Otto Kuhn von Kuhnenfeld

Pocházel z rodiny s vojenskou tradicí, byl starším synem c. k. polního zbrojmistra a rakousko-uherského ministra války Franz Kuhna z Kuhnenfeldu (1817–1896).^[3] Maturoval na gymnáziu a jako jednoroční dobrovolník krátce sloužil v c. k. armádě. V letech 1877–1881 studoval na Orientální akademii a vynikl znalostí řady jazyků, kromě němčiny ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu, arabštinu, perštinu, díky manželce si později osvojil i maďarštinu. Do diplomatických služeb vstoupil v roce 1882 jako konzulární elév v Alexandrii, později zastával nižší posty atašé v Istanbulu,^[4] Athénách, Káhiře nebo Bělehradě. V roce 1895 krátce vedl generální konzulát v Káhiře, poté znovu působil v Athénách a Bělehradě. V roce 1899 byl jako vyslanecký rada přeložen do Mnichova a od roku 1900 byl velvyslaneckým radou v Římě, respektive legačním radou I. kategorie.^[5][6]

V roce 1903 byl krátce rakousko-uherským vyslancem v Argentině se sídlem v Buenos Aires, souběžně vedl diplomatické zastoupení pro Uruguay a Paraguay.^[7] Ještě v roce 1903 se vrátil do Evropy a v letech 1903–1909 zastával funkci vyslance v Černé Hoře se sídlem v Cetinji.^[8][9][10] V letech 1909–1916 byl rakousko-uherským vyslancem v Portugalsku.^[11][12] Dne 15. března 1916 byl vyhlášen válečný stav mezi Rakousko-Uherskem a Portugalskem a následující den Kuhn ukončil svou diplomatickou misi v Lisabonu. Jako zplnomocněnec ministerstva zahraničí působil do konce první světové války u vojenské okupační správy v Bělehradě, formálně mu nadále příslušel titul vyslance a zplnomocněného ministra. Na přelomu srpna a září 1918 vedl rakousko-uherskou diplomatickou delegaci na mírových jednáních s Itálií v Bernu. Po zániku monarchie byl v listopadu 1918 penzionován. Od té doby žil v soukromí ve Vídni, bydlel na adrese Schubertring 8.^[13]

Od narození užíval titul svobodného pána udělený jeho otci v roce 1852.^[14] Jako vyslanec v Lisabonu obdržel v roce 1912 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] Mimo aktivní službu v armádě postupoval v hodnostech u c. k. zeměbrany, kde nakonec v roce 1910 dosáhl titulární hodnosti podplukovníka.^[16] Během diplomatické kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[17][18]

Rakousko-Uhersko

• rytířský kříž Leopoldova řádu (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa s hvězdou (1902)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

Zahraničí

• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• velkokříž Řádu italské koruny (Itálie)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černohorské knížectví)
• Řád Takova II. třídy (Srbsko)
• rytířský kříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• rytířský kříž Řádu svatého Silvestra (Papežský stát)
• rytířský kříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Řád Medžidie II. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie IV. třídy (Osmanská říše)
• Řád sv. Michaela (Bavorsko)

V roce 1891 se v Istanbulu oženil s uherskou šlechtičnou hraběnkou Annou Rádayovou (1872–1955),^[19] neteří ministra uherské zeměbrany hraběte Gedeona Rádaye (1831–1883).^[20] Z manželství se narodili dva synové, starší Adalbert (Béla, 1892–1933) byl kapitánem poříční stráže v Budapešti, mladší Otto (1896–1918) padl jako praporčík v závěru první světové války v bitvě na Piavě.

Ottův mladší bratr Franz Moritz (1862–1934) sloužil v armádě a svou kariéru završil v hodnosti polního podmaršála jako velitel pěší divize v Praze.^[21]

Reference

Literatura

• DEUSCH, Engelbert: Die effektiven Konsuln Österreich (-Ungarns) von 1825–1918. Ihre Ausbildung, Arbeitsverhältnisse und Biografien; Wien, 2017; s. 407–409 (heslo Otto Kuhn von Kuhnenfeld) ISBN 978-3-205-20493-0
• SKŘIVAN, Ales a kolektiv: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9
• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2021; Praha, 2014; s. 286–290 (heslo Kuhn z Kuhnenfeldu) ISBN 978-80-905324-3-4