Vlastimil Borek

Rodinný původ, studia

Vlastimil Borek se narodil 23. prosince 1886 v Praze do rodiny karlínského uzenáře. Středoškoslké studium na žižkovské reálce ukončnil v roce 1905 maturitou a v průběhu studia se naučil německy, rusky, francouzsky a španělsky.^[9] Prakticky od maturity (tj. od roku 1905) se zapojil do anarchistického hnutí.^[2] Překládal politickou literaturu^[10] významných levicových intelektuálů^[2] a pro časopis (periodikum) Práce psal překlady děl ruského knížete, revolucionáře, publicisty a čelného představitele ruských anarchistů Petra Alexejeviče Kropotkina; francouzského geografa, spisovatele a anarchisty Jean Jacques Élisée Recluse; francouzského typografa, vzdělance-samouka a raně socialistického myslitele Pierre-Joseph Proudhona a dalších.^[9] Také vedl rubriku Obzory, která informovala čtenáře o revolučním dění v Evropě. Současně se stal členem osob sdružených kolem tzv. Olšanské vily' Stanislava Kostky Neumanna.^{[9][p. 1]} Po maturitě pokračoval studiem strojnického oddělení České vysoké školy technické, kde v roce 1912 získal titul Ing.^[2] V průběhu jeden rok trvající vojenské služby u námořnictva v Pulji byl v roce 1910 odsouzen za antimilitaristickou agitaci v rakousko-uherské armádě^[10] k vězení v délce 10 měsíců.^[9] V karlínských strojírnách pracoval po skončení vysoké školy v letech 1912 až 1914.^[9]

• 
  Petr Alexejevič Kropotkin
• 
  Jean Jacques Élisée Reclus
• 
  Pierre-Joseph Proudhon

Počátky politické práce

Vlastimil Borek se zpočátku politicky angažoval ve Federaci českých anarchistů.^[9] Později spoluzaložil (s Bohuslavem Vrbenským, Theodorem Bartoškem a Michaelem Káchou) Federaci českých anarchistů-komunistů.^[9] Tato federace se ideově hlásila k myšlenkám Petra Alexejeviče Kropotkina a byla budována na stranickém principu.^[9]

• 
  Bohuslav Vrbenský
• 
  Theodor Bartošek
• 
  Michael Kácha

Počátky publikování

Myšlenky šířil a agitačně působil mezi severočeskými horníky; angažoval se ve sdružení Volná škola; řídil vydavatelství Solidarita a tiskové orgány anarchokomunistů (Hornické listy, Proletář, Kalendář Proletáře a Zádruha).^[9] V těchto periodikách uveřejňoval svoje původní texty a publikoval zde překlady ruských, francouzských a španělských anarchistů (jednalo se například o stati ruského revolucionáře a ideologa národnických anarchistů Michaila Alexandroviče Bakunina; stati Petra Alexejeviče Kropotkina nebo práci Obrození školy resp. Moderní škola' od katalánského volnomyšlenkáře, anarchisty a pedagoga Francisco Ferrera).^[9] Svoje příspěvky uveřejňoval anonymně, protože některé výtisky byly zabavovány cenzurou.^[9] Před vypuknutím první světové války patřil Vlastimil Borek výrazným představitelům antimilitaristického a anarchokomunistického hnutí.^[2]

• 
  Michail Alexandrovič Bakunin
• 
  Petr Alexejevič Kropotkin
• 
  Francisco Ferrer Guardia

První světová válka

Necelé dva měsíce po zahájení první světové války (28. července 1914) vydalo dne 24. září 1914 pražské policejní ředitelství zatykač na představitele anarchokomunistů a národně sociálních antimilitaristů. V rámci zatýkání těchto „nebezpečných osob“ následujícího dne (25. září 1914) byl zatčen i Vlastimil Borek. (Zatýkací akce neminula ani Bohuslava Vrbenského).^[10][10] S označením „státu nebezpečný“ byl deportován do tábora Göttersdorf (Boleboř) u Chomutova.^[9][10] V červenci 1917 byl amnestován^[2] a s trestním oddílem rakouské armády byl odvelen na jihovýchodní frontu.^[2][10] Tady byl zraněn a až do konce první světové války (11. listopadu 1918) žil (a politicky pracoval) v Praze^[9] a angažoval se v řadách českých socialistů.^[10]

Rok 1918

Začátkem roku 1918 se kontaktoval s Bohuslavem Vrbenským, Michaelem Káchou, Stanislavem Kostkou Neumannem, Theodorem Bartoškem a manželi Štychovými.^[9] Borek se podílel na obnově Anarchokomunistické federace^[2] a na jaře 1918 podpořil sloučení této federace s Národně sociální stranou v Českou stranu socialistickou.^[9][2] V intencích této strany se ujal redigování některý periodik (Mladý průkopník, Socialistický bezvěrec, ústřední deník České slovo). A byl to rovněž Vlastimil Borek, kdo se spolupodílel na sestavení trojjazyčného letáku pražské Socialistické rady k vojákům z 15. října 1918. Při přípravách vzniku samostatného československého státu se Borek také výrazně angažoval.^[9] Po vzniku Československa (ČSR) pokračoval ve své překladatelské a novinářské práci a současně se angažoval v politickém životě.^[2]

• 
  Stanislav Kostka Neumann
• 
  Ing. Jaroslav Štych (1881–1941)
• 
  Luisa Landová-Štychová

Mezi dvěma válkami

V meziválečném období dále hájil myšlenky anarchismu jako sociální svobody. Kolem roku 1920 publikoval několik brožur o Petru Kropotkinovi o kolem roku 1921 o Bakuninovi (a současně překládal jejich práce).^[9] V roce 1923 nesouhlasili bývalí anarchisté se zákonem na ochranu republiky ^{[p. 2]} a následkem toho byli vyloučeni z České strany socialistické. Vyloučení členové (včetně Borka) založili Nezávislou socialistickou stranu,^{[p. 3]} jejíž většina členské základny^[10] se v roce 1925 sloučila s KSČ.^[9][3][2] Vlastimil Borek stál v čele periodika „nezávislých“, který se nazýval Socialista a od roku 1925 pak řídil časopis Maják. Dlouhodobě vedl Socialistickou knihovnu Solidarita.^[9] Jako zahraničněpolitický redaktor Rudého práva pracoval mezi léty 1928 až 1937.^[2] V letech 1930 až 1933 vykonával funkci odpovědného redaktora Meztiskoru.^[2] Odpovědným redaktorem časopisu Tvorba byl v letech 1931–1932.^[9][2] V letech 1933 ž 1937 působil jako první šéfredaktor levicového deníku Haló noviny.^[9][2] Členem předsednictva Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem^{[p. 4]} byl Borek od roku 1924 a v rozmezí let 1937–1939 byl jejím tajemníkem a odpovědným redaktorem revue Praha-Moskva.^[9][10]

Od začátku 30. let 20. století velmi intenzivně překládal a současně doporučoval k vydávání reprezentativní díla soudobé sovětské umělecké literatury.^[1] Ve 30. letech 20. století překládal ruskou a sovětskou beletrii, mimo jiné i díla Maxima Gorkého a Michaila Šolochova.^[10] V roce 1938 sestavil Borek sborník Dokumentů k otázce spojenectví se SSSR (včetně úplného textu spojenecké smlouvy).^[1]

Druhá světová válka

Po podepsání Mnichovské dohody (30. září 1938) emigroval koncem roku 1938^[10] Vlastimil Borek do SSSR.^[9][2] Tady působil (v letech 1942 až 1945) na pozici tiskového tajemníka (od března 1942 ve funkci tiskového přidělence)^[10] československého vyslanectví.^[2] V letech 1943 až 1945 vykonával funkci sekretáře redakce Československých listů a podílel se na činnosti českého vysílání moskevského rozhlasu.^[9][2][10]

Během svého pobytu v SSSR se Borek podílel na překladech marxistických teoretiků.^[1] Přeložil rovněž stručné dějiny Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).^[1] Vytvářel texty aktuální politické publicistiky, zveřejňoval články v Československých listech a psal i reportáže z fronty.^[1]

Po druhé světové válce

Po skončení druhé světové války se vrátil do osvobozeného Československa a začal pracovat (od července 1945)^[10] v Praze na ministerstvu zahraničních věcí (MZV).^[3][2] Nejprve byl zařazen do zpravodajské sekce; koncem roku 1947 byl jmenován přednostou politické sekce.^[10] Na ministerstvu v letech 1945 až 1948 vykonával funkci přednosty tiskového odboru.^[9][2] Od září roku 1945 zasedal v lektorské radě ÚV KSČ. Na ministerstvu v té době sepsal Borek několik textů týkajících se zahraniční politiky SSSR a redigoval (v letech 1947 až 1948) překlad třísvazkových sovětských Dějin diplomacie^[10]

Během únorového komunistického převratu v roce 1948 byl blízkým spolupracovníkem státního tajemníka Vlado Clementise a vedl na ministerstvu tzv. akční výbor Národní fronty, který řídil prvotní poúnorové úřednické personální čistky.^[2][10] Po dokončené reformě ministerstva zahraničních věcí (v březnu 1949) se stal jedním z náměstků ministra zahraničních věcí Vlado Clementise.^[10] Dokonce byl přípisem datovaným 24. května 1949 ustanoven Klementisovým stálým zástupcem (Borek např. formálně řídil ministerstvo v době Klementisova pobytu v New Yorku na zasedání OSN).^[10] Jako náměstek ministra zahraničních věcí pracoval Borek v letech 1949 až 1952.^[9] Poté, co byl ministr zahraničních věcí Vlado Clementis obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v lednu 1951 zatčen, v listopadu 1952 odsouzen v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského k trestu smrti vykonával Vlastimil Borek funkci náměstka i po nástupu nového ministra zahraničí Viliama Širokého (počátkem roku 1950).^[10] Po následující další personální čistce na ministerstvu (během ní byli uvězněni další dva náměstci: Vavro Hajdů a Artur London)^[10] ale Borkův vliv na ministerstvu postupně slábl.^[2]

• 
  Vlado Klementis
• 
  Viliam Široký
• 
  Vavro Hajdů
• 
  Artur London

Rodina

V roce 1920 se Borek oženil s překladatelkou z ruštiny Heddou Pražákovou-Borkovou (* 1898).^[9] S ní měl jediného sny Ivana Borka, který zahynul na frontě druhé světové války jako příslušník československé vojenské jednotky.^[9] V lednu 1951 byl Borkův nadřízený Vlado Clementis na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen, o rok později byl odsouzen na smrt a 3. prosince 1952 popraven. V reakci na vykonstruovaný proces se svým nadřízeným Vlado Clementisem (v procesu proti Rudolfu Slánskému a spol. vystupoval Vlastimil Borek jako svědek)^[2] zemřel Vlastimil Borek 21. prosince 1952 v Praze po srdeční mrtvici.^{[9][p. 5]} Jeho ostatky byly pohřbeny na hřbitově v Praze-Strašnicích.^[9]

Žurnalistická a překladatelská činnost Vlastimila Borka se opírala o jeho dlouhodobé působení v českém anarchistickém hnutí.^[9] Cílil především na antimilitaristickou a proticírkevní osvětu a tak jeho novinové články byly prodchnuty pacifismem, antiklerikalismem a materialismem.^[9] Překládal (časopisy, knihy) zvláště díla ruských anarchistů a byl prvním, kdo přeložil stať Vladimira Iljiče Lenina Proletářská revoluce a renegát Kautsky (1928). Překládal rovněž sovětskou politicko-historickou literaturu.^[9]

Vlastimil Borek byl prvním, kdo pro české čtenáře objevil a literárně kultivovaně zpřístupnil díla několika kmenových představitelů tzv. hlavního proudu sovětské prózy 20. a 30. let 20. století.^[1] Jednalo se o díla zobrazující historické děje ruské občanské války i první tzv. budovatelské pětiletky.^[1]

Ve 30. letech 20. století (na popud Bohumila Mathesia) překládal Vlastimil Borek i základní díla sovětské prózy: Tichý Don (Michail Alexandrovič Šolochov); Matka (Maxim Gorkij); dále pak knihy Valentina Petroviče Katajeva; Vladimíra Germanoviče Lidina; J. I. Janovského (J. I. Janovskij); Bruna Jasenského;^{[p. 6]} Konstantina Georgijeviče Paustovského a dalších autorů.^[9]

• 
  Maxim Gorkij
• 
  Valentin Petrovič Katajev
• 
  Vladimír Germanovič Lidin (1894–1979)
• 
  Bruno Jasenskij (1901–1938)
• 
  Konstantin Georgijevič Paustovskij

Po roce 1945 se některé z těchto Borkem přeložených titulů objevovaly v reedicích nově zakládaných nakladatelství (např. nakladatelství Svoboda).^[1] Na jediném českém překladu čtyřsvazkového Šolochovova románu Tichý Donu pracoval Borek postupně od počátku 30. let a jeho poválečné úplné vydání narychlo dokončil František Musil.^[1]

Teorii a praxi anarchismu a španělské revoluce se týkaly Borkovy okrajové překlady z francouzštiny a španělštiny.^[1]

Vlastimil Borek byl také propagátorem metody socialistického realismu.^[9] Po druhé světové válce působil jako člen v redakční radě Malé a Velké knižnice marxismu-leninismu a Leninových a Stalinových sebraných spisů. Svoje díla podepisoval Vladimír Bolek anebo používal zkratky „Vl. B.“.^[9]

• Bibliografie Vlastimila Borka je uvedena v Lexikon české literatury (LČL). Osobnosti, díla, instituce, d. 1; 2, sv. 1–2; 3, sv.1–2. (A–Ř), Praha 1985– (díl 1, strana 274);^[9]
• Část pozůstalosti je v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze^[9]
• Další pozůstalost je v Biografickém archivu Ústavu pro českou literaturu (ÚČL) v Praze^[9]

Poznámky

Reference

Literatura

• KUČERA, Martin; VONDRA, Roman: Borek Vlastimil. In: Biografický slovník českých zemí. Vydání první. Praha: Libri, 2004-; Praha: Academia – Historický ústav AV ČR; 6. sešit. Boh-Bož. 2007; xvii, 109 stran; strany 56 až 58; ISBN 80-7277-214-7.
• DEJMEK, Jindřich. Diplomacie Československa. Díl II., Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Vydání 1. Praha: nakladatelství Academia, 2013; 802 stran; strana 287; ISBN 978-80-200-2285-1.
• TOMEŠ, Josef a kolektiv: Český biografický slovník XX. století. 3 svazky; I. díl A–J; Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999; ISBN 80-7185-248-1. (díl 1, strana 118)
• OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vydání Praha: Academia, 1985-2008. 7 svazků; díl 1. A-G. 1985; 900 stran; (Milada CHLÍBCOVÁ) ISBN 80-200-0797-0; (strana 273)
• RAIS Štefan (ministr spravedlnosti Štefan Rais – politická zodpovědnost za publikaci). Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. 1. vydání Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 stran; kapitola: Vlastimil Borek.
• HAVELKA, František Josef. Zápisky z vyhnanství: ilustrované dokumenty 1914-16. V Karlíně: Emil Šolc, (1917 nebo 1918, resp. 1919. 238 stran, průběžně
• Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky k Ottovu slovníku naučnému, d. 1–6, Praha 1930–1943; 1/1, strana 683
• RYBÁK, Josef. S orlími křídly. 1. vydání Praha: Mladá fronta, 1954; 185 stran, [6] l. obrazových příloh
• Malá československá encyklopedie, d. 1–6, Praha 1984–1987. (díl 1, strana 518)
• FRANĚK, Jiří F. Bohumil Mathesius. Vydání první. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963; 300 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. (strana 73)
• Milena Beránková, Fraňo Ruttkay, Dějiny československé žurnalistiky, d. 1–2, Praha 1981–1984 (díl 1, strana 250)
• Československý biografický slovník, Praha 1992 (strana 60)
• Příruční slovník k dějinám KSČ, d. 1–2, Praha 1964 (díl 1 strana 57)
• Příruční slovník naučný, d. 1–4, Praha 1962–1967 (díl 1 strana 249)
• Kolář Elity – Politická elita meziválečného Československa 1918–1938. Kdo byl kdo, ed. František Kolář a kolektiv, Praha 1998; strana 215n
• KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů-. 1. vydání Praha: Libri, 2002. 278 stran; Kdo byl kdo. ISBN 80-7277-093-4. (strana 56)
• VOPRAVIL, Jaroslav Stanislav. Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře: (anagramů, kryptonymů, značek, jmen původních, přijatých, dvojitých, polatinštělých atd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973; 1540 stran; Publikace státních vědeckých knihoven; (strana 415)
• ŠTOLL, Ladislav. Socialismus a osobnosti: Medailóny, studie, vzpomínky. 1. vydání Praha: Práce, 1974 301 stran + 3 strany; (strana 180n)
• TŮMA, Jiří. Bohuslav Vrbenský: O životě a díle revolucionáře. 1. vydání Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1980; 211, [3] strany [15] stran fotografických příloh; Sever. (na rozných místech)
• GOLDSTÜCKER, Eduard. Vzpomínky 1945–1968. Vydání 1. Praha: G plus G, 2003-2005; 2 svazky; ISBN 80-86103-63-3. (strana 65)

Související články

• Vladimír Hellmuth-Brauner

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vlastimil Borek
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlastimil Borek na Wikimedia Commons