Islámský zlatý věk

Termín islámský zlatý věk se vztahuje na historické období islámu, které se datovalo od 8. století po 13. století, kdy byla velká část islámského světa ovládána různými chalífáty a zažívala vědecký, ekonomický a kulturní rozkvět.^[1][2][3] Toto období je tradičně chápáno tak, že začalo během panování abbásovského chalífy Hárúna ar-Rašída (786–809) spolu s otevřením Domu moudrosti v Bagdádu, kde sídlili učenci z různých částí světa, kteří měli různé kulturní zázemí a mandát shromažďovat a překládat veškeré světové klasické poznatky do arabštiny.^[4][5] Obecně toto období skončilo kolapsem abbásovského chalífátu společně s mongolskou invazí a obležením Bagdádu roku 1258,^[6] třebaže několik současných učenců má za konec islámského zlatého věku dobu okolo 15. až 16. století.^[1][2][3]