Wikipedista:Jirka Dl/Pískoviště
Uhlíková kompenzace představují snížení nebo odstranění emisí oxidu uhličitého nebo jiných skleníkových plynů provedené za účelem kompenzace emisí provedených jinde.[1][2][3] Uhlíkový kredit nebo offsetový kredit je převoditelný finanční nástroj (např. derivát podkladové komodity) certifikovaný vládami nebo nezávislými certifikačními orgány, který představuje snížení emisí a který lze následně koupit nebo prodat.[4][5][6] Offsety i kredity se měří v tunách ekvivalentu oxidu uhličitého (CO2e). Jedna uhlíková kompenzace nebo kredit představuje snížení nebo odstranění jedné tuny oxidu uhličitého nebo jeho ekvivalentu v jiných skleníkových plynech.
Uhlíkové kredity jsou součástí národních a mezinárodních snah o zmírnění růstu koncentrací skleníkových plynů (GHG). V těchto programech jsou emise skleníkových plynů omezeny a následně se k rozdělení emisí mezi skupinu regulovaných zdrojů využívají trhy. Cílem je umožnit tržním mechanismům, aby tyto zdroje vedly ke snižování emisí skleníkových plynů. Vzhledem k tomu, že projekty snižování emisí skleníkových plynů vytvářejí kompenzační kredity, lze tento přístup využít k financování programů snižování emisí uhlíku mezi obchodními partnery po celém světě. V rámci dobrovolného trhu je poptávka po uhlíkových kompenzacích vytvářena jednotlivci, společnostmi, organizacemi a vládami na nižší než národní úrovni, které nakupují uhlíkové kompenzace, aby snížily své emise skleníkových plynů a splnily tak cíle uhlíkové neutrality, čisté nuly nebo jiného snížení emisí skleníkových plynů. Tento trh je podporován certifikačními programy, které poskytují normy a další pokyny, jimiž se musí vývojáři projektů řídit, aby získali uhlíkové kompenzace.
K vytvoření kompenzací a kreditů lze využít různé projekty snižování emisí skleníkových plynů. Nejrychleji rostoucí kategorií se stávají projekty v oblasti lesního hospodářství,[7] dalším běžným typem jsou projekty v oblasti obnovitelných zdrojů energie,[8] kam patří větrné elektrárny, energie z biomasy, fermentory bioplynu nebo vodní přehrady. K dalším typům patří projekty energetické účinnosti (např. účinné sporáky) a likvidace metanu ze skládek. Některé zahrnují metody, které využívají technologie s negativními emisemi, jako je biochar, karbonizované stavební prvky a geologicky uložený uhlík.
Offsetové a kreditní programy byly označeny za způsob, jak mohou země splnit své závazky v rámci NDC a dosáhnout cílů Pařížské dohody s nižšími náklady.[8] V posledních letech se však v médiích objevila řada zpráv, které tyto programy kritizovaly s odůvodněním, že tvrzení o snižování emisí uhlíku jsou často přehnaná nebo zavádějící.[9][10][11][12] Organizace mohou podniknout řadu kroků náležité péče, aby identifikovaly "kvalitní" offsety, zajistily, že kompenzace přinese požadované environmentální přínosy, a vyhnuly se reputačnímu riziku spojenému s nekvalitními offsety. [13]