Tacitus (císař)

Tacitův původ a kariéru před nástupem na trůn lze jen velmi obtížně zrekonstruovat. Podle dnešních názorů se zdá, že měl kořeny v Podunají, byl spíše vojenským činitelem než civilistou a že ho do senátu přijali teprve v pokročilém věku.^[2] Jisté je, že někdy před rokem 275 zastával funkci dodatečně zvoleného konzula (consul suffectus) a v rámci senátu si získal významné postavení (snad dokonce pozici prvního muže senátu, princeps senatus). Jeho ztotožňování s Aulem Caecinou Tacitem, řádným konzulem z roku 273, se dnes obecně nepřijímá.

O Tacitově manželství hovoří pouze jeden vysoce problematický pramen, aniž by ovšem uváděl manželčino jméno. Spolu s údajem o vícero synech, které prý císař měl, je tato informace považována za fikci.^[3] Z příbuzných je jednoznačně doložen pouze Tacitův nevlastní bratr Florianus.

Po násilné smrti císaře Aureliana, který po sobě nezanechal žádné dědice, nebyl nikdo z armádních představitelů v pozici, aby mohl usilovat o následnictví. Vliv senátu natolik upadl, že bez souhlasu vojska nemohli nástupce ustanovit ani v Římě, a tak nastala kuriózní situace: špičky armády se obrátily na senátory, aby jmenovali nového císaře, ti to odmítli a delegovali právo volby zpět na armádu.^[4] Mezitím v říši fakticky vládla vdova po Aurelianovi, Ulpia Severina, pro niž se ve všech provinciích razily mince.

Mezi vojskem a senátem došlo nakonec ke kompromisu a za císaře byl prohlášen bývalý konzul Tacitus, od něhož se dalo očekávat, že bude vůči senátu příznivě nakloněn. V době své volby se nový císař nacházel v Kampánii,^[5] odkud se ihned odebral do Říma. Zprávy antických spisovatelů, že mezi Aurelianovou smrtí a proklamací Tacitovou uběhlo půl roku,^[6] jsou nesprávné – ve skutečnosti šlo maximálně o dva měsíce (září / říjen – listopad / prosinec 275).^[7]

Jedním z prvních kroků císaře Tacita bylo jmenování bratra Floriana prefektem pretoriánů a potrestání vrahů předchozího vladaře Aureliana – ten byl zároveň prohlášen za boha. Podle očekávání se Tacitus choval s respektem vůči senátu, na reálné mocenské poměry ve 3. století to však žádný vliv nemělo. Tvrzení Historie Augusty, že senát vystupoval za Tacita opět samostatně a že odmítal některé císařovy návrhy,^[8] je moderními historiky pokládáno za fikci.

Císař, který 1. ledna 276 nastoupil svůj řádný konzulát, musel brzy poté vytáhnout do boje. Gótové spolu s Heruly pustošili od podzimu maloasijské provincie, především Pontus, Kappadokii a Kilikii, a Tacitus byl nucen proti nim zasáhnout. Podle Historie Augusty se ozbrojenci obou etnik měli původně zúčastnit Aurelianovy výpravy proti Peršanům^[9] a k loupení se odhodlali až pod dojmem následného bezvládí. Zonaras a Synkellos naopak hovoří o tom, že Aurelianus chystal válku proti Gótům,^[10] nikoli proti Peršanům, což by znamenalo, že Tacitus jen realizoval záměry svého předchůdce.

V pramenech se neuvádí, kde došlo k bitvě mezi Římany a Germány, znám je pouze výsledek – vítězství císařských vojsk. Na zpáteční cestě do Říma pak Tacita v kappadocké Tyaně nečekaně zavraždili.^[11] Motivem pachatelů byl údajně strach, že se Tacitus bude mstít za nedávnou vraždu svého příbuzného Maximina, místodržitele Sýrie.^[12]

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• KREUCHER, Gerald. Der Kaiser Marcus Aurelius Probus und seine Zeit. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2003. 298 s. Dostupné online. ISBN 3-515-08382-0. (německy) 
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tacitus na Wikimedia Commons
• (česky) Tacitus (Římské císařství)
• (anglicky) Tacitova biografie

Předchůdce: Aurelianus

Římský císař 275–276

Nástupce: Florianus