Velká tovaryšstva

Velká tovaryšstva se objevila na počátku 12. století v občanské válce v Anglii, kde proti sobě stáli král Štěpán III. a jeho sestřenice Matylda Anglická, matka Jindřicha II.,^[3] který je po svém nástupu na trůn trvale začlenil do své armády. V 80. letech 12. století nastal podobný jev ve Francii za vlády Filipa II.^[4]

Velká tovaryšstva tvořila důležité jednotky v armádách Jindřicha II. a poté jeho synů Richarda I. a Jana Bezzemka. Tito ostřílení, organizovaní a na tu dobu velmi mobilní vojáci dokázali rozhodnout bitvy a Jindřichovi II. umožnili získat několik vítězství. Aby porazil Plantagenety musel najmout žoldnéřské roty i francouzský král Filip II.^[3] Přestože na začátku své vlády byl Jan Bezzemek bohatší a mocnější než francouzský král, tak když v roce 1204 nezaplatil svým žoldnéřům, přešli někteří do nepřátelského tábora a pomohli Filipovi II. dobýt hrad Gaillard.^[5]

Velká tovaryšstva se nazývají francouzsky grandes compagnies a jejich příslušníkům se říkalo také ribauds^{[p 2]} nebo cottereaux.^{[p 3][4][6]}

Routiéři pocházeli z rozličných oblastí, většinou však chudých jako Provence a Pyreneje, nebo z přelidněných jako Brabantsko, Flandry a Hegenavsko.^[7] Byli nazýváni širokou škálou jmen odvozených zejména od místa jejich původu nebo jejich oblečení.^[7] K jejich velitelům patřil i Renaud z Dammartinu.^[7]

V oné době si jednotky na válku najímala i jednotlivá knížata, ale v dobách míru nebo příměří žili tito dobrodruzi z drancování a výkupného. Za vlády Jana II. a Karla V. pustošili Francii. V roce 1356 se roty ozbrojenců a banditů rozšířily do oblastí mezi Seinou a Loirou a dopouštěly se nejrůznějších výstřelků. Řádily zejména na silnicích z Paříže do Orléansu, Chartres, Vendôme a Montargis. Jedním z jejich hlavních vůdců byl Velšan jménem Ruffin, který ze svého lupičství zbohatl a stal se rytířem. Tovaryšstva získala výpalné nebo obsadila Saint-Arnoult, Gallardon, Bonneval, Cloyes, Étampes, Châtres, Montlhéry, Pithiviers, Larchant, Milly, Château-Landon, Montargis, Yèlles. Podobně si počínal Robert Knolles v čele anglo-navarrských lupičů na hranicích Normandie, kde získali nejméně 100 000 écu.^[6]

Situace se ještě zhoršila po uzavření míru v Brétigny v roce 1360. Anglický král Eduard III. následně rozpustil své nájemné oddíly, ve kterých sloužili cizinci různých národností, zejména Němci. 24. října přikázal svým vojevůdcům, aby vyklidili pevnosti v Champagne, Brie, vévodství a hrabství Burgundsku, Orléansku, Gâtinais, Perche, Chartres, Drouais, Berry, Bourbonsku, Touraine, Auvergne, Périgordu, Quercy, Agenais, Normandii, Anjou a Maine. Žoldnéři byli propuštěni i na francouzské straně. Sdružili se do několika seskupení. John Hawkwood velel oddílům nazývaným Bílá kumpanie (francouzsky Compagnie Blanche). Pod veliteli Petit Meschinem a Seguinem de Badefol táhli tzv. Tard Venus^{[p 4]} z Burgundska do Languedocu.

Boj proti tovaryšstvům se stal jedním z hlavních úkolů Jana II po návratu ze zajetí. Snažil se je rozeštvat proti sobě. Místo toho, aby s nimi válčil, přijal Filip II. Burgundský do svých služeb Arnauda de Cervole známého jako arcikněz, jehož vojska drancovala Burgundsko. Aby přestal rabovat, obdržel tento routiér od něj a od krále vysokou odměnu.^[8] Tato strategie se ukázala jako katastrofální a skončila porážkou Brignais, kde byly královské síly pod vedením Jakuba I. Bourbonského poraženy, částečně i kvůli zradě arcikněze. Podobně se zachoval v bitvě u Cocherel, kde vyjednával s navarrskými a poté pod záminkou průzkumu opustil bojiště.^[9] Vévoda Filip musel vynaložit veškerou svoji diplomacii, aby uklidnil hněv nového krále Karla V., přesto však nadále Arnauda de Cervole podporoval, a dokonce ho určil za kmotra svého prvního syna.^[10] Ovšem s nástupem Karla V. se situace začala měnit. Obnovení královské autority a ekonomiky si vynutilo vymýcení žoldnéřských tovaryšstev, která ničila zemi a Karel V. dal jasně najevo, že království již není útočištěm lupičů. Reorganizoval armádu tím, že její organizaci v rámci každého knížectví přenesl na své bratry.^[11] Tím vytvořil malé armády složené z ostřílených dobrovolníků pod velením zkušených a loajálních vůdců jako Bertrand du Guesclin. Celá země se rychle zorganizovala proti žoldnéřským tovaryšstvům. Přestal s routiéry vyjednávat a zavázal šlechtu, města a rolníky, aby do boje s nimi vyslali kontingenty mužů. Zajaté francouzské routiéry nechal popravit a pro zajaté cizince stanovil výkupné. Filipa Burgundského vyslal v čele jedné z armád do Normandie a Beauce,^[12] kdežto do Burgundska vyslal Huguese Aubriota, budoucího pařížského probošta, aby ztěžoval život arciknězi. Když v roce 1365 skončila válka o bretaňské dědictví, bylo demobilizováno mnoho bretaňských válečníků, kteří se seskupili do žoldnéřských rot. V roce 1365 přijel Filip II. a jeho strýc Karel IV. do Avignonu s návrhem, aby Urban V. zafinancoval křížovou výpravu. Papeže napadlo, že se jí zúčastní tato žoldnéřská tovaryšstva,^[13] a Filip II. uvěřil, že se tak zbaví Arnauda de Cervole. Arcikněz odešel s armádou, ale neprošel Štrasburkem, protože města uzavřela před routiery své brány. Křížová výprava zpustošila Lotrinsko, Vogézy a břehy Rýna.^[14] Návrh, aby se křižáci přepravili po moři, selhala pro nesouhlas routiérů. Následujícího roku 1366 Arnauda de Cervole zavraždil jeden z jeho vlastních mužů.

Aby Francii ulehčil, dostal konstábl Bertrand Du Guesclin za úkol převést tyto jednotky do Španělska a přenést boj s Angličany mimo francouzskou půdu tím, že podpoří králova spojence Jindřicha Kastilského v boji o kastilský trůn proti jeho nevlastnímu bratrovi Petrovi I. Král přesvědčil papeže, který se také potřeboval zbavit těchto žoldáků, aby zafinancoval křížovou výpravu proti Granadskému emirátu.^[15] Jakmile křížová výprava opustila Francii, byli routiéři, kteří v zemi zůstali, rozprášeni královskými silami.^[16] V Kastilii byl dosaženo rychlého vítězství a Jindřich byl korunován 5. dubna 1366.^[17] Ale jakmile byli žoldnéři demobilizováni, získal je Černý princ, který podporoval Petra I., a v bitvě u Nájera Jindřicha porazil a Bertranda du Guesclin zajal.^[18] Přestože se Petr I. znovu dostal k moci a Jindřich musel opět uprchnout do Francie, žoldnéřské jednotky byly zmasakrovány, protože Petr I. neměl na jejich zaplacení a Černý princ se vrátil do Akvitánie. Zbytky žoldnéřů se nicméně vracely do Francie, odkud v roce 1367 odešel papež do Říma. V roce 1368 byli žoldnéři remobilizováni, aby pomohli Jindřichovi získat zpět jeho korunu za podpory Ludvíka z Anjou,^[19] který si dělal zálusk na Provence a také je chtěl vyžít k nátlaku na papeže. Routiéři plenili Provence, např. Vire.^[20] Na její ochranu se postavila Johanka I. Neapolská a Filip z Anjou poslal žoldnéře pod velením Bertranda Du Guesclin podpořit Jindřicha Kastilského. Přesto část žoldnéřských tovaryšstev odešla na sever a vyplenila Auvergne a Berry, zatímco vévoda Jan z Berry byl stále držen jako rukojmí v Anglii. Král se proti jejich postupu v Burgundsku bránil taktikou spálené země a nechal posádky pouze v pevnostech.^[21] Kvůli nedostatku zásob se routiéři vydali na Paříž, odkud byli královskou armádou obráceni k Poitou, kde pod vedením Johna Creswella a Folcquina Lallemanta dobyli Château-Gontier.^[22] Nakonec je král Karel V. zaplatil a v roce 1369 je začlenil do francouzské armády, která se později podílela na znovudobytí území přiznaných Anglii smlouvou z Brétigny.^[23]

K předním velitelům žoldnéřů na konci stoleté války patřili Jean de Dunois, známý jako Bastard orleánský, Etienne de Vignolles, známý jako La Hire, a Jean Poton de Xaintrailles. Ale po jejím ukončení smlouvou z Arrasu v roce 1435 nastalo další řádění routiérů. Největšími tovaryšstvy byli tzv. Écorcheurs^{[p 5]} a Coquillards,^{[p 6]} složení především z Alsasanů a Švýcarů.

V Itálii se žoldnéřská tovaryšstva objevila na přelomu 12. a 13. století a říkalo se jim italsky compagnia di ventura. Jednalo se o bandy složené z profesionálních vojáků, většinou z nižších společenských vrstev, připravených zabíjet a být zabiti pro peníze nebo pro jakoukoli kořist. Většina italských knížat používala tyto profesionální jednotky k veden válek až do 15. století, protože jejich muži měli vysokou úroveň výcviku a byli odborníky v používání nových zbraní. První jednotkou velkého významu byla Compagnia di San Giorgio, vytvořená Mastinem II. della Scala pod velením Lodrisia Viscontiho, která zkusila dobýt Milán a byla poražena v bitvě u Parabiaga. Poslední slavné tovaryšstvo bylo to, kterému velel kondotiér Giovanni dalle Bande Nere na začátku 16. století.

Ve Španělsku působili žoldnéři zejména v reconquistě od 13. do 15. století ve službách Aragonie a Kastilie. V jejich službách působily žoldnéřské skupiny i mimo Pyrenejský poloostrov jako například Almogavres, kterou vyslali na počátku 14. století z Aragonie na pomoc byzantskému císaři Androniku II Palaiologovi proti Turkům.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grandes compagnies na francouzské Wikipedii.

• AUTRAND, Françoise. Charles V : Le Sage. [s.l.]: Fayard, 1994. 909 s. Dostupné online. ISBN 2-213-02769-2. (francouzsky) 
• CONTAMINE, Philippe. Les compagnies d'aventure en France pendant la Guerre de Cent Ans. Mélanges de l'École française de Rome. Moyen Âge, Temps modernes. Rome: 1975, tome 87, n° 2, s. 365-396. Dostupné online. (francouzsky) 
• FAVIER, Jean. La Guerre de Cent Ans. [s.l.]: Fayard, 1980. 678 s. Dostupné online. ISBN 2-213-00898-1. (francouzsky) 
• MINOIS, Georges. La Guerre de Cent Ans. Naissance de deux nations. [s.l.]: Perrin, 2008. 804 s. Dostupné online. ISBN 978-2-262-06454-9. (francouzsky) 
• RICOTTI, Ercole. Storia delle compagnie di ventura in Italia. [s.l.]: G. Pomba ec. 770 s. Dostupné online. (italsky) 

• Encyklopedické heslo Compagnies Grandes v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích