Mordechaj Anielewicz

Narodil se v roce 1919 v malém městě Wyszków v meziválečném Polsku do chudé rodiny Abrahama a Cirely Anielewiczových. Jeho rodiče provozovali malý obchod s potravinami, a když se narodil, rozhodli se přestěhovat do hlavního města Varšavy, vzdálené asi padesát kilometrů jihozápadně, doufajíce ve zlepšení své finanční situace. Rodina žila v chudinské čtvrti Powiśle, kde se rozrostla o další tři děti: syna Pinchase a dcery Evu a Fridu. I ve Varšavě se potýkala s chudobou a zároveň i s rostoucím antisemitismem.^[1]

Základní školu absolvoval s vyznamenáním, díky čemuž získal stipendium ke studiu na soukromém židovském chlapeckém lyceu Laor v ulici Nalewki.^{[2][p 1]} Exceloval zejména v humanitních předmětech a působil jako mluvčí třídy. Během středoškolských studií si zvolil přezdívku Aniołek (česky: andílek), kterou používal i později v odboji, coby slovní hříčku spojující jeho příjmení a vzhled.^[4] V roce 1933 se ve čtrnácti letech stal členem revizionisticko-sionistického mládežnického hnutí Bejtar, na němž ho přitahovaly jeho polovojenské tábory, disciplína a bojovný duch. Postupem času mu však Bejtar přišel buržoazní, a tak jej po necelých dvou letech v roce 1935 opustil, a stal se členem levicově orientovaného sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir.^[1] Navzdory svému útlému věku se přihlásil do kurzu pro instruktory a následně vedl jednu ze skupin hnutí. Kladl důraz na studium hebrejštiny a sionistické uvědomění. V té době se seznámil se svou budoucí přítelkyní, o rok mladší Mirou Fuchrerovou. V roce 1938 úspěšně odmaturoval a o rok později se stal členem vedení ha-Šomer ha-ca'ir.^[5]

Dne 7. září 1939, tedy týden po vypuknutí druhé světové války a německé invazi do Polska, Anielewicz unikl s většinou členů vedení svého hnutí z Varšavy na východ do města Kovel s nadějí, že polská armáda zpomalí německý postup.^[6] Odtud se vydal směrem k rumunské hranici s cílem otevřít trasu, kudy by mladí Židé mohli odejít do britské mandátní Palestiny, zatímco jeho přítelkyně Mira Fuchrerová vyrazila do Vilna (dnešní Vilnius v Litvě), kde pro sebe chtěla získat vízum k opuštění země. Anielewicze však na cestě k rumunské hranici zajali vojáci sovětské Rudé armády, která v souladu s paktem Ribbentrop–Molotov obsadila východní Polsko, a na několik dní jej uvěznili. Po propuštění se vrátil do Varšavy, kterou již okupovala německá armáda. Koncem roku 1939 odjel tajně na několik týdnů do Vilna, obsazeného Rudou armádou.^[7] Ve městě již tou dobou bylo množství uprchlíků, členů mládežnických hnutí a politických uskupení, včetně příslušníků ha-Šomer ha-ca'ir. Anielewicz požadoval, aby se s ním část členů jeho hnutí vrátila do okupovaného Polska, kde by pokračovali ve vzdělávacích, kulturních a politických aktivitách v odboji. Spolu se svou přítelkyní patřil mezi první dobrovolníky.^[6]

Aktivity v odboji a zřízení ghetta

Po návratu do Varšavy se v lednu 1940 zapojil do odbojových aktivit. Jakožto vůdce místního ha-Šomer ha-ca'ir organizoval skupiny členů, jejich setkání, semináře, tajně navštěvoval odbojové skupiny v jiných městech a založil podzemní noviny Neged ha-zerem (hebrejsky: נגד הזרם‎, doslova „Proti proudu“).^[6][8] Počátkem dubna 1940 začala z nařízení německé okupačné správy výstavba varšavského ghetta v částech města převážně osídlených Židy. Zakládání ghett bylo součástí tzv. konečného řešení židovské otázky, a Němci do nich zavírali Židy předtím, než je poslali na smrt do koncentračních táborů.^[9] Zdejší se rozkládalo na ploše 3,4 km² a postupně kolem něj vyrostla až tři metry vysoká zeď s ostnatým drátem. V polovině října téhož roku bylo oficiálně zřízeno a do poloviny listopadu do něj Němci nahnali Židy ze zbývajících částí Varšavy a okolí. Podle odhadů se na malé ploše, zabírající přibližně 2,4 % rozlohy města, tísnilo na 400 tisíc Židů, představujících 30 % všech obyvatel města.^[10] Jednalo se tak o největší ghetto v Německem okupované Evropě.^[11] Kromě extrémního přelidnění, kdy v jednom bytě muselo žít v průměru až sedm rodin, představovaly hlavní problémy varšavského ghetta nedostatek potravin a epidemie infekčních onemocnění. Zásobování potravinami bylo nedostatečné a i přes riskantní pašování dalších potravin z oblastí mimo ghetto (z tzv. „árijské“ části města) lidé umírali na hladomor. V roce 1941 v ghettu propukla epidemie tyfu, která decimovala místní obyvatelstvo. Celkem před zahájením deportací v létě 1942 zahynulo na následky hladomoru a epidemií na 83 tisíc Židů.^[12] V říjnu 1941 navíc německá okupační správa v Polsku vydala nařízení, že každý Žid, dopadený mimo ghetto bez platného povolení, bude popraven.^[11]

S příchodem prvních zpráv o masovém vyvražďování Židů koncem roku 1941 začal Anielewicz ve varšavském ghettu okamžitě organizovat obranné židovské skupiny. Jeho první pokus o napojení se na polský odboj, podléhající polské exilové vládě v Londýně, však skončil neúspěchem. V březnu a dubnu 1942 patřil Anielewicz mezi zakladatele tzv. antifašistické skupiny. Ani ta však neměla dlouhého trvání a nakonec byla rozpuštěna.^[6]

Počátek deportací

V létě 1942 Anielewicz tajně navštívil Horní Slezsko v jihozápadním Polsku s cílem zorganizovat ozbrojený odboj.^[6] Ve stejném období zahájily německé úřady tajnou operaci Großaktion Warschau, jejímž cílem byla likvidace Židů z varšavského ghetta ve vyhlazovacích táborech. Jimi zřízené židovské radě Judenrat, která měla na starosti správu ghetta, oznámily, že každý den musí být vypraven transport s 6 tisíci Židy, bez ohledu na pohlaví a věk, kteří v rámci přesídlovacího programu odjedou do pracovních táborů na východ.^[13] První z nich vyrazil 22. července 1942, tedy v předvečer židovského svátku Tiš'a be-av, který je nejsmutnějším dnem židovských dějin,^{[p 2]} a směřoval do nově zřízeného vyhlazovacího tábora Treblinka, nacházejícího se asi sto kilometrů severovýchodně od Varšavy. Do 12. září 1942,^{[p 3]} to jest za méně než dva měsíce, německé úřady z varšavského ghetta deportovaly na 300 tisíc Židů. Celkem 265 tisíc z nich směřovalo do Treblinky, kde byli zavražděni v plynových komorách. Více než 10 tisíc Židů Němci zavraždili při deportacích a 11 850 Židů úřady poslaly do táborů na nucené práce. Po skončení první vlny deportací v polovině září 1942 zůstalo v ghettu zhruba 55 až 60 tisíc Židů.^[18]

Když se Anielewicz dozvěděl o probíhajících deportacích, urychleně se vrátil zpět do Varšavy, kde v ghettu apeloval na představitele Judenratu, aby souhlasili s ozbrojeným odbojem. Ti se něčeho takového obávali ze strachu z možné německé odvety, nakonec však jeho názor, podpořený dalšími mladými členy odboje (zejména Jicchakem Zuckermanem) převládl.^[19] Dne 28. července 1942 tak vzniklo odbojové hnutí Židovská bojová organizace (polsky Żydowska Organizacja Bojowa, zkráceně ŻOB), sestávající ze členů Antifašistického bloku, sionistických mládežnických organizací ha-Šomer ha-ca'ir, Dror, Cukunft a Akiva, a politických stran Bund, Poalej Cijon a Polské dělnické strany. Jeho vůdcem se v listopadu téhož roku stal Anielewicz, který si mezi svými druhy vysloužil respekt za zajištění zbraní, finančních prostředků a potrestání zrádců (kolaborantů, informátorů a příslušníků židovské policie).^{[20][p 4]} Druhým židovským odbojovým hnutím v ghettu byl Židovský vojenský svaz (polsky: Żydowski Związek Wojskowy, zkráceně ŻZW), založený již v roce 1939, který tvořili někdejší židovští důstojníci Polské armády a členové revizionisticko-sionistického mládežnického hnutí Bejtar. Obě odbojová hnutí se přes počáteční napětí dohodla na vzájemné spolupráci.^[18]

Povstání ve varšavském ghettu

Od konce září 1942 začali Židé ve varšavském ghettu budovat opevněné bunkry a úkryty, jichž do ledna 1943 postavili na šest set.^[22] Mezi sebou byly navzájem propojeny kanalizační sítí nebo rozvodem vody či elektřiny. V říjnu 1942 se Židovské bojové organizaci podařilo navázat kontakt s polskou odbojovou Zemskou armádou (polsky: Armia Krajowa), díky čemuž dokázala do ghetta propašovat malé množství zbraní a výbušnin.^[18] V pašování zbraní do ghetta pomáhala také komunistická Lidová garda (polsky: Gwardia Ludova). Každý bojovník měl pistoli a několik ručních granátů (řadu z nich podomácku vyrobenou) nebo Molotovových koktejlů. Panoval však nedostatek munice a těžších zbraní – k dispozici bylo pouze několik pušek, pozemních min a jeden samopal.^[23]

Dne 18. ledna 1943 Němci obnovili deportace. Anielewicz se spolu s ostatními členy ŻOB a ŻZW rozhodl jednat. Dvanáct z nich se vmísilo do skupiny odváděných Židů, a na smluvený signál zaútočili s pistolemi na německé vojáky. Při následném zmatku se části deportovaných Židů podařilo uprchnout. Většina odbojářů při útoku zemřela. Anielewiczovi, který mu velel, se však podařilo uprchnout.^[20] Poté, co Němci zajali 5 000–6 500 obyvatel ghetta k transportu (podle původního plánu mělo jít o 8 000 osob), pozastavili k 21. lednu veškeré deportace z Varšavy.^[18] Tento první případ ozbrojeného odporu měl velký význam. Mimo jiné vedl k větší ochotě polského podzemí poskytnout židovskému odboji zbraně.^[24] Ne všechny zbraně však pocházely od podzemních skupin; část jich ŻOB kupovala od překupníků se zbraněmi. Lednový počátek vzpoury se stal předehrou pro hlavní část povstání, k níž došlo o tři měsíce později. Během těchto tří měsíců, od ledna do dubna 1943, probíhaly pod Anielewiczovým vedením intenzivní přípravy na další střet s Němci.^[6] Rozhodl se pro použití partyzánského způsobu boje a využití rozsáhlé sítě tunelů, bunkrů, střech a momentu překvapení. Věřil, že s dostatečným množství zbraní by mohli Židé v ghettu odolávat celé měsíce.^[20] Den poté, co Němci pozastavili deportace, napsal jménem Židovské bojové organizace otevřený dopis lidem z ghetta:^[25]

22. ledna 1943 uplyne šest měsíců ode dne, kdy začaly deportace z Varšavy. Všichni pamatujeme na dny teroru, během nichž bylo 300 tisíc našich bratrů a sester krutě zavražděno v Treblince. (…) Musíme pochopit, že nacističtí vrazi nás nechávají žít pouze proto, aby nás využili k práci. (…) Jsme otroky, a až jim nebudeme užiteční, zabijí nás. (…) Židé, naše hodina se blíží. Musíte být připraveni vzdorovat, ne jít jako ovce na porážku.

Konečná likvidace ghetta a deportace zbývajících Židů začala 19. dubna v šest hodin ráno, den před narozeninami Adolfa Hitlera a tento rok zároveň den před začátkem židovského svátku Pesach, který připomíná vyjití Židů z egyptského otroctví a získání svobody.^[9] Velel jí Ferdinand von Sammern-Frankenegg, který do ghetta poslal 850 vojáků (německých a ukrajinských) s šestnácti důstojníky, jež doprovázel lehký tank a dva obrněné vozy.^[26] Členové židovských odbojových skupin zaútočili na zástup německých vojáků pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly ze střech, balkónů, oken, dveří a přilehlých dvorů. Přestože měli Němci vojenskou převahu, nebyli připraveni na partyzánský způsob boje, s nímž se setkali. Židé měli naproti tomu dokonalou znalost prostředí v němž se pohybovali, mohli spoléhat na množství úkrytů, a díky propojení jednotlivých domů představovali obtížný terč.^[25] Po dvou hodinách bojů se Němci stáhli. Von Sammern-Frankenegg chtěl následně z Krakova povolat k útoku na ghetto bombardéry, ale tato myšlenka mu byla rozmluvena. Himmler, jehož zpráva o neúspěšné operaci rozzuřila, jej zbavil velení, a na jeho místo dosadil SS-Gruppenführera Jürgena Stroopa.^[27] Ten mobilizoval přibližně 1 300 mužů^{[p 5]} a další vojenskou techniku. V jedenáct hodin dopoledne vojáci pod novým velením vstoupili do ghetta, kde se opět setkali s tvrdým odporem přibližně 750 židovských obránců. Stroop nasadil dělostřelectvo a vyslal vojáky, aby hledali ukrývající se Židy. Odpoledne téhož dne došlo k symbolické události, když dva židovští chlapci vyšplhali na střechu jednoho z domů, kde vyvěsili polskou a židovskou vlajku. Obě sice byly trnem v oku nejenom Stroopovi, ale i Himmlerovi, přesto však na tomto místě vydržely čtyři dny. Večer prvního dne Stroop své muže stáhl.^[29]

V průběhu následujících dnů se Němcům podařilo urputný odpor částečně zlomit s použitím dělostřelectva a plamenometů. Žár ohně a kouř donutil řadu Židů opustit své úkryty, někteří se rozhodli spáchat sebevraždu skokem z oken hořících domů, či se jim podařilo uniknout kanalizací, která byla i po vybudování ghetta nadále propojena s nežidovskou částí města.^[30] Počínaje třetím dnem střetu změnil Stroop taktiku a snažil se vyhnout přímé konfrontaci, aby snížil počet německých ztrát. Ještě intenzivněji nechal nasadit plamenomety s dělostřelectvem, a nově též letectvo. Tisíce ukrývajících se Židů uhořelo zaživa.^[30] Židovské velitelství na Muranowském náměstí po čtyřech dnech bojů padlo. Většina obránců byla mrtvá nebo zraněná a několika se podařilo uprchnout mimo ghetto. Anielewicz si tak musel najít jiné místo, odkud by mohl koordinovat boje. Tím se 23. dubna stal bunkr pod domem v ulici Miła č. 18. Z téhož dne pochází Anielewiczův poslední dopis, který adresoval svému příteli Jicchaku Zuckermanovi, členovi vedení ŻOB, jenž působil mimo ghetto jako spojka s polským podzemím:^[2][31]

Je nemožné vyjádřit slovy, čím jsme prošli. Jedna věc je však jasná. To, k čemu došlo, předčilo naše nejsmělejší sny. Němci z ghetta prchli dvakrát. Jedna z našich rot vzdorovala 40 minut a další více než 6 hodin. Mina, nastražená v oblasti, kde žijí výrobci kartáčů, explodovala. Řada našich rot zaútočila na rozptýlené Němce. Naše ztráty na životech jsou minimální. To je rovněž úspěch. (…) Cítím, že se děje něco velkého, a to, k čemu jsme se odvážili, má mimořádný význam…

Ode dneška přecházíme na partyzánskou taktiku. Dnes večer vyrazí tři roty s dvěma úkoly: průzkum a získání zbraní. Pamatuj, zbraně s krátkým dostřelem nám jsou k ničemu. Takové zbraně používáme pouze vzácně. Co nutně potřebujeme jsou granáty, pušky, samopaly a výbušniny.

Je důležité popsat podmínky, v jakých dnes Židé žijí v ghettech. Odolá nás pouze několik. Zbytek dříve či později zemře. Jejich osud je rozhodnut. Prakticky ve všech skrýších, kde se skrývají tisíce lidí, není pro nedostatek vzduchu možné zapálit svíčku.

S pomocí radiového přijímače jsme zachytili úžasnou zprávu o našem boji vysílanou rozhlasovou stanicí Šavit. Skutečnost, že se o nás ví i mimo zdi ghetta nás povzbuzuje v našem boji. Mír buď s Tebou, můj příteli! Možná se ještě setkáme! Můj největší sen se stal skutečností. Sebeobrana v ghettu bude realitou. Židovský ozdbrojený odpor a msta jsou skutečností. Jsem svědkem velkolepého a hrdinského boje Židů v bitvě.

Mordechaj Anielewicz, 23. dubna 1943

Smrt a potlačení povstání

Do 25. dubna se Němcům podařilo zajmout nejméně 25 500 Židů.^[30] Ke konci měsíce bylo mnoho bunkrů a skrýší odhaleno a většina domů vypálena nebo srovnána se zemí. Dne 7. května vyrazila z velitelského bunkru pod domem v ulici Miła č. 18 složitou kanalizační soustavou skupina, vedená Cvijou Lubetkinovou, s cílem najít únikovou cestu z ghetta.^[32] O den později ovšem bunkr objevili Němci – tou dobou se v něm tísnilo na tři sta lidí, včetně Anielewicze, jeho přítelkyně a dalších. Němečtí vojáci do opevněného velitelství vháněli hadicemi plyn, s cílem vypudit ukrývající se židovské bojovníky na povrch. Ti se před ním snažili uprchnout, ale většina ústupových cest byla blokována. Z bunkru se nakonec do kanalizační sítě podařilo proniknout pouze hrstce z nich (mimo jiné Tosje Altmanové), ostatní – včetně Anielewicze – zemřeli buď na otravu plynem nebo spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí.^[24][33]

Několik dní před definitivním potlačením povstání a krátce po zničení velitelského bunkru se podařilo uskutečnit záchrannou operaci, při níž bylo zhruba osmdesát židovských bojovníků převedeno kanalizačním systémem do tzv. árijské části města, a odvezeno do bezpečí. Celou akci zorganizoval Jicchak Zuckerman a Kazik Rathajzer, a podařilo se jejím prostřednictvím zachránit mimo jiné i přeživší přední představitele povstání – Cviju Lubetkinovou a Marka Edelmana.^[34]

Přestože Němci plánovali zničit ghetto během tří dnů, boje trvaly celkem čtyři týdny a podařilo se jim je definitivně potlačit až 16. května 1943, kdy ho velitel operací Jürgen Stroop symbolicky ukončil vyhozením Velké synagogy ve Varšavě do povětří.^[9] Přesto ještě po mnoha měsících podnikali zbylí přeživší Židé útoky na německé hlídky.^[18] Z těch, kterým se podařilo z ghetta utéct, se stali partyzáni, často ale byli na útěku zastřeleni nebo prozrazeni. Po jeho likvidaci se v tzv. árijské části města ukrývalo až 20 tisíc Židů.^[12] Velká část z nich později bojovala po boku Poláků při varšavském povstání v roce 1944.^[11]

Podle oficiální německé zprávy, sepsané Jürgenem Stroopem, zajala německá armáda 56 065 Židů a zničila 631 bunkrů. Odhadl, že při povstání zemřelo 7 tisíc Židů, přičemž dalších 7 tisíc německé úřady deportovaly do Treblinky. Zbývající Židy, tedy přibližně 42 tisíc osob, deportovaly do koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek a pracovních táborů Poniatowa, Trawniki, Budzyn a Kraśnik. S výjimkou několika tisíc vězňů v táborech Budzyn a Kráśnik byli zbývající varšavští Židé z ostatních táborů zavražděni v listopadu 1943 během německé operace Aktion Erntefest.^[18]

Osud ostatků Anielewicze a jeho druhů padlých ve velitelském bunkru není přesně znám. Jejich těla mohla být spolu s ostatními židovskými oběťmi odnesena do nedalekého krematoria.^[35] Podle nápisu na památníku u někdejšího bunkru však těla zde zemřelých obětí nebyla po válce exhumována.^[36]

Povstání ve varšavském ghettu bylo největším a ze symbolického hlediska nejdůležitějším židovským povstáním druhé světové války, a inspirovalo další povstání jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.^{[18][p 6]} K datu povstání ve varšavském ghettu se vztahuje připomínání obětí a přeživších holocaustu a židovského odboje, které se v Izraeli od roku 1953 koná 27. dne židovského měsíce nisan na Jom ha-šo'a.^[18]

Na základě rozkazu L.400/BP ze dne 25. července 1944 udělila polská exilová vláda Anielewiczovi posmrtně vojenské vyznamenání Kříž za chrabrost (polsky: Krzyż Walecznych), určené osobám, které na bitevním poli prokázaly statečnost a odvahu. Následující rok jej Polská lidová armáda 18. dubna 1945 posmrtně ocenila Řádem grunwaldského kříže (polsky: Order Krzyża Grunwaldu) třetího stupně, který byl udílen za statečnost a zásluhy v boji s nacistickým Německem.^[37][38]

V posledních fázích druhé světové války došlo k vytvoření jednotky v rámci Lidové gardy, tvořené přeživšími členy varšavského ghetta, která nesla Anielewiczovo jméno – Oddział im. M. Anielewicza.^[39]

Na jeho počest je pojmenovaná celá řada míst. Již v roce 1943 byl v britské mandátní Palestině založen kibuc Jad Mordechaj (doslova „Památník Mordechaje“), kde od roku 1951 stojí Anielewiczova bronzová socha z dílny sochaře Natana Rapaporta.^[40] Stejný sochař vytvořil rovněž skulptury, jež jsou součástí Pomníku hrdinům ghetta ve Varšavě, slavnostně odhaleného v roce 1948. V popředí jedné z nich je postava Anielewicze, jenž – ač zraněný – odhodlaně hledí kupředu a v ruce třímá ruční granát. Prakticky identické skulptury vytvořil Rapaport též pro památník obětí a hrdinů holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě v Izraeli.^[41] Další památník lze nalézt například v Anielewiczově rodném městě Wyszków. V roce 1955 došlo ve Varšavě k přejmenování ulice Gęsia (v místě někdejšího německého vojenského vězení Gęsiówka) na ulici Mordechaje Anielewicze.^[42] Od roku 2013 při ní existuje Muzeum dějin polských Židů. Ulice nesoucí jeho jméno se nacházejí i v dalších městech v Polsku (Grybów, Lubawka), v Nizozemsku (Amsterdam) a jsou hojně rozšířené v Izraeli, kde je lze nalézt mimo jiné ve městech Bat Jam, Beer Ševa, Haifa, Cholon, Jeruzalém, Nes Cijona, Petach Tikva, Rišon le-Cijon a Tel Aviv. V roce 1983 nechala izraelská vláda při příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí vydat poštovní dvojznámku k uctění Anielewicze a Josefa Glazmana, coby hrdinů varšavského a vilenského ghetta.^[43]

Anielewiczovo jméno nese též několik vzdělávacích institucí. Kromě základní školy v izraelském městě Bat Jam se v tomto státě jedná ještě o Centrum Mordechaje Anielewicze pro studium a výzkum holocaustu (hebrejsky: מורשת – בית עדוּת ע״ש מרדכי אנילביץ׳‎), které u kibucu Ma'anit od roku 1961 provozuje neziskový vzdělávací institut Giv'at Chaviva.^[44] V Polsku od roku 1990 existuje na Varšavské univerzitě Centrum studia a výuky židovských dějin a kultury v Polsku Mordechaje Anielewicze (polsky: Centrum Badania i Nauczania Dziejów i Kultury Żydów w Polsce im. Mordechaja Anielewicza).^[45]

V kultuře

O Anielewiczovi a jeho roli v povstání ve varšavském ghettu vyšla celá řada knih různých žánrů, od biografií a literatury faktu, až po beletrii či science fiction. V případě biografií jde například o publikace Mordechai Anielewicz: Hero of the Warsaw Ghetto Uprising z roku 2001 od Kerryho Callahana nebo Mordechaï Anielewicz: "Non au désespoir" z roku 2010 od Rachel Hausfater, určenou pro mládež.^[46] Z množství literatury faktu, věnující se povstání, lze zmínit knihy Resistance: The Warsaw Ghetto Uprising z roku 1998 od Jisra'ele Gutmana, Flags Over the Warsaw Ghetto z roku 2011 od Moše Arense, či Isaac's Army: A Story of Courage and Survival in Nazi-Occupied Poland z roku 2010 od Matthewa Brzezinskiho (synovce Zbigniewa Brzezinskiho). Beletrii zastupuje román Mila 18 z roku 1961 od Leona Urise, jehož hlavní hrdina Andrei Androfsky je založen na osobě Anielewicze, či román Unintended Consequences z roku 1996 od Johna Rosse. Anielewicz je též ústřední postavou knižní sci-fi série Světoválka (v originále Worldwar) a následné Kolonizace (Colonization) autora Harryho Turtledova, pojednávající o alternativní historii.^[47]

Anielewiczův životní příběh byl rovněž několikrát zfilmován. V roce 1978 jej v americkém televizním miniseriálu Holocaust ztvárnil herec Murray Salem.^[47] Ústřední roli sehrál v americkém televizním filmu Vzpoura z roku 2001 o povstání ve varšavském ghettu, v němž jej zahrál Hank Azaria.^[48] Povstání v ghettu se také věnují nejméně tři divadelní hry, a to The Battle of the Warsaw Ghetto od Mortona Wishengrada z roku 1943, The Wall od Millarda Lampella z roku 1960 a To Steal a March on God od Hanny Krallové.^[30]

Ve světě počítačových her byla jeho osoba zasazena do RPG hry World of Darkness (konkrétně do herního prostředí Wraith: The Oblivion), kde je vůdcem regionu Shadowlands, který má představovat varšavské ghetto.^[49]

Poznámky

Reference

Literatura

• APFELBAUM, Marian. Two Flags: Return to the Warsaw Ghetto. Jerusalem: Gefen, 2007. 372 s. ISBN 9789652293565. (anglicky) 
• CALLAHAN, Kerry P. Mordechai Anielewicz: Hero of the Warsaw Ghetto Uprising. New York: Rosen, 2001. 112 s. Dostupné online. ISBN 0-8239-3377-6. (anglicky) 
• EDELMAN, Marek; KRALL, Hanna. Shielding the Flame: An Intimate Conversation With Dr. Marek Edelman, the Last Surviving Leader of the Warsaw Ghetto Uprising. New York: Henry Holt and Company, 1986. Dostupné online. (anglicky) 
• HAUSFATER, Rachel. Mordechaï Anielewicz: "Non au désespoir". Arles: Actes Sud Junior, 2010. 96 s. ISBN 978-2-7427-9082-1. (francouzsky) 
• SLATER, Elinor. Great Jewish Men. Middle Village: J. David, 1996. 400 s. Dostupné online. ISBN 0824603818. Kapitola Mordecai Anielewicz. (anglicky) 
• ZUCKERMAN, Yitzhak. A Surplus of Memory: Chronicle of the Warsaw Ghetto Uprising (A Centennial Book). Berkeley: University of California Press, 1993. 702 s. Dostupné online. ISBN 0-520-07841-1. (anglicky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mordechaj Anielewicz na Wikimedia Commons
• Osoba Mordechaj Anielewicz ve Wikicitátech
• Archivovaná kopie [online]. Centrum Badania i Nauczania Dziejów i Kultury Żydów w Polsce im. Mordechaja Anielewicza [cit. 2015-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-17. (polsky) 
• 'מורשת, בית עדות ע"ש מרדכי אנילביץ [cit. 2015-04-05]. Dostupné online. (hebrejsky) 
• Mordechai Anielewicz [online]. University of South Florida [cit. 2015-04-21]. Dostupné online. (anglicky)