Křesťanská demokracie

Agendy křesťanskodemokratických politických stran se v různých zemích liší. Zatímco v Evropě jsou křesťanskodemokratické strany (vlivem silného postavení sociálnědemokratických stran) spíše konzervativní, v Latinské Americe jsou více progresivní a částečně ovlivněny teologií osvobození.

Z ekonomického hlediska křesťanští demokraté většinou neoponují kapitalismu jako ekonomickému systému, na rozdíl od odporu ke komunismu a podobným ideologiím.

V posledních desetiletích některé pravicově orientované křesťansko-demokratické strany v Evropě přijaly politiku konzistentní s ekonomicky liberálním hlediskem, ale stále podporují regulovanou ekonomiku se sociálním státem. Prosazování křesťansko-demokratických konceptů sféry suverenity a subsidiarity vedlo k vytvoření korporativistických sociálních států po celém světě, které existují dodnes.^[1] V souladu s křesťansko-demokratickými koncepcemi kulturního mandátu a přednostní volby pro chudé, křesťanská spravedlnost je vnímána jako požadavek, aby bylo chráněno blaho všech lidí, zvláště chudých a zranitelných, protože každá lidská bytost má důstojnost a je stvořena k obrazu Božímu.^[2][3] V mnoha zemích křesťanští demokraté organizovali odborové svazy, které soutěžily s komunistickými a sociálně demokratickými odbory, na rozdíl od postoje konzervativismu proti dělnickým organizacím. Křesťanští demokraté, kteří jsou solidární s těmito odborovými svazy, například v Belgii lobovali za nedělní modré zákony, které pracovníkům i státním zaměstnancům zaručují den odpočinku v souladu s historickými principy křesťanského Sabatu.^[4]

Křesťanští demokraté jsou obvykle sociálně konzervativní^[5] a obecně mají relativně skeptický postoj k interrupci a sňatkům stejného pohlaví, ačkoli některé křesťanské demokratické strany přijaly omezenou legalizaci obou; prosazují důslednou životní etiku s ohledem na jejich odpor k trestu smrti a asistované sebevraždě.^[6][7] Křesťanskodemokratické strany často prosazují křesťanské dědictví své země; zároveň křesťanskodemokratické strany uznávají svobodu vyznání.^[8]

Geoffrey K. Roberts a Patricia Hogwood poznamenali, že „křesťanská demokracie začlenila mnoho názorů zastávaných liberály, konzervativci a socialisty do širšího rámce morálních a křesťanských principů“.^[9]

Křesťanští demokraté si myslí, že různé sektory společnosti (takové jako vzdělání, rodina, ekonomika a stát) mají autonomii a odpovědnost za jejich vlastní sféru, pojetí známé jako suverenita sféry.^[10] Jedna sféra by neměla diktovat povinnosti jiné; státní sféra například nesmí zasahovat do výchovy dětí, což je role, která patří do sféry rodiny.^[10] Ve sféře vlády křesťanští demokraté tvrdí, že občanské záležitosti by měly být nejprve řešeny na nejnižší úrovni vlády, než budou zkoumány na vyšší úrovni, což je doktrína známá jako subsidiarita.^[2] Tyto koncepty sféry suverenity a subsidiarity jsou považovány za základní kameny politické ideologie křesťanské demokracie.

Křesťanští demokraté také mívají smířlivý pohled na imigraci.^[11]

Demokraticko-sociální obsah odděluje křesťanskou demokracii od skutečných konzervativců, kteří historicky v neposlední řadě reprezentovali šlechtu. Křesťanští demokraté se liší od zásadně náboženských (např. radikální křesťané), ale také od čistě klerikálních (kteří hájí moc katolické církve), protože požadují toleranci ke svému křesťanství, a proto musí být alespoň zásadně tolerantní vůči ostatním světonázorům.

S frází Démocratie chrétienne se poprvé setkáváme v projevu Antoina-Adriena Lamourette v Národním zákonodárném shromáždění v Paříži 21. listopadu 1791. Kvůli stále protikřesťanské orientaci Velké francouzské revoluce po roce 1793 čelilo tradiční křesťanství v Evropě silné oponentuře. Osvícenství a liberalismus byly proti vlivu církve ve vedení státu, ve školství a v legislativě (včetně sňatkového). Církevní tendence na to reagovaly různě, v Německu například širokým lidovým hnutím, které oslovovalo masy a politizovalo je.

Papežská encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. je obecně považována za zakládající dokument politické křesťanské demokracie. Myšlenky v ní obsažené však nebyly nové, protože papež Lev XIII. silně vycházel z Wilhelma Emmanuela von Kettelera, německého biskupa a filozofa.

V té době ve Francii vzniklo v církvi reformní hnutí s pojmem „křesťanská demokracie“ (démocratie chrétienne). Papež Lev XIII. omezil tento směr na sociální blaho (encyklika Graves de communi re z roku 1901) a tím jej vymezil politicky.

Encyklikou Quadragesimo anno z roku 1931 od papeže Pia XI. tváří v tvář výzvě totalitních ideologií Římskokatolická církev zabetonovala svůj postoj ke svobodě jednotlivce. Tato encyklika popisuje princip subsidiarity, který se stal základem křesťanskodemokratické filozofie.

• Evropský parlament: Evropská lidová strana
• Belgie: CD&V
• Česko: KDU-ČSL
• Finsko: KD
• Itálie: UDC
• Lucembursko: CSV
• Maďarsko: KDNP
• Německo: CDU/CSU
• Nizozemsko: CDA
• Norsko: KrF
• Slovensko: KDH, SDKÚ-DS
• Portugalsko: Partido Social Democrata (PPD/PSD) /paradoxně nemá nic společného se Sociálně demokratickou stranou/
• Brazílie: Partido União da Democracia Cristã do Brasil (UDCdoB) Křesťanská Demokracie
• Rakousko: ÖVP
• Švédsko: KD
• Švýcarsko: CVP

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Christian democracy na anglické Wikipedii a Christdemokratie na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu křesťanská demokracie na Wikimedia Commons