Disident

Slovo „disident“ se začalo používat pro odpůrce totalitních režimů ve východním bloku v 60. letech 20. století ve Francii.^[2] Pojem pochází z latinského dissidere (nesouhlasit).^[2]

Podle Václava Bělohradského „disident v první řadě hájí to, co nesmíme obětovat v žádném politickém systému.“ Rozlišuje mezi disidentem a pouhým odpůrcem systému; disident se podle Bělohradského „liší od odpůrce nějakého režimu tím, že se nesnaží vyměnit jeden režim za druhý, socialismus za liberalismus například, nebojuje za jednu politickou alternativu, ale hájí prostor, v němž mohou alternativy vznikat – hájí podmínky působení svobodného rozumu ve společnosti“.^[3]

Osoba, která nenáležela ke státem uznávané církvi, byla označována za rozkolníka, různověrce a disidenta.^[5] V Polsku byli jako disidenti označováni všichni nekatolíci už od 16. století; tak je popisuje např. polský historik Józef Łukaszewicz ve svém díle Wiadomość historyczna o Dyssydentach w mieście Poznaniu w XVI. i XVII. wieku...^[6] Na rozdíl od Poláků se Čeští bratři v Lešně definovali jako exulanti, stalo se tak v díle Historia o těžkých protivenstvích církve české hned od počátku jejího na víru křesťanskou obrácení... až do léta 1632... Toto kolektivní dílo bylo zapsáno a sestaveno Adamem Hartmanem, závěrečnou revizi provedl J. A. Komenský. Později pojem „disident“ použila například Teréza Nováková, která své dílo Děti čistého živého ukončila slovy: „Vždy odpor, vždy vzdor, jednou zděděný, jindy přivátý – – – věru tito lidé nepřestanou nikdy býti disidenty!“^[7]

Ve střední a východní Evropě se v 2. polovině 20. století disidenti snažili odporovat oficiálním režimům vydáváním tzv. samizdatové literatury, organizováním petičních akci, protestních shromáždění apod. Po rozpadu východních komunistických diktatur se řada disidentů stala členy nově zvolených vlád.

Podle Noama Chomského bylo postavení disidentů ve východním bloku nesrovnatelné s mnohem horší situací disidentů mimoevropských (např. v Latinské Americe, na Filipínách nebo v jihovýchodní Asii).^[8]

Za disidenty jsou označování odpůrci režimu v nedemokratických státech, například v Číně, v Bělorusku či na Kubě.

Bývalý český prezident Václav Klaus považuje za disidenty i lidi, kteří nesouhlasí s Evropskou unií; mezi takové disidenty zařadil – v době, kdy byl českým prezidentem – i sám sebe.^[9]

Předseda zahraničního výboru ruské státní dumy Alexej Puškov nazval „novým disidentem, bojovníkem proti systému“ Edwarda Snowdena, bývalého systémového administrátora americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) a zaměstnance CIA, který do tisku vynesl informace o masivním sledování telefonické a elektronické komunikace bezpečnostními službami USA.^[10] Mluvčí Bílého domu Jim Carney odmítl, že by byl Snowden disident.^[11]

• Charta 77
• Solidarita (Polsko)
• Moskevská helsinská skupina (Московская Хельсинкская группа)
• LPS (Lietuvos persitvarkymo sąjūdis)
• LLL (Lietuvos Laisvės Lyga) (Litevská Liga Svobody)

• Aktivismus
• Demonstrace
• Protest
• Politický vězeň
• Samizdat
• Sociální kritika

Reference

Literatura

• GRUNTORÁD, Jiří. O nezávislých iniciativách v Československu. Praha: Reprint xerox, 1989. 27 s.
• MACH, Vladimír. Disent. In: Totalita [online]. ©1999–2018 [cit. 4. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/disent.php
• VLČEK, Tomáš. Charta 77. In: Totalita [online]. ©1999–2018 [cit. 4. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ch77_a.php

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu disident na Wikimedia Commons
• DANIEL, Alexandr; GLUZA, Zbigniew. Slovník disidentů [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. Dostupné online. ISBN 978-80-88292-35-7. 

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.