Otcové pouště

Otcové pouště nebo pouštní otcové byli křesťanští mniši, kteří žili od 3. století v odlehlých oblastech Egypta, Sýrie nebo Palestiny. Především obývali hlavně oblasti v poušti, jeskyně nebo starověké hrobky, vyhloubené v dobách vlád faraonů v oblastech dostatečně vzdálených od Nilu.

Přetože většina pouštních otců pocházela z rolnické prostředí (Makárius Egyptský, Svatý Pachomios), tak se mezi nimi i našli poustevníci šlechtického původu (jako například Arsenius). Otcové pouště většinou mluvili výhradně koptsky.

Společným rysem pouštních otců byl radikální asketismus, tedy dobrolovné zřeknutí se dříve vedeného života a manželství. Pouštní otcové žili buď ve společenstvích nebo jako poustevníci. Na živobytí si vydělávali prostou řemeslnou prací (pletením provazů, košíků, tkalcovstvím a pěstováním zeleniny). Pouštní otcové položili základ křesťanského mnišství.

Svatý Pavel Thébský je často považován za prvního poustevníka, který odešel do poušťě, ale byl to svatý Antonín Veliký, který byl prvním otcem pouště.^[1] Někdy kolem roku 270 n. l. si vyslechl nedělní kázání, v němž zaslechl, že dokonalosti lze dosáhnout prodejem veškerého majetku, rozdáním výtěžku chudým a následováním Ježíše Krista.^[2] Rozhodl se těmito radami řídit a zanedlouho odešel do pouště.^[3] Mezi další otce pouště patřili například Svatý Pachomios, Makárius Alexandrijský, Jan Kassián, Izák Syrský a ostatní.

Mezi tzv. matky pouště (protějšek k pouštním otcům)^[4] se řadí například sv. Synkletika nebo Teodora.^[5]