Václav Halíř
Václav Halíř (28. září 1926 Žeravice – 22. března 1999 Brno)[1][2] byl český operní pěvec s basovým[2] (či basbarytonovým[3]) hlasem, působící zejména v brněnské opeře.
| Václav Halíř | |
|---|---|
| Základní informace | |
| Narození | 28. září 1926 Žeravice |
| Úmrtí | 22. března 1999 (ve věku 72 let) Brno |
| Místo pohřbení | Ústřední hřbitov v Brně |
| Povolání | operní pěvec a koncertní pěvec |
| Nástroje | hlas |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
Narodil se 28. září 1926 v Žeravicích na Hané, pozdější místní části Přerova.[4] Vyučil se zedníkem.[1] Už od svých osmi let se však učil hrát i na housle.[2] Po skončení 2. světové války, v letech 1946–1950 studoval na Brněnské konzervatoři:[1][2] Původně se hlásil do houslové třídy, byl mu však doporučen kontrabas.[2] Dva roky tedy studoval hru na kontrabas u Rudolfa Tuláčka a pak na doporučení sbormistra přešel na zpěv u Josefa Války.[1][2] Poté pokračoval ve studiu zpěvu na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně u Bohumila Soběského.[1][2] Tamní studium ukončil v roce 1955.[1][2][5]
Během studií hostoval v brněnské Janáčkově opeře jako Vodník ve Dvořákově Rusalce.[2][3] V rámci Pražského jara 1954 se zúčastnil mezinárodní pěvecké soutěže o cenu Emy Destinnové a Karla Buriana,[2][1] v níž vyhrál ve své kategorii první cenu.[3] Vyhrál i přidruženou soutěž o nejlepší interpretaci Dvořákovy písně „Když mne stará matka zpívat učívala“.[2] Téhož roku absolvoval turné s violoncellistou Vášou Černým a klavíristou Janem Ermlem v Číně a Mongolsku a po návratu získal roku 1955 druhou cenu na pěvecké soutěži ve Varšavě.[2][1]
Tehdejší umělecký šéf Janáčkovy opery František Jílek mu už v roce 1953 nabídl sólové angažmá basisty[2] a Halíř přijal, aby zde vytrval až do svého penzionování v roce 1991.[2] Vedle operní interpretace se věnoval také koncertní činnosti v oratorní, kantátové a písňové tvorbě. Dva roky po vzniku Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), v roce 1954 začal s tímto souborem spolupracovat na interpretaci písňové tvorby.[2][6]
V roce 1974 byl oceněn Smetanovou medailí Ministerstva kultury a 1978 Janáčkovou medailí Ministerstva kultury za zásluhy o interpretaci a propagaci hudby obou skladatelů.[2]
Dílo
Václav Halíř byl velmi muzikální, disponoval sytým hlasem mnoha barevných odstínů a strhujícím přednesem.[2] Mojmír Weimann napsal v roce 2014, u příležitosti 15. výročí pěvcova úmrtí: „Faktory velkých úspěchů Václava Halíře byly jeho velký hlasový rozsah, s nímž dovedl díky své přirozené muzikálnosti a důkladnému hudebnímu školení perfektně pracovat, a stejnou měrou jeho, na operního zpěváka mnohdy nezvyklá herecká všestrannost.“[3]
Za svůj život ztvárnil v brněnské opeře 68 postav, v širokém záběru od komických po dramatické.[2] Kromě Osudu účinkoval ve všech operách Leoše Janáčka.[3] Hrál ku příkladu Revírníka v inscenaci Příhod lišky Bystroušky, jíž byla 2. října 1965 slavnostně otevřena nová budova brněnského Janáčkova divadla (v pozdějších nastudováních v ní ztvárnil i dvojroli Faráře a Jezevce).[3][2] Nahrávka Její pastorkyně z roku 1979 s orchestrem opery Státního divadla v Brně pod vedením Františka Jílka, v níž zpíval Rychtáře, získala prestižní ocenění Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros a Orphée d'Or de l'Académie du Disque Lyrique.[3][7][8] Uplatnil se hojně i v operách Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.[3] S Vodníkem z Dvořákovy Rusalky ku příkladu oslavil v roce 1976 své 50. narozeniny.[2]
V první wagnerovské inscenaci v poválečném Brně, jíž se v roce 1960 stal Bludný Holanďan, odehrál titulní roli.[3][2] Dále hrál Telramunda v jeho Lohengrinovi a městského písaře Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských.[2]
Kromě klasického repertoáru hrál také v moderních operních dílech. V roce 1957 se objevil jako Baron Ochs v inscenaci Straussova Růžového kavalíra,[2] v níž se setkal s tehdy startující hvězdou Soňou Červenou.[3] V březnu 1962 ztvárnil kněze Grigorise v teprve druhém jevištním uvedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (premiéra díla proběhla jen o 5 měsíců dříve v Curychu).[3] Dne 20. dubna 1963 hrál Ruprechta v československé premiéře opery Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva.[9]
Celkem devětkrát vystoupil na festivalu Smetanova Litomyšl, z toho 3× se Smetanovým Daliborem v roli Budivoje, naposled v roce 1995 v úloze Monteroneho ve Verdiho Rigolettovi.[10]
Věnoval se významně také koncertní činnosti. Z ní byl významný mimo jiné v roce 1960 italský zájezd se Symfonickým orchestrem FOK,[2] kde zpíval v Kytici Bohuslava Martinů a v Beethovenově Deváté symfonii.[3]
Drobnou reminiscencí se mu už v důchodovém období, v roce 1993 stala televizní inscenace Na dvojce je Pavarotti, v níž spolu s dalšími osobnostmi sekundoval Svatopluku Benešovi v roli penzionovaného operního pěvce.[11][12]
Rodinný život, úmrtí a odkaz
Za manželku měl Helenu Halířovou-Supovou,[1] též operní pěvkyni, s níž se seznámil už na studiích.[2] V závěru života bydlel v brněnské Voroněžské ulici. Zemřel dne 22. března 1999. Jeho ostatky byly uloženy na Ústředním hřbitově v Brně.[13]
Dne 28. září 2006[14] mu k jeho nedožitým osmdesátinám byla v rodném Přerově odhalena pamětní deska.[1][2] V roce 2012 byl in memoriam uveden do Síně slávy Národního divadla Brno.[15]
.jpg){kind=link}