Arménská literatura

Arménská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Armény nebo v arménštině. Na území Arménské vysočiny se ve starověku užívaly jazyky jako akkadština, chetitština, perština, syrština či řečtina. Vzestup arménštiny je datován do 5. století, kdy Mesrop Maštoc sestavil arménskou abecedu.^[1] K výrazným dílům předkřesťanské tvorby patří lidový epos Perská válka, složený ve 3. až 5. století. Mezi zavedením křesťanství ve 4. století a začátkem arabské nadvlády v 7. století panoval v Arménii první zlatý věk literatury, reprezentovaný například dějepiscem Movsesem Chorenacim. O arménském vzdoru v následných staletích pojednává lidový epos David Sasunský. V 10. století došlo k arménské renesanci a druhému velkému období rozkvětu. Největším autorem se stal Řehoř z Nareku (Grigor Narekaci), autor lyrického duchovního díla Kniha nářků. V 11. století začalo další období úpadku a vzdorování nájezdům, s jediným přežívajícím kulturním centrem v Kilíkii. Nositeli slovesnosti se stali potulní básníci ašúgové, mezi nimiž byl nejvýznamnějším v 18. století Sajat Nova. Od 16. století bylo území Arménie rozděleno na západní oblast (pod nadvládou Turecka) a východní část (pod nadvládou Persie, později Ruska). Část Arménů ze země odešla a literatura vznikala také v diaspoře, například v Itálii či Indii, později i Spojených státech amerických.^[2]

Moderní arménská literatura začala vznikat v polovině 19. století v souvislosti s kodifikací spisovné arménštiny. První osobností byl romanopisec Chačatur Abovjan.^[3] Zatímco východoarménskou tvorbu tohoto období charakterizuje romantický a národnostní patos, západoarménští spisovatelé v Osmanské říši se orientovali na modernější realismus a psychologizující či satirické texty. K dalšímu zlomu pak došlo ve druhé dekádě 20. století. Osmanská říše své arménské obyvatelstvo zlikvidovala, části elit se nicméně podařilo uprchnout a v exilu zpracovávali historické trauma prostřednitvím motivu „ghaributhjun“ (vyhnanství). Arménského původu byl také americký prozaik William Saroyan. Na východě byl v roce 1912 v gruzínské metropoli Tbilisi založen Spolek kavkazských spisovatelů. V roce 1921 se významná arménská literární skupina Vernatun (k jejím členům patřili například předseda Avetik Isahakjan, dále Perč Prošjan, Derenik Demirjan a Hovhannes Tumanjan) přesunula do Jerevanu a později, po vstupu Zakavkazska do SSSR, se přejmenovala na Svaz arménských sovětských spisovatelů.^[4]

V průběhu 20. let se arménské písemnictví dočasně přiklonilo k angažovanému socialistickému realismu. 30. léta znamenala obrat zpátky ke každodennosti a lidské psychice. Před druhou světovou válkou zasáhly do arménského písemnictví stalinské čistky, jejichž vinou přišli o život někteří z nejvýznamnějších dobových tvůrců, kupříkladu básník a prozaik Jeghiše Čarenc či prozaik Aksel Bakunc, členové literární skupiny Nojember. I proto se válečná generace uchýlila k bezpečným tématům slavné arménské minulosti, především starověké a raně středověké. I po válce pak působili autoři jako prozaik Mkrtič Armen a básníci Gevorg Emin, Silva Kaputikjanová a Hovhannes Širaz.^[5]

Následujícím přelomem se stalo uvolnění 60. let. Od roku 1965 se stalo turecké genocidium veřejným tématem, a literatura, především pak poezie, proto začala užívat patetického a vlasteneckého tónu. K výrazným jménům patřili prozaici Hrant Mathevosjan, komentující problémy urbanizace a rozpadu tradičního společenství, Aghasi Ajvazjan, Vadrkes Petrosjan, Peč Zejthuncjan a Zorajr Chalphjan a rovněž básník Parujr Sevak. Od konce 80. let potom začalo docházet k oživení politické řevnivosti a protitureckých nálad, zejména v souvislosti se střety o Náhorní Karabach. Postava nebezpečného Turka se spojila s postavou Ázerbájdžánce, proti kterému stojí hrdinný partyzán fidajín, a lze dokonce hovořit o „karabašském syndromu“. Na počátku 21. století stále tvořili básnici jako Gevorg Emin, Silva Kaputikjanová nebo Parujr Sevak, ale i mladší autoři jako Ruben Hachverdjan či Silva Jesajan.^[6]