Franco Baresi

Začátky

Fotbal začal hrát fotbal v raném věku se svými bratry Angelem a Beppem. V patnácti letech šel na konkurz do Interu, týmu, který už naverboval bratra Beppeho, ale byl odmítnut kvůli jeho fyzickým vlastnostem. A tak zkusil konkurz do u konkurenčního Milána. Po třech konkurzech a díky naléhání Guida Settembrina vstoupil do mládežnického týmu Rossoneri.

První utkání odehrál ve věku 17 let 23. dubna 1978 proti Veroně (2:1).^[8] Další zápasy odehrál až v následující sezoně, kde odehrál všechna utkání, pomohl klubu k zisku titulu (1978/79). Jenže v roce 1980 vypukl korupční skandál a klub musel do druhé ligy, kterou posléze vyhrál a vrátil se do nejvyšší ligy. První branku za Rossoneri vstřelil v italském poháru 20. srpna 1980 proti Avellinu (1:1).^[9] V sezoně 1981/82 musel kvůli nemoci nehrát čtyři měsice a to se projevilo na hře a klub podruhé ve své historii sestoupil.^[10] Za rok se opět klub vrátil mezi elitu. To již o něj projevil zájem Juventus, jenže Franco zůstal a ve 22 letech se stal novým kapitánem mužstva.^[11]

Éra Sacchiho

S příchodem prezidenta Berlusconiho a trenéra Sacchiho se Milán změnil. Klub se posílil a vytvořil se tým, který bude několik let vládnou nejen v Itálii, ale i v Evropě. Časopise World Soccer je definoval jako nejsilnější klub všech dob.^[12] Začátek však pro něj nebyl jednoduchý, kvůli složitému vztahu s novým trenérem Sacchim. První titul (pro Franca druhý) nového Milána přišel v sezoně 1987/88. V následující sezoně se klub soustředil na pohár PMEZ. Pohár nakonec vyhráli, když ve finále poháru PMEZ 1988/89 vyhráli 4:0 nad Bukurešti.^[13] Poté byl i u vítězství o italský superpohár. Po výborné sezoně skončil na 2. místě v anketě o Zlatý míč.^[14]

Sezona 1989/90 začala vítězstvím o Superpohár UEFA 1989 a později přidal i Interkontinentální pohár 1989. Také úspěšně obhájil s klubem pohár PMEZ. Ve finále poháru PMEZ 1989/90 vyhráli 1:0 nad Benficou.^[15] V lize ale titul nevyhrál. Také prohrál ve finále o italský pohár. V následující sezoně získal opět Superpohár UEFA 1990 i Interkontinentální pohár 1990. V roce 1991 byl klub vyloučen z evropských pohárů. Během tohoto období se vztah mezi hráčem a trenérem zhoršil natolik, že na konci sezóny 1990/91 se jeden z nich musel rozloučit. Nakonec trenér odešel k národnímu týmu.

Éra Capella

Na lavičku Rossoneri byl dosazen trenér mládeže Fabio Capello. I tady fungoval obranný systém založený za Sacchiho. Získal další čtyři tituly (1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96), tři italské superpoháry (1992, 1993, 1994) a v sezoně 1993/94 vyhrál Ligu mistrů, i když finále kvůli kartám nehrál.

Dne 6. dubna 1996 odehrál 501 ligový zápas, čímž se vyrovnal Riverovi.^[10] Sezona 1996/97 byla jeho poslední. Klubu se nedařilo v lize (11. místo) ani v lize mistrů (zákl. skupina). Dne 19. ledna 1997 odehrál 700 zápas za Rossoneri. Poslední utkání bylo 1. června 1997 proti Cagliari (0:1).^[16] Při této příležitosti se klub rozhodl stáhnout – poprvé v historii italského fotbalu – dres s číslem šest, který měl na sobě.^[17]

Poté, co skončil s fotbalem, okamžitě vstoupil na několik let do manažerských postů v Miláně. V roce 2002 měl krátkou zkušenost jako sportovní ředitel Fulhamu.^[18] Zůstal zde ale jen 81 dní, kdy odešel kvůli konfliktům s trenérem Tiganou.^[19] Vrátil se do Milána jako trenér týmu Primavera (mládeže), kde nahradil Tassottiho, který se přesunul do role zástupce v prvním týmu.^[20] Od 28. října 2020 jej nový vlastník klubu Elliott jmenuje čestným viceprezidentem klubu.^[1]

Za reprezentaci odehrál 81 utkání a vstřelil 1 branku. Byl povoláván již ve 20 letech a byl v nominaci na ME 1980 i naMS 1982, odkud získal zlatou medaili. První utkání odehrál až 4. prosince 1982 proti Rumunsku (0:0).^[21] Nedostával příliš příležitostí, protože trenér Bearzot jej měl víc za záložníka než za obránce. Až od roku 1987 se stal nastálo hráčem základní jedenáctky a to díky novému trenéru Vicinim. Bronzovou medaili získal na domácím MS 1990 a za čtyři roky byl stříbrný na MS 1994. Od konce roku 1990 až po poslední utkání 7. září 1994 byl kapitánem.^[22] Posledním utkáním bylo proti Slovinsku (1:1).^[23]

Statistika na velkých turnajích

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 1980	Neodehrál žádné ze 4 utkání
	MS 1982	Neodehrál žádné ze 7 utkání
	ME 1988	1 zápas ve skupině	10. 6.	NSR	90	0	1:1[24]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Španělsko	90	0	1:0[25]
		3 zápas ve skupině	17. 6.	Dánsko	90	0	2:0[26]
		Semifinále	22. 6.	SSSR	90	0	0:2[27]
	MS 1990	1 zápas ve skupině	9. 6.	Rakousko	90	0	1:0[28]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	USA	90	0	1:0[29]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	ČSSR	90	0	2:0[30]
		Osmifinále	25. 6.	Uruguay	90	0	2:0[31]
		Čtvrtfinále	30. 6.	Irsko	90	0	1:0[32]
		Semifinále	3. 7.	Argentina	120	0	1:1 (3:4) na pen.[33]
		O 3. místo	7. 7.	Anglie	90	0	2:1[34]
	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1[35]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	49	0	1:0[36]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.[37]

Reprezentační gól

^[38]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	20. 2. 1988	Stadio San Nicola, Bari,	SSSR	01:0 00(7.)	4:1	přátelský zápas

Klubové

• 6× vítěz 1. italské ligy (1978/79, 1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96)
• 2× vítěz 2. italské ligy (1980/81, 1982/83)
• 4× vítěz italského superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994)
• 3× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1989/90, 1993/94)
• 3× vítěz evropského superpoháru (1989, 1990, 1994)
• 2× vítěz interkontinentálního poháru (1989, 1990)
• 1× vítěz středoevropského poháru (1981/82)

Reprezentační

• 3× na MS (1982 – zlato, 1990 – bronz, 1994 – stříbro)
• 2× na ME (1980,1988 – bronz)
• 2× na ME 21 (1980, 1982)
• 1x na OH (1984)

Individuální

• All Stars team na MS 1990
• Guarin d'oro (1989/90)
• člen klubu FIFA 100 (2004)
• člen klubu Golden Foot (2012)
• člen síně slávy italského fotbalu (2013)
• kandidát na Zlatý míč – nejlepší tým (2. místo v roce 2020)

Vyznamenání

Řád zásluh o Italskou republiku (1991)^[39]

Zlatý límec za sportovní zásluhy (2017)^[40]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franco Baresi na italské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franco Baresi na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu
• Profil hráče na National-football-teams.com (anglicky)
• Životopis hráče na eurofotbal.cz

Související články

• Seznam italských fotbalových reprezentantů