Wimbledon (tenis)

1877–1921: Systém kvalifikačního turnaje a vyzývacího finále

Počátky mužského turnaje

Dějiště nejstaršího turnaje světa představuje soukromý oddíl All England Lawn Tennis and Croquet Club založený v roce 1868 pod názvem „The All England Croquet Club“, jenž původně sídlil ve wimbledonské ulici Worple Road.^[15] V něm se nejdříve soutěžilo pouze v kroketu.

Roku 1874 major W. C. Wingfield požádal o patentování nové sportovní hry tenisu pod názvem sféristika – „sphairistike“, jež navazovala na trigon. Od roku 1876 se tato hra stala součástí kroketového klubu, který se na začátku následujícího jara přejmenoval na „The All England Croquet and Lawn Tennis Club“. S nápadem uspořádat první tenisový turnaj přišel anglický editor sportovních listů J. H. Walsh a vítězi klání věnoval putovní pohár „Field Cup“, nazvaný podle novin Field a koupený za 25 guineí. Na dvorce byl kvůli tenisu položen nový travnatý povrch. Trofej v roce 1884 nahradil na další tři sezóny „Challenge Cup“. Tehdejší výška sítě, umístění sloupků, či vzdálenost základní čáry byly mírně odlišné od současnosti.

Premiérový ročník Wimbledonu, prvního tenisové turnaje v historii, se uskutečnil v rozmezí 9. až 19. července 1877 pouze v soutěži dvouhry mužů. Zúčastnilo se jej dvacet dva hráčů, kteří zaplatili startovné jednu guineu. Šampiónem se stal dvacetisedmiletý Spencer William Gore, absolvent střední školy v Harrow. Během pěti dnů se odehrálo dvacet jedna zápasů. Mistrovství bylo přes víkend přerušeno pro konání každoročního kriketového střetnutí. Plánované finále na pondělí 16. července bylo odloženo pro déšť o čtyři dny. Ve finále za čtyřicet osm minut Gore zdolal Williama Marshalla 6–1, 6–2 a 6–4.^[16] Odnesl si výhru dvanácti guinejí a stříbrný pohár darovaný sportovním časopisem The Field. Finále přihlíželo asi dvě stě diváků, kteří zaplatili vstupné jeden šilink.^[1]

Od druhého ročníku až do roku 1921 byl provozován systém kvalifikačního turnaje – tzv. All Comers' Singles, do nějž nastoupili všichni tenisté, vyjma obhájce titulu. Ten pak sehrál s vítězem kvalifikace tzv. vyzývací finále, tedy v celém turnaji odehrál jediný zápas. V roce 1878 Spencer Gore v boji o putovní pohár podlehl Franku Hadowovi, který vnesl do tenisu novou techniku lobu proti hráči stojícímu při voleji na síti. Pro první dva šampióny představoval wimbledonský titul jediné vítězství.^[1]

Pokud již obhájce nebyl aktivní či do finále turnaje nenastoupil, pak titul automaticky připadl bez boje vyzyvateli. Tato situace nastala v roce 1879, kdy vítěz kvalifikace John Hartley porazil v posledním kole Ira St. Legera Goolda. Obhájce titulu Frank Hadow se turnaje neúčastnil a vyzývací finále se neodehrálo.

Éra bratrů Renshawových a Dohertyových

Dva ročníky 1879 a 1880 ovládl anglický kněz John Hartley praktikující celodvorcovou hru od základní čáry. Rok 1881 se zapsal do wimbledonské historie nejkratším mužským finálem vůbec, když za 37 minut Hartley nestačil na dvacetiletého vyzyvatele Williama Renshawa po setech 0–6, 1–6 a 1–6. Nový vítěz uplatňoval silový a technicky náročný styl a zahájil sérii šesti titulů v řadě – nejdelší v historii Wimbledonu, ukončenou roku 1887 Herbertem Lawfordem. Po výhře svého dvojčete Ernesta Renshawa v roce 1888, si následující sezónu připsal rekordní sedmý titul. Tento výkon vyrovnal až v otevřené éře tenisu americký profesionál Pete Sampras a poté překonal Švýcar Roger Federer. Oba bratři podpořili oblibu tenisu ve společnosti a stali se hybateli v přeměně jeho vnímání ze společenské zábavy ve skutečný závodní sport.^[1] Daná éra bývá označována také jako Renshaw Rush.

Od roku 1882 se klub zaměřoval výhradně na tenisové aktivity a tak bylo z jeho názvu vypuštěno slovo „croquet“. Především sentimentální důvody vedly členy oddílu v roce 1899 k vrácení slova, a od tohoto data celý název zní All England Lawn Tennis and Croquet Club.

V roce 1884 došlo k premiérovému startu v soutěžích dvouhry žen a čtyřhry mužů. Ženská a smíšená čtyřhra se pak koná od roku 1913. Systém kvalifikačního turnaje s vyzývacím finále, který se vztahoval na mužskou a ženskou dvouhru a mužskou čtyřhru, skončil v roce 1921 a od následující sezóny je praktikováno klasické vyřazovací schéma.

Od poloviny 90. let 19, století začali dominovat wimbledonští rodáci Reginald a Lawrence Dohertyovi, kteří definitivně posunuli vnímání tenisu do úrovně závodního a stále více populárního sportu. Do hry vnesli výbušnost, novou technickou a uměleckou složku. Během jejich účinkování na travnatých dvorcích začal stoupat počet diváků. Reginald získal v letech 1897–1900 čtyři tituly v řadě a Lawrence stejným způsobem v období 1902–1906 pět trofejí. Kromě toho osmkrát triumfovali ve čtyřhře. Etapu britských vítězů završil roku 1907 Australan Norman Brookes, který se stal prvním zahraničním šampiónem.^[1]

Angličan Arthur Gore získal svůj třetí titul v roce 1909 ve věku 41 let a 182 dnů, což z něj do současnosti činí nejstaršího vítěze londýnského grandslamu. Od tohoto ročníku pak v mužské dvouhře zvítězili pouze dva Britové, v letech 1934–1936 Fred Perry a v roce 2013 Andy Murray. Čtyři výhry za sebou si v období 1910–1913 připsal Novozélanďan Tony Wilding. Nejvýznamnější z nich představoval poslední z nich, kdy do Wimbledonu ze zámoří přicestoval také dvojnásobný vítěz US Championships Maurice McLoughlin přezdívaný „Kalifornská kometa“ s dělovým servisem a agresivním pojetím hry. Po jasném vítězství v kvalifikačním turnaji bez ztráty sady nastoupil do vyzývacího finále, kde nestačil na Wildingův technicky propracovaný styl.^[1]

1884–1914: Počátky ženského turnaje

Premiérový ročník žen vyhrála v roce 1884 jednadvacetiletá Maud Watsonová, která titul následující sezónu obhájila. V roce 1886 ve vyzývacím finále však podlehla průkopnici tenisu Blanche Bingleyové, jež završila svou nadvládu šestým titulem v roce 1900. Ještě v sezóně 1912, kdy jí bylo 48 let, došla do semifinále. Další velkou postavou první éry byla Lottie Dodová, která si připsala debutový triumf roku 1887 a poslední pátý pak v sezóně 1893. Do současnosti je držitelkou ženského věkového primátu jako nejmladší vítězka, když jí při premiérové výhře bylo pouhých 15 let a 285 dnů. Ani jedinkrát nepoznala ve Wimbledonu hořkost porážky.

Nejlepší hráčkou předválečné etapy se stala technicky vyspělá Dorothea Douglassová Chambersová, která zde triumfovala sedmkrát, poprvé 1903 a naposledy 1914. V roce 1927 se ve svých 47 letech probojovala do semifinále ženské i smíšené čtyřhry. V sezónách 1905 a 1907 byla ve vyzývacím finále poražena první zahraniční šampiónkou Američankou May Suttonovou. Ženy do příchodu dvacátého století hrály výhradně od základní čáry. K několika výjimkám patřila Charlotte Cooperová s pěti tituly, která praktikovala voleje s náběhem na síť.^[1]

Turnaj se během první (1915–1918) a druhé světové války (1940–1945) nekonal.

Od 1922: Otevřený systém – vítězové hrají první kolo

Prvního ročníku po válečném přerušení se v roce 1919 zúčastnilo již 128 tenistů. Odráželo to růst prestiže a zvyšující se mezinárodní zájem. Hráči přišli s požadavkem na ukončení systému tzv. vyzývacího finále, který byl praktikován také v Davis Cupu, a jenž neúměrně zvýhodňoval obhájce titulu. Žádost byla vyslyšena v roce 1921 a od sezóny 1922 musí obhájce nastupovat jako všichni další soutěžící do prvního kola. Systém nasazování tenistů se začal uplatňovat od roku 1927.^[1]

Původní tenisový areál v ulici Worple Road s celkovou kapacitou 7 000 míst byl již kapacitně nevyhovující, a proto anglický král Jiří V. slavnostně otevřel roku 1922 nový asi tisíc metrů vzdálený tenisový stadión na Church Road, dějiště konání grandslamu až do současnosti.

1919–1939: Éra Lenglenové a Willsové Moodyové

V meziválečném období se do historie ženské části zapsaly především dvě hráčky. Nejdříve šestinásobná vítězka z let 1919–1923 a 1925 Francouzka Suzanne Lenglenová, jež po technické stránce předstihla vývoj tenisu o dvě desetiletí. První její finále se roku 1919 stalo jedním z největších zápasů celé historie Wimbledonu. Nastoupila v něm proti sedminásobné šampiónce Dorothee Douglassové Chambersové. Bitva skončila těsným vítězstvím Francouzky v poměru 10–8, 4–6 a 9–7, když úspěšně odvrátila dva mečboly. V roce 1920 se pak stala první tenistkou, která triumfovala ve všech třech soutěžích – dvouhře, ženské i smíšené čtyřhře a tento výsledek zopakovala ještě dvakrát v letech 1922 a 1925.^[1]

Na londýnské trávě nepoznala Lenglenová nikdy porážku. V roce 1924 před semifinále odstoupila pro nemoc. V sezóně 1926 pak došlo k nedorozumění znamenající její definitivní opuštění Wimbledonu. Hlavní rozhodčí turnaje J. Burrow nenasadil její zápas na centrkurt, kde byla očekávána přítomnou královnou Marií a davy fanoušků. Uražená Francouzka následně nenastoupila do utkání třetího kola a odjela domů. Nedlouho poté přestoupila k profesionálkám.

Poté grandslam ovládla Američanka Helen Willsová Moodyová, která v letech 1927 až 1938 zaznamenala osm titulů, rekordní počet výher překonaný až v 90. letech Martinou Navrátilovou. Na turnaji prohrála jen jeden zápas, a to při své premiérové účasti roku 1924 ve finále s Kathleen McKaneovou Godfreeovou. Úhrnem tak z 56 utkání 55krát zvítězila, když v nich ztratila pouze tři sety. Proti Lenglenové nastoupila jedinkrát v kariéře, roku 1926 na turnaji v Cannes, kde jí podlehla 3–6 a 6–8. Provozovala celodvorcový styl od základní čáry. Nevynikala pohyblivostí, ale výjimečnou se stala její úderová přesnost, kterou si vydobyla převahu nad soupeřkami. Pro vysokou koncentrovanost na hru a klidný dojem na okolí získala přezdívku „Pokerová tvář“. Roku 1939 poprvé triumfovala představitelka nového útočného stylu tzv. volej-servis Alice Marbleová.^[1]

1920–1939: Čtyři mušketýři, Perry a Budge

V mužské soutěži meziválečného období se prosadili francouzští „čtyři mušketýři“, když Jean Borotra, René Lacoste a Henri Cochet zvítězili v šesti po sobě jdoucích ročnících 1924–1929.

Čtvrtý z mušketýrů Jacques Brugnon vyhrál čtyřikrát mužskou čtyřhru. V letech 1920 a 1921 triumfoval Američan Bill Tilden, který do Londýna přijel opět roku 1927. Cochet jej tehdy vyřadil v semifinále, přestože s Američanem prohrával již 2–6, 4–6 a 1–5. Následně si však připsal 17 míčů bez ztráty a set otočil na 7–5. Zbylé dva vyhrál a postoupil do finále. V něm opět na Borotru dotahoval ztrátu 0:2 na sety. V rozhodujícím pátém dějství soupeř vedl 5–2, ale nedokázal proměnit žádný z šesti mečbolů, čímž Cochetovi umožnil získat první ze dvou wimbledonských titulů. Roku 1928 porazil Tildena v semifinále Lacoste a následující sezónu pro změnu opět Cochet. Až v roce 1930 se 37letý Američan dočkal třetího vítězství, když v boji o titul zdolal krajana Wilmera Allisona.^[1]

Roku 1931 se poprvé a dosud naposledy neodehrálo finále dvouhry a pohár připadl devatenáctiletému Američanu Sidneymu Woodovi, jehož soupeř Frank Shields si poranil koleno.

Pětisetové finále mezi Australanem Jackem Crawfordem a Američanem Ellsworthem Vinesem odehrané v roce 1933 vyhodnotila odborná veřejnost jako nejlepší v uplynulé historii grandslamu. Roku 1937 zejména díky vynikajícímu liftovanému bekhendu triumfoval Američan Don Budge a jako první mužský tenista vyhrál všechny tři soutěže najednou – dvouhru a mužskou i smíšenou čtyřhru. V sezóně 1938 obhájil titul bez ztráty setu a stal se prvním hráčem historie tenisu, který získal „čistý grandslam“. Třikrát v řadě odešel z finále poražen Němec Gottfried von Cramm, čímž byl označen za nejlepšího tenistu, který nikdy nezískal wimbledonskou trofej. Američan Bobby Riggs navázal na Budge roku 1939, když také zvítězil ve všech třech soutěžích.

1946–1968: Poválečná éra a nástup Australanů

Nejlepší tenista prvních let po druhé světové válce Američan Jack Kramer, praktikující styl servis-volej, získal titul v roce 1947. Vytvořil rekord v nejmenším počtu ztracených her v konkrétním ročníku, když jich v sedmi kolech prohrál pouze 37 a v posledním utkání proti Tomovi Brownovi zvítězil za 48 minut 6–1, 6–3 a 6–2. Po triumfu odešel z amatérského tenisu. Do konce 50. let si připsalo wimbledonskou výhru dalších šest Američanů a jediným úspěšným obhájcem této éry se stal Australan Lew Hoad, šampión z let 1956 a 1957. V sezóně 1952 vyhrál jako třetí tenista v historii a do současnosti poslední hráč všechny tři soutěže Australan Frank Sedgman. Roku 1959 získal premiérový titul Jihoameričan, konkrétně Peruánec Alex Olmedo, když v boji o titul porazil nastupující hvězdu s technicky dobře vybaveného Roda Lavera. Tento Australan pak v 60. letech triumfoval čtyřikrát, podruhé v roce 1962 získal jako druhý tenista historie „čistý grandslam“. V období 1956–1971 Australané zvítězili ve třinácti ze šestnácti ročníků. K Laverovi přidali tři tituly John Newcombe, dva Roy Emerson a představitel výbušného silového stylu Lew Hoad a po jednom pak Ashley Cooper a Neale Fraser.^[1]

Mezi ženami se od 50. let na rychlé trávě začaly prosazovat útočné hráčky se stylem servis-volej. Výjimkou se stala Američanka malého vzrůstu Maureen Connollyová, která soupeřky drtila výborným pohybem a kontraúdery od základní čáry přecházela z defenzivy do útoku. Mezi lety 1952–1954 si připsala tři vítězství v řadě. Druhý titul roku 1953 přispěl k tomu, že na konci sezóny získala ve věku 18 let jako první žena historie tenisu „čistý grandslam“. Její tenisovou kariéru však předčasně ukončil pád z koně, při němž utrpěla zlomeninu, která znamenala konec aktivní kariéry.

První černoškou vítězkou se stala Američanka Althea Gibsonová, která triumfovala v letech 1957 a 1958. Až Brazilka Maria Buenová v roce 1959 přerušila sérii čtrnácti titulů amerických hráček v řadě. Od roku 1963 ovládly dvorce All England Clubu dvě velké postavy světového tenisu praktikující útočnou hru – Australanka Margaret Courtová se třemi singlovými tituly z celkových deseti wimbledonských a Američanka Billie Jean Kingová, která vyhrála šestkrát dvouhru a celkem s dvaceti tituly se stala nejúspěšnější hráčkou Wimbledonu, když překonala Elizabeth Ryanovou. Tato americká tenistka dosáhla na dvanáct výher v ženské a na sedm ve smíšené čtyřhře. Courtová v roce 1970 zaznamenala jako druhá tenistka „čistý grandslam“, když zvítězila na všech čtyřech událostech velké čtyřky.

Dominantní Laver, Borg a Kingová

Po French Open 1968 se Wimbledon stal historicky druhým otevřeným turnajem velké čtyřky. Australian Open umožnil přístup profesionálům až následující sezónu 1969.

Prvním wimbledonským vítězem turnaje, do něhož měli přístup amatéři i profesionálé, se mezi muži stal Rod Laver, který v sezóně 1963 přestoupil k profesionálům a nemohl se tak předchozích ročníků účastnit. Mezi ženami pak vyhrála Američanka Billie Jean Kingová, pro niž titul představoval třetí triumf v řadě. Laver svou dominanci potvrdil roku 1969, kdy si jako jediný tenista historie připsal druhý „čistý grandslam“ kariéry. Jeho největším soupeřem na okruhu byl krajan Ken Rosewall, jemuž se přes čtyři finálové účasti nikdy nepodařilo zvednout wimbledonský pohár nad hlavu. Po Němci von Crammovi tak převzal označení nejlepšího tenisty, který v Londýně ani jednou nevyhrál. V roce 1969 si titul připsala Britka Ann Haydonová-Jonesová. Do roku 1970 musel vítěz sady dosáhnout rozdílu dvou gamů.^[17] V roce 1971 byl zaveden standardní tiebreak, v němž byl hráč nucen získat alespoň sedm míčů při minimálním dvoubodovém rozdílu. V sezónách 1971–1978 byla zkrácená hra uplatňována až za stavu 8–8 na gamy. Od roku 1979 se koná při poměru her 6–6. Do roku 2019 nebyl tiebreak hrán v rozhodujícím setu.^[17][18][19]

V roce 1973 došlo ke stávce 81 hráčů nově vzniklé organizace ATP v souvislosti s „Piličovou aférou“. V soutěži byli nahrazeni náhradníky a šťastnými poraženými. Turnaj ovládl Čechoslovák Jan Kodeš po finálové výhře nad nejlepším tenistou sovětské éry Alexem Metrevelim a stal se tak jediným šampiónem z Východního bloku. Návštěvnost grandslamu i přes absenci nejlepších dosáhla druhé nejvyšší míry v historii. V roce 1974 následoval premiérový titul Američana Jimmyho Connorse, jenž ve čtvrtfinále porazil obhájce titulu Kodeše. Ve finále zdolal již 40letého Rosewalla a stal prvním vítězem plně praktikujícím obouručný bekhend. Druhou výhru pak přidal za osm let po pětisetové bitvě s krajanem Johnem McEnroem. Oba Američané byli leváci. Před nimi titul získali pouze čtyři levorucí hráči – Norman Brookes, Jaroslav Drobný, Neale Fraser a Rod Laver.^[1]

Roku 1975 Connors nestačil na prvního černošského vítěze, krajana Arthura Ashe. Následných pět ročníků 1976–1980 ovládl mladý Švéd Björn Borg, který vyhrál poprvé ve 20 letech a zapsal se dějin Wimbledonu jako jeden z nejlepších hráčů. Roku 1977 projevil talent americký dorostenec John McEnroe, který se z kvalifikace probojoval až do semifinále, v němž nestačil na Connorse. V boji o titul pak na sebe narazily dvě největší osobnosti tohoto období – Borg a Connors. Přes agresivní nátlakovou hru Američana triumfovala švédská trpělivost a přesně umisťované míče, když Seveřan zaznamenal menší počet nevynucených chyb. Borgova neporazitelnost ve 41 utkáních skončila až v sezóně 1981, když ve finále nestačil na bouřliváka McEnroea, který mu oplatil předchozí finálovou porážku. V letech 1983 a 1984 získal americký hráč další dva tituly.^[1]

V roce 1974 vyhrála první ze tří titulů 19letá Američanka Chris Evertová s celodvorcovým stylem, která herním pojetím připomínala Courtovou. Billie Jean Kingová roku 1975 oznámila, že se jedná o její poslední start ve dvouhře a čtrnáct let po prvním titulu v ženské čtyřhře má v úmyslu zakončit londýnskou účast opět titulem z dvouhry, což se také stalo. Ve finále smetla Evonne Goolagongovou po setech 6–0 a 6–1. Nejednalo se však o poslední ročník s její účastí, když se následně ještě čtyřikrát probojovala do čtvrtfinále a dvakrát do semifinále. Při stém výročí grandslamu v roce 1977 překvapivě zvítězila dosud poslední Britka Virginia Wadeová po finálové výhře nad Nizozemkou Betty Stöveovou. Stříbrnou mísu jí předala anglická panovnice Alžběta II., která na Wimbledon zavítavala opět až v roce 2010.

Éra Navrátilové a Grafové

V letech 1977 a 1978 triumfovala původně československá tenistka Martina Navrátilová, která již startovala za Spojené státy. Zahájila tak rekordní sérii devíti singlových výher.

Devět let od svého debutového titulu si roku 1980 překvapivě připsala druhé vítězství Australanka Evonne Goolagongová-Cawleyová, která předtím třikrát odešla poražena z boje o titul. V letech 1982–1987 získala dalších šest trofejí Navrátilová, na jejíž raketě třikrát ve finále skončila Chris Evertová. V sezónách 1988 a 1989 již sama odešla z finále poražena poté, co nestačila na nastupující německou tenisovou hvězdu Steffi Grafovou. Němka získala celkem sedm wimbledonských titulů a patří ji historicky třetí místo za Navrátilovou a Helen Willsové Moodyové. V roce 1988 Grafová navíc zkompletovala jako jediná tenistka historie tzv. Golden Slam, když vedle čtyř Grand Slamů triumfovala i na Letních olympijských hrách v Soulu.

V sezóně 1990 Navrátilová završila rekordní sérii ziskem deváté mísy Venus Rosewater. Jubilejní desátý titul se jí nepodařilo již vyhrát. Nejblíže k němu byla roku 1994, kdy ve finále podlehla jediné španělské wimbledonské šampiónce v historii Conchitě Martínezové. Vedle devíti titulů ve dvouhře Navrátilová získala sedm výher v ženské a čtyři ve smíšené čtyřhře. Tím spoludrží rekord 20 wimbledonských triumfů s Billie Jean Kingovou.

Éra Samprase, Federera a Djokoviće

V roce 1985 vyhrál mužskou dvouhru německý junior Boris Becker a ve věku 17 let a 227 dnů se stal nejmladším vítězem historie turnaje. V následujícím ročníku 1986 titul obhájil poté, co ve finále přehrál Čecha Ivana Lendla a třetí trofej si připsal v roce 1989 nad Švédem Stefanem Edbergem, se kterým se opakovaně střetl v boji o titul. Seveřan zvítězil dvakrát v letech 1988 a 1990.

První hráč světa Ivan Lendl vyhrál na okruhu zbylé tři grandslamy. Ve Wimbledonu navázal na tradici Kena Rosewalla, když jako nejlepší hráč na londýnské trávě nikdy nezvítězil. Roku 1992 si jediný titul připsal výstřední Američan Andre Agassi, který v semifinále přešel přes Johna McEnroea, startujícího v All England Clubu naposledy, a ve finále si poradil s Chorvatem Goranem Ivaniševićem. Agassi dva ročníky turnaje vynechal poté, co mu pořadatelé nepovolili obléknout džínové kraťasy.^[20]

Od roku 1993 nastoupil na wimbledonský trůn Američan Pete Sampras, který se zapsal do historie rekordními sedmi tituly, když do roku 2000 jeho sérii výher přerušil pouze Nizozemec Richard Krajicek v sezóně 1996. Sedm výher nasbíral v 19. století také William Renshaw, který ovšem od druhého titulu odehrál vždy jen jediný zápas v konkrétním ročníku díky tzv. vyzývacímu finále. Konkurence tehdejších hráčů byla nepoměrně nižší. K Samprasovu výkonu tak bylo možné přirovnat pouze pět titulů Borga.

Po třech prohraných finále z let 1992, 1994 a 1998 se titulu také dočkal Goran Ivanišević praktikující dělové podání a volejovou hru na síti. V roce 2001 od pořadatelů obdržel divokou kartu. V boji o titul přehrál v pětisetovém klání Australana Patricka Raftera a stal se jediným wimbledonským vítězem, který nastoupil na divokou kartu. Po Cashově vítězství v roce 1987 se dalším Australanem, jenž zdvihl pohár nad hlavu, stal Lleyton Hewitt, když vyhrál ročník 2002. Od sezóny 2003 pak začala nadvláda Švýcara Rogera Federera, který zopakoval Borgův výkon pěti titulů v řadě. Po prohraném finále se španělským hráčem Rafaelem Nadalem v roce 2008, se opět vrátil na wimbledonský trůn v sezóně 2009 poté, co ve třetí finálové bitvě hrané na pět setů v řadě, porazil Andyho Roddicka. V roce 2010 sehráli v úvodním kole nejdelší tenisové utkání historie John Isner a Nicolas Mahut. Po 11 hodinách a 5 minutách vyhrál Isner výsledkem 6–4, 3–6, 6⁷–7, 7–6³ a 70–68. V roce 2012 Federer dosáhl na sedmý titul, když ve finále přehrál Brita Andy Murrayho a vyrovnal tak Samprasův rekord. O pět let později, ve Wimbledonu 2017, pak basilejský rodák získal jako první muž osmou trofej.^[21] Srb Novak Djoković vybojoval v roce 2022 sedmou trofej. Po Borgovi, Samprasovi, Federerovi a Nadalovi se stal pátým tenistou otevřené éry se čtyřmi tituly z jediného grandslamu v řadě. Dvacátým prvním grandslamem figuroval na druhé příčce historických statistik. Již výhrou v úvodním kole se stal prvním tenistou historie, který na každém ze čtyř majorů vyhrál alespoň osmdesát zápasů.^[22][23]

Výraznými postavami mužské čtyřhry se v 90. letech stali Australané Todd Woodbridge a Mark Woodforde, kteří společně triumfovali v šesti ročnících, z toho pětkrát v řadě. Woodbridge navíc v letech 2002, 2003 a 2004 přidal další tři výhry se Švédem Jonasem Björkmanem.

Dominance sester Sereny a Venus Williamsových

V ženské dvouhře nastolily od roku 2000 dominanci americké sestry Venus a Serena Williamsovy, když si první z nich připsala pět a druhá sedm vítězství v ženské dvouhře. Čtyřikrát se také obě tenistky potkaly ve finále s bilancí výher 3–1 ve prospěch Sereny. Kromě toho sourozenkyně šestkrát triumfovaly v ženské čtyřhře a mladší Serena Williamsová získala i jeden titul ve smíšené čtyřhře.

Převahu sester Williamsových na londýnské trávě dokázaly v letech 2000–2016 přerušit pouze čtyři tenistky. 17letá ruská juniorka Maria Šarapovová vyhrála roku 2004. V sezóně 2006 triumfovala fyzicky drobře disponovaná Francouzka Amélie Mauresmová s agresivním herním stylem. V sezóně 2013 ji napodobila krajanka Marion Bartoliová.

Ročník 2014 ovládla Češka Petra Kvitová a stala se osmou hráčkou otevřené éry, která vyhrála turnaj více než jednou, když si první trofej odvezla v sezóně 2011. Tehdejší závěrečný zápas soutěže znamenal historicky páté nejkratší finále wimbledonské dvouhry, v němž za 55 minut zdolala Kanaďanku Eugenii Bouchardovou.^[24] Serena Williamsová vybojovala šestou trofej v roce 2015 vítězstvím nad Španělkou Garbiñe Muguruzaovou. Podruhé v kariéře tak zkompletovala nekalendářní grandslam.^[25] Dne 1. července 2015 padl wimbledonský teplotní rekord, když rtuťový sloupec vystoupal na hodnotu 35,7 °C, čímž bylo překonáno stávající maximum 34,6 °C z 26. června 1976.^[26] Sedmý titul mladší ze sester Williamsových přidala v roce 2016, kdy se ve věku 34 let a 288 dní stala nejstarší šampionkou Grand Slamu otevřené éry.^[27][28] Dvacátým druhým grandslamovým vavřínem vyrovnala rekord open éry Němky Steffi Grafové.^[29] Premiéru v daném ročníku měly soutěže mužské i ženské dvouhry vozíčkářů a pro časový skluz byly poprvé hrány zápasy prvního a druhého kola mužské čtyřhry jen na dva vítězné sety namísto obvyklých tří.^[30]

V roce 2019 se konaly poprvé dvouhra a čtyřhra kvadruplegiků.^[31] V letech 2019–2021 byl hrán sedmibodový tiebreak v rozhodujících sadách zápasů, za stavu gamů 12–12. V roce 2022 se uskutečnilo sjednocení formátu konce rozhodujících setů na všech grandslamech. Za stavu her 6–6 v rozhodující sadě tak poprvé následoval tiebreak do 10 bodů, s minimálně dvoubodovým rozdílem.^[32] Premiéru měly také juniorské dvouhry v kategorii 14letých.

Poháry pro vítěze

Všechny trofeje jsou vyrobeny z mincovního stříbra:

• vítězce ženské dvouhry náleží od roku 1886 „Ladies' Singles Trophy“ známá pod názvem „mísa Venus Rosewater“, pojmenovaná po růžovém oleji bohyně Venuše, v průměru má přes 46 centimetrů a obsahuje mytologické výjevy,
• vítězi mužské dvouhry náleží putovní pohár „Gentlemen's Singles Trophy“ udělovaný od roku 1887, když nahradil předtím udělované poháry „Field Cup“ (1877–1883) a „Challenge Cup“ (1884–1886), obsahuje jména všech vítězů, respektive od roku 2009, kdy již nebylo na poháru místo, byl opatřen černým podstavcem se stříbrným pásem, kde jsou uváděni další vítězové,
• vítězům mužské čtyřhry náleží od roku 1884 pohár „Gentlemen's Doubles Trophy“, který daroval Oxfordský univerzitní tenisový klub po přesunu čtyřhry do All England Clubu,
• vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Ladies' Doubles Trophy“ známý jako „Duchess of Kent Challenge Cup“ (putovní pohár vévodkyně z Kentu), který roku 1949 darovala vévodkyně z Kentu princezna Marina, zastávající funkci prezidentky klubu,
• vítězům smíšené čtyřhry náleží putovní pohár „Mixed Doubles Trophy“, který klubu darovala rodina Sydneyho H. Smithe, dvojnásobného vítěze mužské čtyřhry z let 1902 a 1906.

Všichni vítězové získávají zmenšené tříčtvrteční repliky trofejí.

Oficiální partneři Wimbledonu.^[7]

• Slazenger, míče, od 1902 (žluté od 1986)
• Robinsons, nealkoholické nápoje, od 1935
• Rolex, časomíra, od 1978
• IBM, informační technologie, od 1990
• Lanson, šampaňské, od 2001
• Ralph Lauren, oblečení, od 2006
• HSBC, bankovnictví, od 2008
• Evian, balená voda, od 2008
• Lavazza, káva, od 2011
• Stella Artois, pivo, od 2014
• Jaguar Cars, vozový park, od 2015
• Pimm's, ovocné koktejly, od 2017
• American Express, platební transakce, od 2019
• Oppo, smartphone, od 2019
• Sipsmith, gin, od 2020
• Barclays, bankovní služby, od 2023^[33]

Celková dotace Wimbledonu 2023 činila 44 700 000 liber, což představovalo meziroční nárůst o 10,78 %. Vyřazení v prvních kolech obdrželi 55 tisíc liber, znamenající navýšení vůči roku 2022 o 10 %. Vítězové získali 2,35 milionu liber, o 17,5 % vyšší částku než v předchozím ročníku.^[34]

Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčků ATP, WTA a ITF vozíčkářů.^[35][36]

Centrální dvorec All England Clubu, 2019

Finále soutěží

Vítězové a finalisté Wimbledonu 2023
Soutěž	vítězové	finalisté	výsledek
mužská dvouhra	Carlos Alcaraz	Novak Djoković	1–6, 7–6(8–6), 6–1, 3–6, 6–4
ženská dvouhra	Markéta Vondroušová	Ons Džabúrová	6–4, 6–4 (detaily)
mužská čtyřhra	Wesley Koolhof Neal Skupski	Marcel Granollers Horacio Zeballos	6–4, 6–4
ženská čtyřhra	Barbora Strýcová Sie Šu-wej	Storm Hunterová Elise Mertensová	7–5, 6–4
smíšená čtyřhra	Ljudmyla Kičenoková Mate Pavić	Sü I-fan Joran Vliegen	6–4, 6–7(9–11), 6–3

Galerie vítězů

• 
  Carlos Alcaraz
  mužská dvouhra
• 
  Markéta Vondroušová
  ženská dvouhra
• 
  Wesley Koolhof
  mužská čtyřhra
• 
  Neal Skupski
  mužská čtyřhra
• 
  Barbora Strýcová
  ženská čtyřhra
• 
  Sie Šu-wej
  ženská čtyřhra
• 
  Mate Pavić
  smíšená čtyřhra
• 
  Ljudmyla Kičenoková
  smíšená čtyřhra

Rekordy podle wimbledonských titulů

Rekordy podle wimbledonských titulů
Rekord	Éra	Tenista	Počet	Roky
Muži od roku 1877
Nejvíce titulů ve dvouhře	do 1967	William Renshaw	7	1881, 1882, 1883, 1884, 1885, 1886, 1889[p 2]
	od 1968	Roger Federer	8	2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2009, 2012, 2017
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě	do 1967	William Renshaw	6	1881, 1882, 1883, 1884, 1885, 1886[p 2]
	od 1968	Björn Borg Roger Federer	5	1976, 1977, 1978, 1979, 1980 2003, 2004, 2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře	do 1967	Reginald Doherty Lawrence Doherty	8	1897, 1898, 1899, 1900, 1901, 1903, 1904, 1905[p 2] 1897, 1898, 1899, 1900, 1901, 1903, 1904, 1905
	od 1968	Todd Woodbridge	9	1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 2000, 2002, 2003, 2004
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě	do 1967	Reginald Doherty Lawrence Doherty	5	1897, 1898, 1899, 1900, 1901[p 2] 1897, 1898, 1899, 1900, 1901
	od 1968	Todd Woodbridge Mark Woodforde	5	1993, 1994, 1995, 1996, 1997 1993, 1994, 1995, 1996, 1997
Nejvíce titulů v mixu mezi muži	do 1967	Vic Seixas	4	1953, 1954, 1955, 1956
	od 1968	Owen Davidson Cyril Suk Leander Paes	3	1971, 1973, 1974 1992, 1996, 1997 1999, 2003, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi muži (dvouhra, čtyřhra, mix)	do 1967	William Renshaw	14	1880–1889 (7 dvouhra, 7 čtyřhra)
	od 1968	Todd Woodbridge	10	1993–2004 (9 čtyřhra, 1 mix)
Ženy od roku 1884
Nejvíce titulů ve dvouhře	do 1967	Helen Willsová	8	1927, 1928, 1929, 1930, 1932, 1933, 1935, 1938
	od 1968	/ Martina Navrátilová	9	1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě	do 1967	Suzanne Lenglenová	5	1919, 1920, 1921, 1922, 1923
	od 1968	/ Martina Navrátilová	6	1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987
Nejvíce titulů ve čtyřhře	do 1967	Elizabeth Ryanová	12	1914, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926, 1927, 1930, 1933, 1934
	od 1968	/ Martina Navrátilová	7	1976, 1979, 1981, 1982, 1983, 1984, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě	do 1967	Suzanne Lenglenová Elizabeth Ryanová	5	1919, 1920, 1921, 1922, 1923
	od 1968	Billie Jean Kingová / Martina Navrátilová Pam Shriverová / Nataša Zverevová	4	1970, 1971, 1972, 1973 1981, 1982, 1983, 1984 1981, 1982, 1983, 1984 1991, 1992, 1993, 1994
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami	do 1967	Elizabeth Ryanová	7	1919, 1921, 1923, 1927, 1928, 1930, 1932
	od 1968	/ Martina Navrátilová	4	1985, 1993, 1995, 2003
Nejvíce titulů celkově mezi ženami (dvouhra, čtyřhra, mix)	do 1967	Elizabeth Ryanová	19	1914–34 (12 čtyřhra, 7 mix)
	od 1968	/ Martina Navrátilová	20	1976–2003 (9 dvouhra, 7 čtyřhra, 4 mix)

Další wimbledonské rekordy

Další wimbledonské rekordy
Rekord	Soutěž	Tenista	Popis rekordu
Nejvíce odehraných zápasů	muži	Jean Borotra	223 zápasů (1922–1939 a 1948–1964)
	ženy	/ Martina Navrátilová	326 zápasů (1973–2006)
Nejvíce vyhraných zápasů	mužská dvouhra	Roger Federer	105 zápasů (1999–2021)
	ženská dvouhra	/ Martina Navrátilová	120 zápasů (1973–2004)
Nejvíce porážek ve finále	bez rozdílu	Blanche Bingley Hillyardová Chris Evertová	7 (1885, 1887, 1888, 1891, 1892, 1893, 1901} 7 (1973, 1978, 1979, 1980, 1982, 1984, 1985)
Nenasazení vítězové	mužská dvouhra	Boris Becker Goran Ivanišević	20. místo (1985) 125. místo (2001)
	ženská dvouhra	Markéta Vondroušová	42. místo (2023)
Nejníže postavený vítěz na žebříčku	mužská dvouhra	Goran Ivanišević	125. místo (2001)
	ženská dvouhra	Markéta Vondroušová	42. místo (2023)
Vítězové na divokou kartu	mužská dvouhra	Goran Ivanišević	2001
	mužská čtyřhra	Jonathan Marray Frederik Nielsen	2012
Vítězové bez ztráty setu	mužská dvouhra	Frank Hadow Don Budge Tony Trabert Chuck McKinley Björn Borg Roger Federer	1878 1938 1955 1963 1976 2017
Vítězové juniorky i dospělých	muži	Björn Borg Pat Cash Stefan Edberg Roger Federer	1972 / 1976–1980 1982 / 1987 1983 / 1988, 1990 1998 / 2003–2007, 2009, 2012, 2017
	ženy	Ashleigh Bartyová Karen Hantzeová Ann Jonesová Martina Hingisová Amélie Mauresmová	2011 / 2021 1960 / 1962 1956 / 1969 1994 / 1997 1996 / 2006
Nejmladší vítězové	mužská dvouhra	Boris Becker	17 let a 227 dnů (1985)[37]
	ženská dvouhra	Lottie Dodová	15 let a 285 dnů (1887)[37]
	mužská čtyřhra	Dennis Ralston	17 let (1960)[37]
	ženská čtyřhra	Martina Hingisová	15 let a 282 dnů (1996) – absolutní rekord[37]
	smíšená čtyřhra	Rod Laver	20 let (1959) – muži[37]
		Serena Williamsová	16 let (1998) – ženy[37]
	junioři	Martina Hingisová	13 let (1994) – nejmladší v historii všech juniorek grandslamu[37]
Nejstarší vítězové	mužská dvouhra	Arthur Gore	41 let a 182 dnů (1909)
	ženská dvouhra	Charlotte Cooperová	37 let a 282 dnů (1908)
Nejvyšší zápasová úspěšnost	mužská dvouhra	Björn Borg	92,72 % (51–4), 1973–1981 (open éra)
	ženská dvouhra	Steffi Grafová	90,36 % (75–8), 1984–1999 (open éra)
Nejstarší účastník	bez rozdílu	Jean Borotra	65 let a 10 měsíců (1964)
Nejvíce účastí bez přerušení	muži	Arthur Gore	30 (1888–1922)[38]
	ženy	Virginia Wadeová	26 (1960–1985)[39]
Nejdelší finále	mužská dvouhra	Novak Djoković Roger Federer	4:57 hodin (2019)
	ženská dvouhra	Lindsay Davenportová Venus Williamsová	2:45 hodin (2005)
Nejdelší zápas turnaje	muži	John Isner Nicolas Mahut	11:05 hodin (1. kolo dvouhry 2010)
	ženy	Chanda Rubinová Patricia Hy-Boulaisová	3:45 hodin[40] (2. kolo dvouhry 1995)
Nejdelší finále podle her	muži	Roger Federer Andy Roddick	77 her (2009)
	ženy	Margaret Courtová Billie Jean Kingová	46 her (1970)
Nejdelší zápas podle her	bez rozdílu	John Isner vs Nicolas Mahut	183 her (2010)
Nejkratší finále	muži	William Renshaw John Hartley	37 minut (1881)
	ženy	Dorothea Lambert Chambers Dora Boothbyová	(1911)
Nejvíce es	muži	Goran Ivanišević	212 (2001)[7]
	ženy	Serena Williamsová	102 (2012)[7]
Zlatý set bez ztráty míče	bez rozdílu	Jaroslava Švedovová Sara Erraniová	15 minut (1. set 3. kola dvouhry 2012)
Nejvíce odehraných her v ročníku	bez rozdílu	Rod Laver	368 her (1959; dvouhra, čtyřhra, mix)[41]
	mužská dvouhra	Kevin Anderson	349 her (2018)[41]
Nejmladší postupující z kvalifikace	ženská dvouhra	Coco Gauffová	15 let a 122 dní (2019)[42]

Nejvíce titulů v otevřené éře

Čech Jaroslav Drobný, který se stal v roce 1949 egyptským občanem, si finále dvouhry zahrál již jako Egypťan v letech 1949 a 1952. V prvním případě odešel poražen Schroederem, ve druhém pak nestačil na Sedgmana. Titul získal roku 1954, když do té doby nejdelším finále historie turnaje, zdolal za 2 hodiny a 35 minut dvacetiletého Rosewalla.

V roce 1973, kdy turnaj bojkotovalo 81 tenistů ATP, vyhrál dvouhru Jan Kodeš. V semifinále svedl vyrovnanou bitvu s Britem Taylorem. V páté rozhodující sadě za stavu 5:4 pro Taylora bylo utkání přerušeno pro déšť. Po hodinové pauze český tenista získal tři gamy v řadě a postoupil do finále. V něm porazil sovětského hráče Metreveliho.^[1] V letech 1986 a 1987 se do boje o titul probojoval Ivan Lendl, ale v prvním případě jej zdolal Becker a ve druhém Cash. V roce 2010 pak finálový zápas odehrál Tomáš Berdych, jenž podlehl Nadalovi

Největším překvapením ženské dvouhry 1962 byla finálová účast Věry Pužejové-Sukové, když v semifinále přešla přes Brazilku Buenovou. Den před posledním utkáním si na hotelovém schodišti zranila kotník a v utkání byla tímto poraněním limitována.^[1] Susmanová ji porazila 6–4 a 6–4. V letech 1978 a 1979 triumfovala Martina Navrátilová již jako hráčka reprezentující Spojené státy, když emigrací po US Open 1975 ztratila československé občanství.^[43] Po získání amerického občanství v roce 1981 si připsala dalších sedm titulů, čímž vytvořila absolutní singlový rekord bez rozdílu pohlaví. Roku 1981 v semifinále podlehla Haně Mandlíkové, která pak ve finále nestačila na Evertovou. Roku 1986 Mandlíková v boji o titul naopak Navrátilové podlehla. Třikrát si finále zahrála Jana Novotná. V roce 1998 vyhrála nad Tauziatovou. K zisku titulu měla blízko již v roce 1993, kdy v rozhodující sadě utkání s Grafovou vedla 4–1 a 40:30. Za tohoto stavu zahrála dvojchybu a následně game ztratila. Němka set otočila a vyhrála 6–4. V roce 2011 dvouhru vyhrála Petra Kvitová. Druhou trofej přidala o tři roky později, když ve finále ročníku 2014 deklasovala za 55 minut Kanaďanku Eugenii Bouchardovou poměrem 6–3 a 6–0.^[44] Karolína Plíšková odešla z finále poražena od australské světové jedničky Ashleigh Bartyové v roce 2021. Ve finále 2023 porazila Markéta Vondroušová tuniskou světovu šestku Ons Džabúrovou. Stala se tak vůbec první nenasazenou šampionkou od zavedení nasazování v roce 1927 a jako 42. hráčka světa nejníže postavenou vítězkou Wimbledonu na žebříčku WTA.

V ženské čtyřhře triumfovaly ryze české, respektive československé páry čtyřikrát: Jana Novotná s Helenou Sukovou v letech 1989 a 1990, Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou pak v letech 2018 a 2022. V dalších ročnících získaly české hráčky výhry ve spojení s cizinkami – Suková s Kohdeovou-Kilschovou (1987), Novotná se Sanchezovou Vicariovou (1995), Suková s Hingisovou (1996), dvě hráčky prostějovského klubu Novotná s Hingisovou (1998), Peschkeová se Srebotnikovou (2011) a Strýcová se Sie Šu-wej (2019).

Ve smíšené čtyřhře vyhrál v letech 1996 a 1997 sourozenecký pár Cyril Suk a Helena Suková. Další vítězní Češi nastoupili s cizinci – Novotná s Pughem (1989), Suk s Neilandovou (1992), Suková s Woodbridgem (1994), Friedl s Hantuchovou (2001) a Benešová s Melzerem (2011).

Vítězové dvouhry Kodeš, Kvitová a Vondroušová vyhráli vždy i odpovídající ročník národní ankety Sportovec roku.

Přehled finále

Rok	vítěz	finalista	výsledek
Mužská dvouhra
1973	Jan Kodeš	Alex Metreveli	6–1, 9–8, 6–3
1986	Boris Becker	Ivan Lendl	6–4, 6–3, 7–5
1987	Pat Cash	Ivan Lendl	7–65 6–2, 7–5
2010	Rafael Nadal	Tomáš Berdych	6–3, 7–5, 6–4
Ženská dvouhra
1962	Karen Susmanová	Věra Pužejová Suková	6–4, 6–4
1981	Chris Evertová	Hana Mandlíková	6–2, 6–2
1986	Martina Navrátilová	Hana Mandlíková	7–6, 6–3
1993	Steffi Grafová	Jana Novotná	7–6, 1–6, 6–4
1997	Martina Hingisová	Jana Novotná	2–6, 6–3, 6–3
1998	Jana Novotná	Nathalie Tauziatová	6–4, 7–62
2011	Petra Kvitová	Maria Šarapovová	6–3, 6–4
2014	Petra Kvitová	Eugenie Bouchardová	6–3, 6–0
2021	Ashleigh Bartyová	Karolína Plíšková	6–3, 6–7(4–7), 6–3
2023	Markéta Vondroušová	Ons Džabúrová	6–4, 6–4

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Championships, Wimbledon na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wimbledon na Wikimedia Commons
• Wimbledon – oficiální stránky (anglicky)