Stockholmský syndrom
Stockholmský syndrom[1] je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci) vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů.Nesprávně[2] se Stockholmskému syndromu říká „Helsinský syndrom“.[3] Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.[4]Stockholmský syndrom ani syndrom týrané osoby nejsou psychiatrickou diagnózou.[5]
Historie
V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele. O tomto případu pojednává film Stockholm.[6]
Osoby, které mohou být postiženy
- rukojmí
- policejní vyjednavač – riziko je v tom, že může podvědomě varovat teroristy před blížícím se útokem sloužícím k záchraně rukojmí. („Je nutné, abyste se okamžitě vzdali!“)
- policejní odstřelovač – začne s únoscem soucítit
- oběti domácího násilí – bývá to také stockholmský syndrom, co váže týrané manželky k manželům, týrané manžely k manželkám či týrané děti k jejich matkám a otcům.
Odkazy
Reference
Literatura
- HORÁKOVÁ, Daňa. O Pavlovi. 1. vyd. Praha: Torst, 2020, s. 388. ISBN 978-80-7215-592-7.
.jpg){kind=link}