým způsobem popisuje dospívání Andyho Warhola na „malém městě“. Reed zde pouze zpívá, nehraje na kytaru, a doprovází jej Cale hrající na klavír. Následuje píseň „Open House“, opět zpívaná Reedem. Reed zde již hraje na kytaru, zatímco Cale na klávesy. Text pojednává o Warholově prvních newyorských letech, například o jeho první práci, v níž navrhoval boty.^[21] Zmiňuje zde také jeho „československé“ zvyky, které převzal od své matky.^[22] Třetí, bezmála tříminutovou, píseň „Style It Takes“ nazpíval John Cale. Text písně se věnuje pozdějšímu období ve Warholově životě, zmiňuje například jeho filmové screentesty, při nichž zapnul kameru a odešel.^[21] Další píseň, která nese název „Work“, opět zpívá Reed. Jde o drsnější píseň, které dominuje elektrická kytara.^[23] Dále je zde také výrazný klavír. V textu je například to, že Warhol chodil každou neděli do kostela.^[21] Dále je zde uvedena historka, podle níž se Warhol Reeda zeptal, kolik písní v ten den napsal. Ten mu odpověděl, že deset, přestože nenapsal žádnou. Warhol odvětil, že jich měl raději napsat patnáct.^[23][24] Na pátou pozici byla zařazena „Trouble with Classicists“ zpívaná Calem, jehož hlas je zde doprovázen Reedovou kytarou. Vypráví zde o „problému s klasicisty“, například o tom, že pokud se dívají na strom, vidí strom a namalují strom. Dále zde zmiňuje problémy s impresionisty, surrealisty a „osobnostmi“, načež dodává, že má rád umělce malující graffiti. V tříapůlminutové „Starlight“ Warhol prostřednictvím Reedova hlasu žádá Hollywood, aby otevřel dveře jeho filmům s opravdovými lidmi z ulice. Jmenuje zde také některé herce z Warholových filmů – Ingrid Superstar, Little Joe Dallesandro, Viva, Baby Jane Holzer a Edie Sedgwick.^[24] Písni dominuje elektrická kytara, v pozadí je slyšet klavír. V následující „Faces and Names“ vypráví Warhol prostřednictvím Caleova hlasu o tom, že by si přál, aby všichni lidé měli stejné tváře a jména.^[25]

Osmé písni v pořadí, jež nese název „Images“, dominuje výrazná viola a kytara.^[10][25] Reed v ní zpívá o reprodukci obrazů pomocí sítotisku.^[25] Mnohem nežnější je následující píseň – „Slip Away (A Warning)“, opět zpívaná Reedem. Vypráví o Warholově životě poté, co se jej pokusila Valerie Solanasová zastřelit. Reed zpívá i v následující, tříminutové „It Wasn't Me“.^[26] Warhol se zde Reedovým hlasem obhajuje, že nemůže za smrt svých spolupracovníků.^[27] Téma atentátu provází i následující píseň „I Believe“, v níž se zpěvu opět ujal Reed. Zpíval i ve dvanácté „Nobody But You“, která se opět zabývá Warholovým životem po postřelení.^[26] Zmiňuje například, že tu pro něj již není nikdo kromě „tebe“, čímž myslí „nikdo“.^[26] Délky šest a půl minuty dosahuje skladba „A Dream“, v níž John Cale předčítá dlouhý text. Jeho autorem je Lou Reed a byl inspirován Warholovými deníky. Jde o sen odehrávající se v nemocnici, kam odvezli Warhola po postřelení.^[28] V textu například zmiňuje, že Warhol vytvořil obal pro jeho album Honi Soit z roku 1981.^[29] Jeho hlas doprovází různé elektronické zvuky. Předposlední píseň „Forever Changed“ dosahuje bezmála pěti minut a je poslední písní, v níž zpívá Cale. Warhol zde prostřednictvím Calea vypráví o své cestě kolem světa a následné kompletní změně svého života. Cale zde opět hraje na klávesy a Reed na kytaru (včetně kytarového sóla).^[28] Poslední písní na desce je „Hello It's Me“, kterou provází Caleova viola, stejně jako Reedova kytara. Reed v textu adresovaném Warholovi zmiňuje například to, že jej poslední dobou příliš často nevídal a že mu chybí. Na konci písně se s Warholem loučí.^[15]

Publicista Mark Deming, který album ohodnotil čtyřmi a půl z pěti možných hvězdiček, jej ve své recenzi pro server Allmusic označil za „dojemný a hluboce procítěný hold nepochopenému člověku“ a „potěšení slyšet tyto dva kamarády znovu pracovat společně, přestože jejich spolupráce byla předurčena ke krátkému trvání.“^[1] Novinář Paul Evans desku pro časopis Rolling Stone ohodnotil čtyřmi z pěti hvězd.^[2] Časopis Spin ji zařadil na devatenáctou příčku v žebříčku dvaceti nejlepších alb devadesátých let.^[30] Spisovatel Jeremy Reed ve své knize Lou Reed: Waiting for the Man uvedl, že „projekt Songs for Drella zůstává Reedovým nejvýznamnějším textařským počinem, který Cale podpořil až na samotnou hranici únosnosti.“^[22] John Cale prohlásil, že byl nadšen veškerou energií, kterou byli dva lidé schopni dát do jedné nahrávky, a to bez použití bicích.^[31]

Autory všech skladeb jsou Lou Reed a John Cale.

Hudebníci Lou Reed (nahoře) a John Cale

Hudebníci:

• Lou Reed – zpěv, kytara
• John Cale – zpěv, klávesy, viola

Technická podpora:

• Lou Reed – produkce, mixing
• John Cale – produkce, mixing
• Jeremy Darby – nahrávání, mixing
• Michael Rathke – mixing, asistent producenta
• Andy Green – klávesový technik
• Mike Scalcione – asistent zvukového technika
• Greg Wong – asistent zvukového technika
• Victor Deyglio – asistent zvukového technika
• Tom Recchion – design
• Sylvia Reed – design
• Billy Name – fotografie Andyho Warhola
• James Hamilton – fotografie Calea a Reeda
• Jerome Sirlin – fotografie
• Risé Cale – fotografie
• Bob Ludwig – mastering