Ekonomický intervencionismus
Ekonomický intervencionismus (také státní intervencionismus) je perspektivou hospodářské politiky, která upřednostňuje vládní zásah do tržního hospodářství, či regulaci ekonomických procesů v zemi k nápravě údajného selhání trhu a podpoře obecného blahobytu lidí. Intervence je tomto směru opatření vlády nebo mezinárodní instituce v tržním hospodářství usilující ovlivnit ekonomiku nad rámec základní možné regulace.[1][2]
Hospodářské zásahy tohoto druhu mohou být zaměřeny na různé politické nebo ekonomické cíle, jako je podpora hospodářského růstu, či zaměstnanosti, navyšování mezd, regulace cen, podpora rovnosti příjmů, řízení peněžních zásob a úrokových sazeb, zvýšení zisku nebo řešení selhání trhu. Intervence státu mají obvykle podobu ochranných cel nebo subvencí, krajním příkladem intervence je zestátňování podniků a bank.
Teorie
Teorie, jež takové zásahy pokládá za vhodné nebo dokonce nutné, je makroekonomická teorie Keynesiánství. Tento ekonomický směr vidí příčiny nestability tržní kapitalistické ekonomiky v nedostatečné agregátní poptávce a nadbytečné výrobě.
Tuto teorii vyložil John Maynard Keynes (1883–1946) ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936. Jeho dílo započalo po ekonomické krizi 20. století (známé jako Velká deprese) v druhé polovině 30. let Keynesiánskou revoluci ekonomiky. Ekonomickou krizi měly podle Keynese řešit zásahy do ekonomiky poptávkou státního aparátu. Poptávka prostřednictvím výdajů ze státního rozpočtu měla vést k podněcování investic, které by uspokojily agregátní poptávku, a zároveň by s navýšenou spotřebou nárůst zaznamenala i zaměstnanost.[3][4]
Keynes uznával efektivitu tržního mechanismu v alokaci potřebných zdrojů. Dle něj však tyto tržní systémy mají ve vývoji tendenci k nestabilitě, či cykličnosti a „v jistých situacích selhávají či nejsou dostatečné na to, aby samy odstranily ekonomické nešvary. Keynes usuzoval, že státní intervence do investic může znamenat oživení ekonomiky a pomůže tak boji s recesí.“[5]
Ekonomický přístup prosazující ekonomické intervence státu, převládal až do počátku 70. let 20. století, kdy nastala krize intervencionistické politiky a ekonomická stagnace, která prokázala neúčinnost tehdejší Keynesovy hospodářské politiky.
Politické ideologie a perspektivy
Liberalismus
Termín „intervence“ v negativním spojení je užíván zastánci liberalismu a principu laissez faire. Liberálové a jiní zastánci volného trhu nebo ekonomiky laissez-faire obecně považují vládní zásahy za škodlivé, jsou přesvědčeni o neschopnosti vlády efektivně řídit ekonomické záležitosti. Dle klasických liberálů mají vládní úředníci a jiní státní činitelé tendenci prosazovat a vnucovat vlastní zájmy a názory, hledat větší sílu, autoritu, moc a peníze, a tato snaha se často projevuje formou ekonomického intervencionismu.[6]
Socialismus
Na druhé straně marxisté často cítí, že vládní programy v oblasti sociálního zabezpečení mohou zasahovat, pakliže docílí svržení kapitalismu a jeho nahrazení socialismem, protože sociální stát dělá kapitalismus pro průměrného pracovníka tolerantnější.[7] Socialisté často kritizují intervencionismus jako neudržitelný a pravděpodobně způsobující větší ekonomické zkreslení v dlouhodobém horizontu. Z tohoto pohledu by jakýkoli pokus o „zaplnění“ protikladů kapitalismu vedl k narušení hospodářství jinde, takže jediným skutečným a trvalým řešením je zcela nahradit kapitalismus socialistickým hospodářstvím.[8]
Politická perspektiva
Moderní liberálové (ve Spojených státech, prezentují velmi odlišné názory od klasických liberálů) a současní sociální demokraté (v Evropě), spolu se středopravicovými konzervativními skupinami, jako jsou gaullisté a či křesťanští demokraté, jsou však nakloněni k intervencionismu a státní ekonomické intervenci. Podle jejich názoru se jedná důležitý prostředek podpory větší rovnosti příjmů, sociálního blahobytu, společenského řádu a stability.
Nacionalisté a konzervativci vnímají ekonomický intervencionismus jako prostředek k ochraně moci státu či bohatství země anebo jejího lidu, obzvláště díky výhodám, které poskytuje průmyslové odvětví.[9]
Účinky
Účinky vládního ekonomického intervencionismu jsou značně zpochybňovány, což je podpořeno zkušenostmi zejména ze 70. let minulého století. Autority, které by měly být zodpovědné za regulaci trhu usilují o hospodářskou liberalizaci, nejsou tak konsistentní v uzavírání trhů a prosazují i osobní zájmy. V západních zemích vládní úředníci a politici teoreticky zvažují poměr ztrát a přínosů státního zásahu pro obyvatelstvo přesto, že k tomu nejsou v jednotlivých záležitostech dostatečně kompetentní. V jistých případech však podléhají nátlaku třetí, soukromé strany a jsou nuceny přijmout státní opatření.
Argentina
Snaha státních aparátů a institucí jako je například Mezinárodní měnový fond či Světová banka o liberalizaci trhu v rámci restrukturalizace ekonomiky Latinské Americe vedla až k „difúzi regulačních orgánů“.[10] Latinská Amerika v 80. letech prošla dluhovou krizí a hyperinflací (v letech 1989 a 1990). Tyto mezinárodní zainteresované organizace omezily ekonomickou páku státu a zavázali jej ke spolupráci.[11]
Dva klíčové intervenční faktory, které podnítily ekonomický pokrok v Argentině, bylo podstatné zvyšování privatizace a zřízení měnové rady. Po několika projektech a neúspěšných pokusech se však intervence v Argentině zastavily.
To svědčí o tom, že globální instituce, včetně Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, podněcují a šíří otevřenost ke zvýšení zahraničních investic a hospodářského rozvoje na místech včetně Latinské Ameriky.
Spojené státy americké
Intervence pro hospodářský rozvoj jsou na uvážení a vlastní zájem zúčastněných stran. Pro představu během dluhové krize v roce 2008; vláda a mezinárodní instituce nepodpořily státním zásahem krachující, tehdy 4. největší investiční banku Ameriky poskytující globální finanční služby, Lehman Brothers, což vedlo až k jejímu krachu.[12]
O několik dní později, když AIG (Americká nadnárodní finanční a pojišťovací společnost) byla také na pokraji zhroucení, stát vynaložil veřejné peníze pro její záchranu. Tyto korporace totiž mají vzájemně propojené zájmy se státem a jsou na sobě závislé.[13]
Japonsko
V Japonsku je abenomika forma ekonomického zásahu státu předsedy vlády Šhinza Abeho, směřující k obnově bývalé slávy země z dob globalizace její ekonomie.[14]
Opozice
Zásadním odpůrcem intervencionismu byl německo-americký ekonom Ludwig von Mises, nejslavnější kritik státních zásahů do ekonomiky. Svoji kritiku popsal v des Intervencionismus, kde ukázal na zhoubné důsledky státních zásahů do hospodářství.[15]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Economic interventionism na anglické Wikipedii.
.jpg){kind=link}