Kalina

Kaliny jsou opadavé, poloopadavé nebo méně často stálezelené keře, vzácněji i nízké stromy. Nemají trny. Listy jsou jednoduché, vstřícné, celistvé až hluboce laločnaté, celokrajné nebo zubaté, lysé až hustě chlupaté. Často jsou tuhé, kožovité, u některých druhů též svraskalé. Palisty jsou drobné, u řady druhů chybějí. U většiny druhů jsou na listech vyvinuta mimokvětní nektária, která jsou umístěna buď v horní části řapíku, a nebo na spodní straně listové čepele.^[1] Letorosty a mladé větve jsou lysé, nebo hustě až plstnatě chlupaté; odění je z jednoduchých, hvězdovitých, vzácněji šupinovitých trichomů.^[2]

Květenství jsou vrcholová, nejčastěji se jedná o ploché, vypouklé až kulovité mnohoramenné vrcholíky. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné. V okrajových částech květenství jsou u některých druhů přítomny asymetrické zvětšené květy, které jsou sterilní; některé kultivary mají květenství složena jen z těchto sterilních květů. Kalich je drobný, se 3 až 5 cípy. Koruna je kolovitá, nálevkovitá, u některých druhů až trubkovitá, s krátkou trubkou a na vrcholu s 5 korunními cípy; barvu má obvykle bílou či bělavě narůžovělou, výjimečně i nažloutlou či růžově červenou. Na dně květu bývá vyvinut nektariový disk.^[3] Tyčinek je 5 a přesahují korunu. Semeník je trojpouzdrý, spodní nebo polospodní, s krátkou čnělkou. Vyvíjí se jen 1 pouzdro. Plodem je kulovitá až elipsoidní jednosemenná peckovice, někdy nápadně zploštělá. Zralé plody jsou nejčastěji červené nebo černé, u některých druhů modravé nebo nažloutlé, dužnaté nebo záhy vysýchavé. Pecka je zploštělá.^[2][4]

Základní chromozómové číslo je x=9, u některých druhů (V. odoratissimum a další ze sekce Solenotinus, V. plicatum) x=8. Převážná většina druhů je diploidních (2n=18, resp. 16), polyploidie či dysploidie se vyskytuje jen zřídka.^[5]

• 
  Květenství kaliny modroplodé bez zvětšených sterilních květů
• 
  Skloněná květenství kaliny převislé (Viburnum suspensum)
• 
  Plody kaliny obecné
• 
  Dozrávající plodenství kaliny tušalaje: nezralé plody červené, zralé černé
• 
  Plody kaliny modroplodé
• 
  Detail krytého pupenu kaliny severoamerické
• 
  Nahé pupeny kaliny rozsochaté (Viburnum furcatum)

Rod kalina zahrnuje asi 200 druhů. Je rozšířen především v mírném a subtropickém pásu severní polokoule, tedy na většině území Eurasie a Severní Ameriky, zasahuje též na sever Afriky (pohoří Atlas). Dále se vyskytuje v jihovýchodní Asii a Papuasii, v horách tropické Střední a Jižní Ameriky a v Karibiku. Nejvíce druhů se vyskytuje ve východní Asii (jen v samotné Číně 73 druhů, z toho 45 endemických) a v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky (sekce Oreinotinus), dosti velkého druhového bohatství dosahuje rod také v atlantické (východní) části Severní Ameriky. Centrem největší fylogenetické diverzity je jihovýchodní Asie, kde jsou též jeho evoluční kořeny.^[6][7] Chybí v subsaharské Africe, na úplném jihu Jižní Ameriky a v Austrálii, stejně jako v nejsušších pouštních a polopouštních oblastech Eurasie.^[8] Zástupci rodu rostou převážně v keřovém patře tropických horských lesů, mlžných, temperátních a boreálních lesů, v lesních pláštích, v křovinách podél vodních toků a cest, v lesostepích a podobně; mnohé preferují zamokřené půdy a zastínění, jiné jsou suchomilnými druhy otevřených stanovišť.

V ČR jsou původní dva druhy: na většině území na vlhčích, těžších půdách lužních a listnatých lesů a lemových křovin je běžná kalina obecná (Viburnum opulus), v suchých a teplých oblastech jižní Moravy a severozápadních Čech i vápnomilná kalina tušalaj (Viburnum lantana).^[2] Zavlečeným neofytem je místy zplaňující okrasná kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum).^[9] V jižní Evropě roste třetí evropský druh, stálezelená kalina modroplodá (Viburnum tinus)^[10]; dva jeho blízcí příbuzní (respektive jeho poddruhy) jsou endemity Makaronésie: kalina kanárská (Viburnum rugosum) na Kanárských ostrovech, kalina azorská (V. treleasei) na Azorech.^[11] Populace kaliny tušalaje z krasových oblastí Bosny a Černé hory (masivy Lovčen a Orjen) jsou někdy označovány za samostatný druh Viburnum maculatum.^[12][13]

Květy kalin jsou opylovány primárně hmyzem. Lze je řadit mezi medonosné rostliny, včelám poskytují průměrnou až dobrou snůšku nektaru i pylu, převážně však v době, kdy je jiné potravy dostatek; cennější jsou tak v tomto smyslu časně kvetoucí druhy.^[14] Plody jsou konzumovány ptactvem, které tak přispívá k šíření semen, živí se jimi též mnozí savci (myšovití, jelenovití, skunkové, čipmankové, ale i medvědi). Listy slouží jako potrava housenkám řady motýlů, například některých lišajovitých, modráskovitých nebo soumračníkovitých. Holožír mohou způsobovat larvy brouka bázlivce kalinového (Pyrrhalta viburni), zejména na amerických druzích, které s ním neprošly společnou evolucí. Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy s houbami.^[15]

Rod Viburnum popsal Carl Linné v knize Species plantarum z roku 1753, v tradičních systémech byl řazen do čeledi zimolezovité (Caprifoliaceae), případně do svébytné čeledi kalinovité (Viburnaceae Raf., 1820). Systém APG jej spolu s rody Sambucus a Adoxa zařadil do nové čeledi pižmovkovité (Adoxaceae), jejíž jméno bylo později změněno na kalinovité coby nomen conservandum (Viburnaceae E.Mey., 1839).^[1] Blízce příbuzným rodem je bez (Sambucus), s nímž sdílí některé anatomické a morfologické rysy. Za typový druh byla stanovena kalina tušalaj (V. lantana).^[16]

V literatuře je rod tradičně členěn do 10 sekcí, z nichž se však ne všechny při fylogenetických molekulárních výzkumech ukázaly jako monofyletické (především původní velká sekce Megalotinus). Nověji bylo v rámci rodu odhaleno 15 fylogenetických větví (kladů) a bazální druh celého rodu, jímž je Viburnum clemensiae ze severního Bornea.^[17][6] Evoluční vydělení rodu se datuje do pozdní křídy a jeho původním habitatem byly s největší pravděpodobností vlhké stálezelené lesy teplého mírného klimatu na východě a jihovýchodě Asie; odtud se rod šířil jednak na jih do tropů, jednak na severovýchod a severozápad do chladnějších a sušších biomů. Do Severní Ameriky druh expandoval nejdříve pacifickou cestou přes Beringii, později též severoatlantickým mostem z Evropy. Diferenciace hlavních evolučních linií uvnitř rodu probíhaly během oligocénu, většina druhů je původu miocenního a mladšího. Relativně nedávná evoluční radiace v sekci Oreinotinus proběhla podle všeho v horách Střední a Jižní Ameriky.^[7]

Systematický přehled

Pouze vybraní zástupci. České názvy dle stránky BioLib^[18] a Praktické dendrologie od Karla Hieka.^[19]

Lantana (též Viburnum či Euviburnum) – asi 20 druhů v Asii a 1 v Evropě, výhradně v mírném klimatu; zimní pupeny nahé, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé

• kalina Carlesiova (Viburnum carlesii), syn. kalina korejská – Korea, Japonsko
• kalina tušalaj (Viburnum lantana) – Evropa, západní Asie
• kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum) – Čína
• kalina užitečná (Viburnum utile) – Čína
• kalina čínská (Viburnum macrocephalum) – Čína
• kalina burjatská (Viburnum burejaeticum) – Mongolsko, Čína, ruský Dálný východ
• kalina mongolská (Viburnum burejaeticum) – Mongolsko, Čína, jihovýchodní Sibiř
• kalina komulovitá (Viburnum buddleifolium) – Čína
• kalina Veitchova (Viburnum veitchii) – Čína, Tibet, Myanmar

Lentago – převážně mírné až subtropické oblasti Severní Ameriky

• kalina severoamerická (Viburnum lentago) – Kanada, USA
• kalina višňolistá (Viburnum prunifolium) – východ a střed USA
• kalina kasiniovitá (Viburnum cassinoides) – východ a střed Severní Ameriky
• kalina nahá (Viburnum nudum) – východ a středojih USA
• kalina opakvejčitá (Viburnum obovatum) – jihovýchod USA
• kalina rezavochlupá (Viburnum rufidulum) – USA

Pseudotinus – 4 druhy v Asii a Severní Americe, zimní pupeny nahé, květenství je téměř přisedlý složený vrcholík podobný okolíku, bez zvětšených sterilních květů

• kalina tušalajovitá (Viburnum lantanoides) – severovýchod Severní Ameriky
• kalina rozsochatá (Viburnum furcatum) – Korea, Japonsko, Sachalin

• V. cordifolium, V. nervosum

Solenotinus – asi 20 druhů v mírných a subtropických oblastech Asie, zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství latovité, pyramidální, bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé.

• kalina vonná (Viburnum farreri) – Čína
• kalina Sieboldova (Viburnum sieboldii) – Japonsko
• kalina Henryho (Viburnum henryi) – Čína
• kalina libovonná (Viburnum odoratissimum) – východní Asie, Himálaj
• kalina narůžovělá (Viburnum erubescens) – Čína, Indočína, Himálaj, Indie, Srí Lanka
• kalina převislá (Viburnum suspensum) – endemit Rjúkjúských ostrovů
• kalina velkokvětá (Viburnum grandiflorum) – Himálaj, Pákistán, Tibet

Lutescentia – zimní pupeny s 1 párem přirostlých šupin, květenství podobná okolíku, s velkými sterilními květy, plody zprvu červené, zralé pak červené nebo černé; převážně tropická a subtropická Asie

• kalina řasnatá (Viburnum plicatum) – východní Asie
• V. lutescens – jižní Čína a Indočína, Indie, Malajsie

Tinus – 6 až 9 druhů v teplých mírných až subtropických oblastech Eurasie, zimní pupeny s 1 párem volných šupin, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody jsou modročerné a nejsou zprvu červené

• kalina modroplodá (Viburnum tinus) – Středomoří
  • kalina kanárská (Viburnum rugosum)
  • kalina azorská (V. treleasei)
• kalina Davidova (Viburnum davidii) – Čína

Lobata – mírný pás, disjunkce mezi Severní Amerikou a Kavkazem

• kalina javorolistá (Viburnum acerifolium) – východ Severní Ameriky
• kalina východní (Viburnum orientale) – Turecko, Kavkaz

Succotinus – mírné a subtropické oblasti Asie

• kalina japonská (Viburnum japonicum) – Japonsko, Tchaj-wan
• kalina břízolistá (Viburnum betulifolium) – Čína, Tibet
• kalina hupejská (Viburnum hupehense) – Čína
• kalina chlupatožilná (Viburnum phlebotrichum) – Japonsko
• kalina rozšířená (Viburnum dilatatum) – východní Asie
• kalina štětinatá (Viburnum setigerum) – Čína, Tchaj-wan
• kalina vykousaná (Viburnum erosum) – východní Asie
• kalina Wrightova (Viburnum wrightii) – Korea, Japonsko, ruský Dálný východ

Opulus – 3 až 5 druhů v mírných a chladných oblastech Eurasie a Severní Ameriky, cirkumboreální areál; zimní pupeny se 2 páry volných šupin, květenství je okolíkovité, plody červené

• kalina obecná (Viburnum opulus) – velký areál v Evropě a západní Asii, sekundárně též v Severní Americe
• kalina jedlá (Viburnum edule) – Aljaška, Kanada, sever USA
• kalina Sargentova (Viburnum sargentii) – východní Asie
• kalina trojlaločná (Viburnum trilobum) – nearktická Kanada, sever USA

Mollotinus – Severní a Střední Amerika

• kalina listenovitá (Viburnum bracteatum) – jihovýchod a středojih USA
• kalina měkká (Viburnum molle) – východ a střed USA
• kalina Rafinesqueova (Viburnum rafinesquianum) – Kanada, USA
• kalina elipčitá (Viburnum ellipticum) – západ USA od státu Washington po Kalifornii

Oreinotinus

• Velké množství blízce příbuzných druhů výhradně v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky; zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství okolíkovitá, bez zvětšených sterilních květů, plody červené, vzácně černé.

Dentata – mírné a subtropické oblasti Severní Ameriky

• kalina zubatá (Viburnum dentatum) – východ a střed Severní Ameriky

Urceolata – mírné a subtropické klima východní Asie

• kalina baňkokvětá (Viburnum urceolatum) – Čína, Japonsko, Tchaj-wan

Punctata – tropy jihovýchodní Asie

• Viburnum punctatum – jižní Čína, Indonésie, jižní Himálaj

Coriacea – převážně subtropy a tropy Asie

• kalina válcovitá (Viburnum cylindricum) – Čína, Indie, Indočína

Sambucina – převážně subtropy a tropy jihovýchodní Asie

• kalina bezovitá (Viburnum sambucinum) – Indonésie, Indočína

Hybridní kulturní druhy

• kalina bodnantská (Viburnum ×bodnantese; kříženec V. farreri × V. grandiflorum)
• kalina Burkwoodova (Viburnum ×burkwoodii; kříženec V. carlesii × V. utile)
• kalina Jackova (Viburnum ×jackii; kříženec V. prunifolium × V. lentago)
• kalina Juddova (Viburnum ×juddii; kříženec V. carlesii × V. bitchuense)
• kalina kulovitá (Viburnum ×carlcephalum; kříženec V. carlesii × V. macrocephalum)
• kalina pražská (Viburnum ×pragense; kříženec V. rhytidophyllum × V. utile)
• kalina vrásčitá (Viburnum ×rhytidophylloides; kříženec V. rhytidophyllum × V. lantana)
• kalina vrásčitoplodá (Viburnum ×rhytidocarpum; kříženec V. rhytidophyllum × V. buddleifolium)

Okrasné pěstování

Kaliny jsou cenné okrasné keře, dostupné ve velkém množství kultivarů a oblíbené pro výrazný estetický účinek květů, listů i plodů. Lze je využít v parcích i zahradách jako efektní solitéry, hodí se též do skupinových výsadeb, zápojových a výplňových kulis, volněji rostoucích živých plotů, stejně jako do podrostu pod vyšší stromy. Vesměs vyžadují hlubší, živné a dostatečně vlhké půdy; druhy s plstnatými listy (např. tušalaje) snáší i sucho. Ze stálezelených druhů je v Česku nejčastěji pěstována kalina vrásčitolistá, její zahradní kříženec kalina pražská, vzácně také kalina Davidova. Opadavé a poloopadavé druhy (zejména kalina obecná a druhy zmíněné níže) a jejich kultivary a kříženci jsou ceněny v době květu a také na podzim, kdy se jejich listy zbarvují do zářivých červených, hnědočervených nebo žlutočervených odstínů; s  úspěchem lze jejich barevný účinek využívat v kontrastních kombinacích např. s japonskými javory, červeno- či zlatolistými kultivary buků a habrů, ale i se stálezelenými jehličnany. Vyšlechtěny byly i variegované formy.^[19][20]

Některé kaliny kvetou již v zimě a v předjaří, např. výrazně vonící kalina vonná a kalina bodnantská, velmi vonné květy má též kalina Carlesiova a její kříženci kalina kulovitá a kalina Burkwoodova. Nepříjemný pach naopak vydávají květy kaliny Sieboldovy. Nápadné sterilní květy na okrajích květenství mají i v přirozeném stavu např. kalina řasnatá a kalina obecná; pro okrasné účely byly vyšlechtěny kultivary s nadýchaným kulovitým květenstvím sestávajícím pouze z těchto sterilních květů. Barevné plody vytrvávají na keřích dlouho do zimy a vytvářejí efektní kontrast např. při sněhové pokrývce.^{[19][21][22][23]}

Gastronomie a medicína

Plody některých druhů (např. kaliny severoamerické, višňolisté, jedlé, nahé a dalších) jsou jedlé a lze je využívat k výrobě džemů, šťáv, kaší, sušit, případně i konzumovat syrové, ideálně poté, co přešly mrazem. Jejich požívání má dlouhou tradici zejména u severoamerických indiánů, má ale své místo i v lidové kuchyni východní Evropy. Jiné druhy včetně kaliny obecné jsou považovány za mírně jedovaté, popřípadě jsou jedlé pouze poté, co projdou varem.^[24] Ze střední Itálie je znám druhový kalinový med.^[25]

Kůra a listy obsahují hydroxykumariny esculentin, scopoletin a saligenin, dále různé organické kyseliny, flavonoidy, třísloviny, steroly, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou obsaženy také sacharidy, vitamín C a další látky. V lidové medicíně jsou používány jako nervové sedativum, ke zklidnění křečí, bolestivé menstruace, bolestí břicha a zažívacích potíží, jako úleva při kašli a nachlazení, odvar z kořenů též jako prostředek proti potratu.^[26][27][28]

Dřevo

Pevné, žlutavě zbarvené dřevo některých druhů, např. kaliny obecné, se využívalo v řezbářství, k výrobě dřevěných dětských hraček a jiných drobných okrasných i užitkových předmětů.^[2] Rovné a pevné větve kaliny zubaté a dalších druhů, anglicky známých jako Arrowwoods, využívali indiáni k výrobě šípů;^[29] šípy ze dřeva kaliny tušalaje měl u sebe též pravěký lovec Ötzi. Ohebnými houžvemi kalinových letorostů se stahovaly balíky sena.^[30]

Kulturní symbolika, folklór

Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů, a objevuje se zde v mnoha lidových písních, poezii i výtvarném umění. Hluboce zakořeněna je kalina především ve folklóru ukrajinském, a to již od pohanských dob: na místech, kde rostla kalina, se údajně scházeli lidé k obřadům, při svátku kupalje nosily mladé dívky věnce upletené mimo jiné z kvetoucích větévek kaliny, která značila lásku a nevinnost; ztráta věnce symbolizovala ztrátu panenské čistoty a červené plody kapky krve při první manželské noci, kalina je tak častým námětem svatebních písní. V novější době se stala kalina ukrajinským národním symbolem, od doby první světové války je známá například vlastenecká píseň „Červená kalina“.^[31] Celosvětově populární je i díky řadě popkulturních adaptací píseň ruského skladatele Ivana Larionova „Kalinka“.^[32]

Všestranně využitelná kalina jedlá je u severoamerického kmene Haidů zmiňována v mnoha jejich zakladatelských mýtech, často jako plodina požívaná nadpřirozenými bytostmi a na slavnostech.^[33][34]

Kalina, květina

smutná, tmavolistá,v skalné rokli vypíná sedo oblohy čista.

Kalina, sněžinakvětem obalená,jako pod ní jarní vodabíle rozpěněná.

Ve květu, v podlétu,v zimě stojí sama,ráda by si promluvilas vodou, s hvězdičkama.

Kalina, květinasama v rokli stojí,do oblohy nedosáhne,do vody se bojí.

Jen někdy večeremhvězda dolů slítne;než zapadne do té vody,

v kalině se chytne. —

Josef Václav Sládek, Skřivánčí písně (1888)

• 
  Habitus vzrostlého keře kaliny vrásčitolisté ve veřejné zeleni
• 
  Kalina Burkwoodova
• 
  Kalina pražská
• 
  Kalina vonná a její kříženci kvetou často již v zimních měsících
• 
  Podzimní habitus kaliny obecné
• 
  Kalina, obraz Bronisława Wiśniewského (30. léta 20. století)
• 
  Větévky kaliny v erbu ukrajinské obce Kalynivka

Reference

Literatura

• GAYRAUD, André. Viburnum. Pistoia: Giorgio Tesi Group, 2022. 208 s. ISBN 9788898888252. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kalina na Wikimedia Commons
• Taxon Viburnum ve Wikidruzích
• A Global Monograph of Viburnum [online]. Yale University [cit. 2023-09-15]. Dostupné online.