Papežský stát

Středověk

Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I.^[1] Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.

Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III., který potřeboval papežovu podporu pro svržení merovejské dynastie, po porážce Langobardského království daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis.^[2]. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.

Novověk

V letech 1796–1797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně uprchnout a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež však požádal o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

Sjednocování Itálie (Risorgimento) však pokračovalo a papež Pius IX. přišel postupně o velkou část území svého státu. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papežové, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu. K ukončení sporu s italským státem došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránských smluv. Ty potvrzovaly suverenitu Vatikánu a malých exteritoriálních území (několika bazilik a paláce v Castel Gandolfu). Papež se však definitivně vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Italského království. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.^{[pozn. 1]}

• znak papežského státu:
• 
  15.–19. století
• 
  sede vacante

Historické vlajky

Po vlajkách papežského státu a praporech (korouhvích) papežů je od dob renesance znám typ církevního gonfalonu (italsky Gonfalone di Santa Romana Chiesa), který plnil spíše funkci vojenské standarty (latinsky vexillum, případně Vessilio di San Pietro, „prapor svatého Petra“) a náležel úřadu papežského gonfaloniéra.

grafika	období	využití	popis
	do 19. století	papežská námořní vlajka	bílá s postavami svatých Petra a Pavla
	14. století	gonfalon z období papeže Bonifáce VIII. (1294–1303)	svatopetrské klíče
	počátek 16. století	prapor užívaný papežským vojenským stratégem Jacopo Pesaro	spjatý s papežem Alexandrem VI. (1492–1503)
	10. léta 16. století	gonfalon papeže Lva X. (1513–1521)	gonfalon se znakem Medicejů
	20. léta 16. století	gonfalon kolem roku 1520	zlatý (žlutý) gonfalon se stříbrným (bílým) štítem a svatopetrskými klíči
	40. léta 16. století	gonfalon za pontifikátu Pavla III. (kolem roku 1540)	červená se svatopetrskými klíči a tiárou
	15.–18. stol.	vlajka Papežského státu	červená se svatopertskými kříži a sede vacante
	1669–1771	vlajka zaznamenaná u papežských lodí	červená s ukřižovaným Kristem a s postavami svatých Petra a Pavla
	1803–1870 1858 1815–1870	vlajky zaznamenané u papežských lodí	bílé s ukřižovaným Kristem a sv. Petrem a Pavlem
	do roku 1870	vlajka užívaná pěšími oddíly vojska Papežského státu	žluto-bílá bikolóra
	1803–1825	vlajka zaznamenaná u papežských obchodních lodí	bílá
	1870	vlajka vyvěšená na Porta Pia v době obsazení Říma (1870)[5]	žluto-bílá se zjednodušeným papežským znakem
	1825–1870	vlajka zaznamenaná u papežských obchodních lodí	žluto-bílá

• vojenské prapory:
• 
  středověká zástava se svatopetrskými klíči, která se mimo jiné stala vlajkou hrabství Venaissin
• 
  1316
• 
  1355
• 
  1523–1534
  papežské vojsko v době Klementa VII. se znakem Medicejů
• 
  od roku 1771 papežská vlajka neznámé funkce (rekonstrukce)
• 
  prapor papežských zuávů (1870)

Odkazy k infoboxu

Poznámky

Reference

Literatura

• Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
• LOZINSKIJ, Samuil Goracijevič. Dějiny papežství. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 327 s. ISBN 80-7012-000-2.
• Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
• Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.
• Becker, W. 2018: Vatican Flags. ‎ North American Vexillological Association

Související články

• Vatikán
• Terra Sancti Benedicti
• Comtat Venaissin
• Lateránské smlouvy
• Konstantinova donace

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Papežský stát na Wikimedia Commons