Timáliovití
Timáliovití (Timaliidae) představují čeleď pěvců. Kdysi podstatně širší skupina v současném pojetí zahrnuje pouze deset rodů a více než 50 žijících druhů rozšířených především v lesních porostech jižní, východní a jihovýchodní Asie (včetně Malajského poloostrova). Opeření je černé, šedé nebo sytě hnědé, často s pruhovaným či skvrnitým vzorem, některé druhy vynikají zakřiveným, šavlovitým zobákem (rody Pomatorhinus a Jabouilleia).[1]
 Timáliovití | |
|---|---|
.jpg) timálie kaštanovohlavá (Timalia pileata) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | timáliovití (Timaliidae) Vigors & Horsfield, 1827 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Potravu timáliovitých tvoří především hmyz, někdy i bobule, semena či nektar. Žijí v různých typech lesů (včetně bambusových), kořist sbírají z listů a větví. Svá kulovitá nebo klenutá hnízda z rostlinného materiálu si typicky budují na zemi nebo blízko země a jde o monogamní ptáky, přičemž o rodičovské povinnosti se dělí oba rodiče. Velikost snůšky činí 2 až 5 vajec, s většími snůškami v severnějších oblastech. Inkubační doba činí asi 12 dní.[1]
Systematika
Čeleď Timaliidae v současném užším pojetí (IOC World Bird List, v14.1) zahrnuje následujících deset rodů:[2][3]
- Cyanoderma Salvadori, 1874
- Dumetia Blyth, 1852
- Erythrogenys Baker, 1930
- Macronus Jardine & Selby, 1835
- Melanocichla Sharpe, 1883
- Mixornis Blyth, 1842
- Pomatorhinus Horsfield, 1821
- Spelaeornis David & Oustalet, 1877
- Stachyris Hodgson, 1844
- Timalia Horsfield, 1821
Systematika timálií však byla extrémně spletitá a ve starších zdrojích se tak podstatně liší vymezení této skupiny. Dlouhodobě totiž představovala spíše tzv. sběrný taxon pro vzájemně nepříbuzné formy. Německý ornitolog Ernst Hartert (1859–1933) o těchto ptácích prohlásil, že druhy, jež nelze jednoduše zařadit jinam, bývají označovány jako timálie.[4] Timálie se zároveň v historických systémech často uvádějí coby zástupci širší čeledi lejskovití (Muscicapidae), jež vyjma nich v této podobě zahrnovala i čeleď drozdovitých (Turdidae) či čeleď pěnicovitých (Sylviidae).[pozn. 1][5]
Podrobnou předmolekulární systematiku timálií představil francouzský ornitolog Jean Théodore Delacour na přelomu 40. a 50. let 20. století.[6][7] Delacour rozeznával šest tribů timálií, konkrétně Pellorneini, Pomatorhinini, Timaliini, Chamaeini, Turdoidini a Picathartini. Celkem klasifikoval 252 druhů ve 47 rodech, systém koncipoval tak, aby sledoval posloupnost od „primitivních“ (Pellorneini) až po „nejodvozenější“ taxony (Picathartini) a za sesterskou skupinu k timáliím považoval pěnicovité.[5]
Co se týče timálií, Delacour představoval několik dekád hlavní taxonomickou autoritu až do vydání Sibleyho a Ahlquistova systému ptáků[8] založeného na DNA-DNA hybridizaci, resp. taxonomické monografie Sibley a Monroe (1990)[9]. Tyto průkopnické práce přinesly následující zjištění, resp. proměny systému:[4][5][10]
- Naznačovaly, že v rámci timálií se odvozuje rod Sylvia (tj. pěnice). Timálie byly proto zařazeny do čeledi Sylviidae, v rámci níž byla rodům Garrulax a Liocichla (v Delacourově systému zástupci tribu Turdoidini) vyčleněna vlastní podčeleď Garrulacinae, zatímco ostatní timálie spadaly do podčeledi Sylviinae.
- V rámci Sylviinae vystupoval v samostatném tribu Chamaeini rod Chamaea, zatímco ostatní timálie spadaly do tribu Timaliini. Třetí tribus, Sylviini, zahrnoval právě rod pěnic Sylvia.
- Vranule rodu Picathartes (Delacourův tribus Picathartini) se ukázaly být timáliím zcela nepříbuzné; stejně tak i australasijské rody Garritornis a Pomatostomus (vzájemnou příbuznost naznačovala podobnost s rodem Pomatorhinus, jež je tedy důsledkem konvergentního vývoje).
- Samostatná čeleď kruhoočkovitých (Zosteropidae) vystupovala jako blízce příbuzná timáliím.
Následné práce již řešily příbuzenské vztahy timálií prostřednictvím molekulární fylogenetiky založené na sekvencích DNA. Jednu z prvních poskytla studie Cibois (2003), jež některé rody z timálií vyloučila (Pteruthius, Kakamega), ale podle výsledků se v rámci timálií odvozovaly jak pěnice (Sylvia), tak kruhoočka (Zosterops).[5] Navazující hypotézy příbuzenských vztahů poskytli např. Gelang & kol. (2009)[11], Moyle & kol. (2012)[12] a Cai & kol. (2019)[10]. Molekulárně-fylogenetické analýzy nakonec vyprofilovaly pět holofyletických linií, dnes hodnocených na úrovni samostatných čeledí, tj. Sylviidae, Zosteropidae, Timaliidae, Pellorneidae a Leiothrichidae.[1][10] Rody řazené do timáliovitých v užším smyslu shrnuje úvod této kapitoly. Oddělení většího množství samostatných čeledí dává smysl i z toho důvodu, že jak taxon Sylviidae Leach, 1820, tak taxon Timaliidae Vigors & Horsfield 1827 patří mezi dlouhodobě zaužívané (ačkoli jejich vymezení se široce měnilo).[11] Komplexní studie Cai & kol. (2019) vymezila ještě samostatnou čeleď pro rod Alcippe (Alcippeidae). Následující kladogram znázorňuje předpokládané příbuzenské vztahy:[10]
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu timáliovití na Wikimedia Commons 
Taxon Timaliidae ve Wikidruzích
.jpg){kind=link}