Reprodukční práva

Světová zdravotnická organizace definuje reprodukční práva takto:

Reprodukční práva spočívají v uznání základního práva všech párů a jednotlivců svobodně a zodpovědně rozhodovat o počtu, časovém rozmezí a době narození dětí a mít k tomuto informace a prostředky, jakož i práva na dosažení nejvyšší úrovně sexuálního a reprodukčního zdraví. Zahrnují také právo všech na rozhodování o reprodukci bez diskriminace, nátlaku a násilí.

Reprodukční práva žen mohou zahrnovat některé nebo všechny z následujících oblastí: právo na interrupci, antikoncepci, osvobození od nucené sterilizace nebo antikoncepce, právo na přístup ke kvalitní reprodukční zdravotní péči a právo na vzdělání a přístup k němu, aby se mohly v oblasti reprodukce svobodně a informovaně rozhodovat. Reprodukční práva mohou zahrnovat také právo na vzdělávání o pohlavně přenosných nemocech a dalších aspektech sexuality, právo na menstruační zdraví^[2][3] a ochranu před praktikami jako je ženská obřízka.^[1][4]

Reprodukční práva se začala formovat jako podmnožina lidských práv na Mezinárodní konferenci OSN o lidských právech v roce 1968.^[4] Výsledná nezávazná Teheránská proklamace byla prvním mezinárodním dokumentem, který uznal jedno z těchto práv, konkrétně: „Rodiče mají základní lidské právo svobodně a zodpovědně určovat počet a intervaly mezi narozením svých dětí.“^[4] Otázky sexuálního, gynekologického a duševního zdraví žen nebyly prioritou Organizace spojených národů, dokud je do popředí zájmu nedostala Dekáda žen Spojených národů (1975–1985). Státy však tato práva do mezinárodně právně závazných dokumentů začleňovaly pomalu. A tak zatímco některá z těchto práv již byla uznána v právně závazných dokumentech, jiná byla zmíněna pouze v nezávazných doporučeních.

Teheránská proklamace

V roce 1945 byl do Charty Spojených národů začleněn závazek „podporovat… všeobecnou úctu a dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“. Charta však tato práva nedefinovala. O tři roky později přijala OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, první mezinárodní právní dokument, který vymezoval lidská práva; Všeobecná deklarace lidských práv se ale o reprodukčních právech nezmiňuje. Reprodukční práva se začala objevovat jako podmnožina lidských práv v Teheránské proklamaci z roku 1968, která uvádí: „Rodiče mají základní lidské právo svobodně a zodpovědně určovat počet a intervaly mezi narozením svých dětí“.

Toto právo potvrdilo Valné shromáždění OSN v Deklaraci o sociálním pokroku a rozvoji z roku 1969, která uvádí: „Rodině jako základní jednotce společnosti a přirozenému prostředí pro růst a blahobyt všech jejích členů, zejména dětí a mládeže, je třeba pomáhat a chránit ji, aby mohla plně převzít své povinnosti ve společnosti. Rodiče mají výlučné právo svobodně a zodpovědně rozhodovat o počtu svých dětí a intervalech mezi nimi.“^[4] Konference OSN k Mezinárodnímu roku žen v roce 1975 na Teheránskou proklamaci odkázala.

Káhirský akční program

Dvacetiletý káhirský akční program byl přijat v roce 1994 na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Káhiře. V obsahu tohoto nezávazného akčního programu se mimo jiné uvádí, že vlády mají odpovědnost za uspokojování reprodukčních potřeb jednotlivců, nikoliv za plnění demografických cílů. Doporučoval, aby služby plánovaného rodičovství byly poskytovány v kontextu dalších služeb reprodukčního zdraví, včetně služeb pro zdravý a bezpečný porod, léčby pohlavně přenosných nemocí a péče po potratu. Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji se rovněž zabývala otázkami, jako je násilí na ženách, obchodování se sexem a zdraví dospívajících. Káhirský program je prvním mezinárodním politickým dokumentem, který definuje reprodukční zdraví, a uvádí v něm následující:^[1]

Reprodukční zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo vady, a to ve všech záležitostech týkajících se reprodukční soustavy a jejích funkcí a procesů. Reprodukční zdraví tedy znamená, že lidé jsou schopni vést uspokojivý a bezpečný sexuální život a že mají schopnost se rozmnožovat a svobodu rozhodovat se, zda, kdy a jak často tak učiní. Z této poslední podmínky vyplývá právo mužů a žen na informace o bezpečných, účinných, cenově dostupných a přijatelných metodách plánování rodičovství podle jejich volby, jakož i o dalších metodách regulace plodnosti, které nejsou v rozporu se zákonem, a právo na přístup k vhodným zdravotnickým službám, které ženám umožní bezpečně projít těhotenstvím a porodem a párům poskytnou nejlepší šanci na narození zdravého dítěte.

Na rozdíl od předchozích konferencí o populaci bylo v Káhiře zastoupeno široké spektrum zájmů od nejnižší po vládní úroveň. Mezinárodní konference o populaci a rozvoji se zúčastnilo 179 zemí a celkem jedenáct tisíc zástupců vlád, nevládních organizací, mezinárodních agentur a občanských aktivistů. Mezinárodní konference o populaci a rozvoji se nezabývala dalekosáhlými důsledky epidemie HIV/AIDS. V roce 1999 byla její doporučení rozšířena o závazek věnovat se vzdělávání v oblasti AIDS, výzkumu a prevence přenosu infekce z matky na dítě, jakož i vývoji vakcín a mikrobicidů.

Káhirský akční program přijalo 184 členských států OSN. Nicméně mnoho latinskoamerických a islámských států vzneslo k programu formální výhrady, zejména k jeho pojetí reprodukčních práv, sexuální svobody, přístupu k interrupcím a k jeho možnému nesouladu s islámským právem.

Realizace Káhirského akčního programu se v jednotlivých zemích značně liší. V mnoha zemích se po skončení Mezinárodní konference o populaci a rozvoji a implementaci jejích doporučení objevilo napětí. Od přijetí těchto doporučení mnoho zemí rozšířilo své programy týkající se reprodukčního zdraví a pokusilo se integrovat služby v oblasti zdraví matek a dětí s plánováním rodiny. Větší pozornost je věnována zdraví dospívajících a důsledkům nebezpečných potratů.

Pekingská platforma

Čtvrtá světová konference o ženách v Pekingu v roce 1995 ve své nezávazné Deklaraci a akční platformě podpořila definici reprodukčního zdraví z Káhirského programu, ale kontext reprodukčních práv rozšířila:^[1]

Lidská práva žen zahrnují jejich právo na kontrolu a svobodné a zodpovědné rozhodování o záležitostech týkajících se jejich sexuality, včetně sexuálního a reprodukčního zdraví, bez nátlaku, diskriminace a násilí. Rovnoprávné vztahy mezi ženami a muži v otázkách sexuálních vztahů a reprodukce, včetně plného respektování nedotknutelnosti osoby, vyžadují vzájemný respekt, souhlas a společnou odpovědnost za sexuální chování a jeho důsledky.

Pekingská platforma vymezila dvanáct navzájem souvisejících kritických oblastí lidských práv žen, které je třeba prosazovat. Platforma formulovala reprodukční práva žen jako „nedělitelná, univerzální a nezcizitelná lidská práva“.^[5] Platforma pro čtvrtou světovou konferenci o ženách v roce 1995 obsahovala oddíl, který odsuzoval genderově podmíněné násilí a nucenou sterilizaci označil jako porušování lidských práv. Mezinárodně však právo žen na reprodukční zdravotní péči uznáno nebylo.^[6] Na této konferenci byla také poprvé zmíněna práva domorodých obyvatel a práva žen současně, čímž došlo k jejich spojení do jedné kategorie vyžadující zvláštní zastoupení. Reprodukční práva jsou silně zpolitizovaná, což ztěžuje přijímání právních předpisů na jejich ochranu.

Yogyakartské principy

Yogyakartské principy aplikace mezinárodních lidských práv ve vztahu k sexuální orientaci a genderové identitě, které navrhla skupina odborníků v listopadu 2006, ale které dosud nebyly začleněny do mezinárodního práva, ve své preambuli prohlašují, že „mezinárodní společenství uznalo právo osob svobodně a odpovědně se rozhodovat o záležitostech týkajících se jejich sexuality, včetně sexuálního a reprodukčního zdraví, bez nátlaku, diskriminace a násilí“. V souvislosti s reprodukčním zdravím zásada č. 9 „Právo na humánní zacházení během zadržení“ vyžaduje, aby „státy… zajistily odpovídající přístup k lékařské péči a poradenství odpovídající potřebám zadržených osob, přičemž uznávají veškeré zvláštní potřeby osob na základě jejich sexuální orientace a genderové identity, včetně přístupu k reprodukčnímu zdraví, přístupu k informacím o HIV/AIDS a jeho léčbě a přístupu k hormonální nebo jiné terapii, jakož i k léčbě změny pohlaví, pokud je to žádoucí“. Nicméně africké, karibské a islámské země, stejně jako Ruská federace, se proti přijetí těchto zásad jako standardů lidských práv ohradily.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reproductive rights na anglické Wikipedii.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu reprodukční práva na Wikimedia Commons