Adrenergní receptor

Všechny adrenergní receptory se běžně dělí na alfa-adrenoreceptory a beta-adrenoreceptory. Receptory skupiny alfa jsou citlivější k adrenalinu než izoproterenolu, beta-adrenoreceptory reagují přesně naopak. V těle se v typickém případě váže noradrenalin spíše na alfa-adrenoreceptory, zatímco adrenalin na adrenoreceptory skupiny beta; existuje však mnoho výjimek.^[2] Podrobněji se rozlišují ještě α₁ a α₂ adrenoreceptory, stejně tak β₁, β₂ a β₃ adrenoreceptory; každý se specifickou funkcí.^[3]

Funkce adrenergních receptorů jsou velmi různé a liší se podle konkrétního typu adrenergního receptoru.

• Alfa-adrenoreceptory: obecně zvýšená glykogenolýza v játrech, zvýšená glukoneogeneze, relaxace hladkého svalstva ve střevech;^[2]
  • α₁ receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k IP3/DAG signalizační kaskádě;^[3]
  • α₂ receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k inhibici syntézy cAMP;^[3]
• beta-adrenoreceptory: obecně zvýšená svalová glykogenolýza a jaterní glukoneogeneze a glykogenolýza, mobilizace zásobního tuku, zrychlení srdeční frekvence a prohloubení stahu;^[2]
  • β₁, β₂, β₃ adrenoreceptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k zvýšené produkci cAMP.^[3]