Souhvězdí Šípu

Souhvězdí Šípu se nachází na severní obloze mezi souhvězdími Lištičky, Herkula, Orla a Delfína. Ptolemaios zahrnul Šíp do svého seznamu 48 souhvězdí, která se v moderní astronomii používají dodnes.^[3] Čtyři nejjasnější hvězdy tvoří asterismus ve tvaru šipky, který se nachází na sever od jasné hvězdy Altair v souhvězdí Orla.^[4] Souhvězdí má rozlohu 79,9 čtverečních stupňů, a zabírá tedy 0,194 procent noční oblohy, je na 86. místě v rozloze z 88 moderních souhvězdí. Menší jsou pouze souhvězdí Koníčka a Jižního Kříže.^[5] Souhvězdí je na severní polokouli nejsnadněji pozorovatelné od pozdního jara do začátku podzimu, přičemž o půlnoci vyvrcholí 17. července.^[6] Jeho poloha na severní nebeské polokouli znamená, že celé souhvězdí je pozorovatelům viditelné severně od 69° jižní šířky. Souhvězdí je ohraničeno souhvězdím Lištičky na severu, Herkulem na západě, Orlem na jihu a Delfínem na východě. Třípísmenná zkratka pro souhvězdí, kterou přijala Mezinárodní astronomická unie v roce 1922, je „Sge“; americký astronom Henry Norris Russell, který vymyslel kód, se musel uchýlit k použití genitivní podoby jména, přišel s kódem, který by zahrnoval („e“), které nebylo ve jménu souhvězdí Střelce.^[7] Oficiální hranice souhvězdí, stanovené Eugènem Delportem v roce 1930, jsou definovány jako polygon 12 stran (znázorněno v infoboxu). V rovníkových souřadnicích je rektascenze mezi 18 h 57,2 m a 20 h 20,5 m, zatímco deklinaci popisují souřadnice mezi 16,08° a 21,64°.^[8]

I když v souhvězdí nezáří žádné obzvláště jasné hvězdy, mnohé národy, jako byli například Peršané, Židé nebo antičtí Řekové a Římané, v něm spatřovali šíp. Existuje řada příběhů a legend, které se pokoušejí objasnit význam šípu. Dvě nejvýznamnější a nejznámější berou v potaz i sousední souhvězdí – Herkula a Orla.

Mytologie

Podle první pověsti potrestal řecký vládce bohů Zeus opovážlivého titána Prométhea za to, že se vkradl na Olymp, ukradl tam oheň a daroval ho lidem, tím, že jej přikoval k jedné z hor pohoří Kavkazu. Každý den k němu přilétal orel a rval mu z těla játra. Prométheus byl nesmrtelný, a proto mu játra v noci vždy znovu dorostla. Jeho věčné utrpení ukončil až Herkules (v podání starověkých Řeků Héraklés), který na cestě za splněním jednoho z dvanácti úkolů, jež mu uložil král Eurystheus, orla usmrtil svým šípem a Prométhea osvobodil.^[9][10]

Druhá legenda se vztahuje k příběhu o tom, jak Héraklés pomocí strašlivého rámusu odehnal stymfálské ptáky s mosaznými zobáky, pařáty a křídly, kteří do té doby žili v bažinách okolo Arkádie, pustošili zemi a zabíjeli místní lidi. Za symboly stymfálských ptáků je na obloze pokládáno jak souhvězdí Orla, tak také souhvězdí Labutě a Lyry, které je někdy označované jako Sup.^[11]

Šíp byl často považován také za Amorův šíp nebo za šíp vystřelený Střelcem na Štíra,^[12] případně za nástroj, jímž Apollón vyhubil Kyklopy, jak tvrdil Eratosthenés.^[9] Podle další verze se jedná o šíp, jejž po Orlovi vrhl Kentaur. Ten je totiž na obloze obrácený směrem k Orlovi a nalézá se také v přijatelném úhlu vzhledem k Šípu, zatímco Střelec se nachází těsně pod Šípem a dívá se na opačnou stranu, tedy ke Kentaurovi.

Přijmeme-li tuto poslední interpretaci, totiž že Šíp vystřelil Kentaur, v mlhavých obrysech vystoupí legenda o kentaurovi Cheirónovi, kterého Héraklés poranil. Kentaur se následně vzdal své nesmrtelnosti, aby se zbavil nesnesitelné bolesti, a raději zaujal místo určené Prométheovi v okovech přikovaných kdesi na Kavkazu. Héraklés, respektive sám Cheirón, poté zabil Orla, aby netrpěl tak jako před ním Prométheus. Tento příběh se mohl stát základem legendy o erymanthském kanci, kterého měl Héraklés při plnění svých dvanácti úkolů zabít.^[12]

Kartograf hvězdné oblohy Johann Bayer dal Bayerovo označení osmi hvězdám a označil je Alfa až Théta. Anglický astronom John Flamsteed přidal písmeno x, mylně označené jako Chí (χ), y a z a 13, 14 a 15 Sagittae ve svém hvězdném Catalogus Britannicus. Všechny tři později zrušili astronomové John Bevis a Francis Baily.^[13]

Jasné hvězdy

Podle Ptolemaia byla nejjasnější hvězda souhvězdí Gama Sagittae, jež označuje hrot šípu, zatímco Bayer viděl Gamu, Étu a Thétu, jak zobrazují křidélka šípu.^[3] Gama Sagittae je červený obr spektrálního typu M0 III^[14] hvězdné velikosti 3,47. Nachází se ve vzdálenosti 258±4 světelných let od Země,^[15] má přibližně 90 procent hmotnosti Slunce, jeho poloměr je 54krát větší než Slunce a je 575krát jasnější. Je to s největší pravděpodobností červený obr na konci svého života, protože vyčerpal ve své jádru vodík a nyní ho spaluje ve vnějších vrstvách hvězdy.^[16]

Delta Sagittae je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí a je zároveň dvojhvězdou. Delta a Zéta zobrazovala podle Bayera hrot šípu.^[17] Systém Delta Sagittae se skládá z červeného velerobra spektrálního typu M2 II, který má 3,9násobek hmotnosti Slunce a 152násobek jeho průměru a modrobílou hvězdu hlavní posloupnosti, která je 2,9krát hmotnější než Slunce. Obě složky obíhají kolem společného těžiště jednou za deset let.^[18] Zéta Sagittae je trojhvězda, vzdálená přibližně 326 světelných let od Země, nejjasnější hvězda má spektrální hvězda typu A.

Ve své Uranometrii Bayer zobrazil Alfu, Betu a Epsilon Sagittae jako křidélka šípu.^[17] Alfa, známá také pod jménem Sham, je žlutá jasná obří hvězda spektrální třídy G1 II, má zdánlivou velikost 4,38 a nachází se ve vzdálenosti 382±8 světelných let od Země.^[19] Je čtyřikrát hmotnější než Slunce, má 20násobek průměru Slunce a 340násobek jeho svítivosti.^[20] Beta má hvězdnou velikost 4,38, je obrem typu G a nachází se 420±10 světelných let od Země.^[19] Odhaduje se, že její stáří je přibližně 129 milionů let, je 4,33krát hmotnější než Slunce^[21] a má 27násobek průměru Slunce.^[22] Epsilon Sagittae je dvojhvězda, jejíž složky lze rozlišit již v malém dalekohledu.^[23] Má zdánlivou hvězdnou velikost 5,77,^[19] její jasnější hvězda je 331 milionů let starý žlutý obr spektrálního typu G8 III, přibližně 3,09krát hmotnější než Slunce,^[24] o průměru 18.37 +0,65
−0,88  Slunce.^[25] Nachází se ve vzdálenosti 580±10 světelných let.^[25] Má vizuálního společníka hvězdné velikosti 8,35 ve vzdálenosti 87,4 obloukových vteřin,^[25] který je ve skutečnosti modrým veleobrem a s hvězdou nemá žádnou spojitost. Nachází se ve vzdálenosti 7 tisíc světelných let od Země.^[26]

Éta Sagittae je oranžový obr spektrální třídy K2 III hvězdné velikostí 5,1. Nachází se 155,9±0,9 světelných let od Země a je 61,1procentní pravděpodobnost, že je členem hvězdného proudu Hyády-Plejády.^[27] Théta Sagittae je dvojhvězda, jejíž složky jsou od sebe vzdálené 12 obloukových vteřin, a lze je rozlišit již v malém dalekohledu.^[23] Jasnější hvězda má hvězdnou velikost 6,5 a je žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti spektrálního typu F3 V,^[28] je vzdálená 146,1± 0,2 světelných let od Země.^[19] Ve vzdálenosti 91 minut od dvojhvězdy se nachází oranžový obr^[28] spektrálního typu K2 III, hvězdné velikosti 7,4, vzdálený od Země 842±světelných let.^[19]

Proměnné hvězdy

Proměnné hvězdy jsou oblíbeným cílem amatérských astronomů a jejich pozorování poskytuje cenné příspěvky k porozumění chování hvězd.^[29]

R Sagittae je členem vzácné třídy proměnných hvězd RV Tauri. Její jasnost se mění v rozsahu od 8,2 do 10,4.^[30] Nachází se ve vzdálenost 8 100 světelných let od Země.^[19] Průměr má 61,2 +12,4
−9,9  a o 2 329 +744
−638  větší jasnost než Slunce, ale s největší pravděpodobností je méně hmotnou hvězdou než Slunce. Stárnoucí hvězda se přesunula z asymptotické větve obrů hvězdné evoluce a stane se planetární mlhovinou.^[31] FG Sagittae je „znovuzrozená“ hvězda, vysoce svítivá hvězda vzdálená přibližně 4 000 světelných let od Země.^[32] Krátce předtím, než se stane bílým trpaslíkem, znovu nastartovala fúzi v heliové skořápce a za méně než 100 let se rozšířila nejprve na modrého obra a poté na obra třídy K.^[33] Je obklopena slabou planetární mlhovinou Henize 1–5 (vizuální velikost 23), která se vytvořila, když FG Sagittae poprvé opustila asymptotickou větev obrů.^[34]

S Sagittae je klasická cefeida, který se mění jasnost od 5,24 do 6,04 každého 8,38 dne. Je žlutobílým veleobrem, který pulzuje mezi spektrálními typy F6 Ib a G5 Ib.^[35] Je přibližně 6 nebo 7krát hmotnější a 3 500krát svítivější než Slunce^[36] a nachází se ve vzdálenosti asi 5 100 světelných let od Země.^[37] HD 183143 je vysoce svítivá hvězda vzdálená 7 900 světelných let,^[38] která byla klasifikována jako modrý hyperobr.^[39] V jejím spektru byly také nalezeny infračervené pásy ionizovaných molekul buckminsterfulerenu.^[40] WR 124 je Wolfova–Rayetova hvězda pohybující se velkou rychlostí, je obklopená mlhovinou vyhozenou z hvězdy.^[41]

U Sagittae je zákrytová dvojhvězda, jejíž jasnost je pohybuje během 3,4 dne mezi magnitudou 6,6 a 9,2, což z ní činí vhodný cíl pro nadšence s malými dalekohledy.^[4] Dvojhvězda se skládá z modrobílé hvězdy spektrálního typu B8 V, což je hvězda na konci svého života, která se ochladila a expandovala do žlutého podobra spektrálního typu G4 III–IV. Je polodotyková zákrytová proměnná hvězda, jejíž složky obíhají dost blízko na to, aby chladnější podobr naplnil svůj Rocheův lalok a předává tak svoji hmotu žhavější hvězdě.^[42] Systém je vzdálený 900±10 světelných let.^[43] Blízko U Sagittae je X Sagittae, polopravidelná proměnná hvězda,^[44] měnící svou jasnost se mezi magnitudou 7,9 a 8,4 během 196 dnů.^[4] Uhlíková hvězda X Sagittae má povrchovou teplotu 2 576 K.^[43]

Blízko hvězdy 18 Sagittae se na obloze nachází hvězda V Sagittae, prototyp proměnných hvězd V Sagittae, kataklyzmické (eruptivní) proměnné hvězdy, které jsou také zdrojem měkkého rentgenového záření.^[30] Očekává se, že se stane novou, když se obě hvězdy kolem roku 2083 spojí, a krátce se stane nejzářivější hvězdou v Mléčné dráze a jednou z nejjasnějších hvězd na naší obloze.^[45][46] WZ Sagittae je další kataklyzmická proměnná složená z bílého trpaslíka, který má asi 85 procent hmotnosti Slunce, a malého společníka hvězdy, který je hnědým trpaslíkem spektrální třídy L2, který je jen o 8 procent hmotnosti Slunce.^[47] Za normálních okolností slabá hvězda měla hvězdnou velikost 15, ale v letech 1913, 1946 a 1978 zjasnila a byla tak viditelná v malém dalekohledu.^[4] Černý vdovský pulsar (B1957 + 20) je druhý milisekundový pulsar, který byl objeven.^[48] Jedná se o masivní neutronovou hvězdu, odstraňující hnědého trpaslíka, který ji obíhá, což způsobuje útlum rádiových signálů pulsaru při průchodu unikajícím materiálem.^[49]

Exoplanety

HD 231701 je žlutobílá hvězda hlavní posloupnosti, je žhavější a větší než Slunce a obíhá ji planeta podobná Jupiteru, která byla objevena v roce 2007 technikou měření radiální rychlosti hvězdy. Planeta obíhá ve vzdálenosti 0,57 AU od hvězdy s periodou 141,6 dnů.^[50] HAT-P-34 je hvězda 1,392±0,047krát hmotnější než Slunce s 1,535 +0,135
−0,102  násobku jeho poloměru a 3,63 +0,75
−0,51  násobek jeho svítivosti.^[51] Se zdánlivou velikostí 10,4 je vzdálená 819±9 světelných let.^[43] Planeta, která byla objevena v roce 2012, je 3,328± ,211krát hmotnější než Jupiter.^[51] S dobou 5,45 dne a vzdáleností 0,06 AU od své hvězdy má odhadovanou povrchovou teplotu 1 520±60 K.^[51] 15 Sagittae je analog Slunce – hvězda podobná Slunci, s 1,08±0,04násobkem jeho hmotnosti, 1,115±0,021násobkem jeho poloměru a 1,338±0,03násobkem jeho svítivosti. Má za průvodce hnědého trpaslíka, který má přibližně stejný poloměr velký jako Jupiter, ale je 69krát hmotnější s povrchovou teplotou mezi 1 510 a 1 850 K, doba oběhu kolem hvězdy je přibližně 73,3 roku. Odhaduje se, že stáří systému je 2,5±1,8 miliardy let.^[52]

Objekty hlubokého vesmíru

Mléčná dráha a její část Velké trhliny v ní procházejí souhvězdím Šípu, přičemž Alfa, Beta a Epsilon Sagittae označují hranici trhliny.^[53] Mezi Betou a Gama Sagittae se nachází Messier 71, málo zhuštěná kulová hvězdokupa ve vzdálenosti 13 tisíc světelných let od Země.^[54] Její zařazení mezi kulové hvězdokupy bylo sporné, protože postrádá středové zhuštění.^[55]

V souhvězdí Šípu se nachází dvě zajímavé planetární mlhoviny: NGC 6886 – složená z horké centrální hvězdy z asymtotické větve obrů, která má 55 procent hmotnosti Slunce, ale 2 700±850násobek jeho svítivosti, s povrchovou teplotou 142 tisíc Kelvinů, a okolní mlhoviny, jejíž doba rozpínání se odhaduje na 1280 až 1600 let^[56] a mlhovina Náhrdelník – původně blízká dvojhvězda, jejíž jedna hvězda pohltila druhou, když se expandovala a stala se obří hvězdou. Menší hvězda zůstala na oběžné dráze uvnitř větší, jejíž rychlost otáčení se značně zvýšila, což mělo za následek, že odhodila své vnější vrstvy do vesmíru a vytvořil prsten s uzly jasného plynu vytvořeného ze shluků hvězdného materiálu.^[57] Obě mlhoviny jsou od Země vzdáleny přibližně 15 tisíc světelných let.^[56][57]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sagitta na anglické Wikipedii.

• Seznam souhvězdí

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Šíp na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Šíp ve Wikislovníku
• KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Šíp [online]. [cit. 2018-09-03]. Dostupné online.