Bulbul šupinkový

Bulbul šupinkový byl poprvé popsán Carlem Linném v roce 1766, konkrétně ve dvanáctém vydání jeho díla Systema Naturae. Některé populace byly navíc označeny jako samostatné poddruhy, avšak nominátní subspecie obývá pouze jižní Indii. Běžně bývá uváděno osm poddruhů:^[2]

V minulosti byl navíc uznáván jako poddruh i P. c. saturatus (Whistler & Kinnear 1932), který měl obývat severovýchodní poloostrovní Indii. Běžně bývají pozorování kříženci poddruhu P. c. humayuni a bulbulů bělolících, v minulosti ale panovaly mylné předpoklady, že se jedná o poddruh bulbula šupinkového P. c. magrathi.^[3]

Bulbul šupinkový je typický svým malým hřebínkem a dlouhým ocasem. Na délku měří jeho tělo průměrně 20 cm. Převážně je tento pták zbarvený tmavě hnědě, hlava a část krku jsou tmavší než zbytek těla. Jméno „šupinkový“ je odvozeno od světlých šupinek s tmavým lemováním, které mají tito ptáci na hrudi. Podocasní krovky jsou výrazně červené, ocas tmavě hnědý až černý, avšak jednotlivá pera jsou lemována bílým pruhem. U tohoto druhu prakticky neexistuje pohlavní dimorfismus: samečka nelze rozeznat od samičky.^[4] Naopak mladí jedinci se od dospělých liší jednolitým tmavým zbarvením.^[4]

Himálajské poddruhy P. c. bengalensis a P. c. intermedius mají výraznější hřebínek a výraznější „šupinky“. Poddruh P. c. intermedius lze navíc snadno rozeznat díky tmavé kapuci, která se táhne až do poloviny prsou, zatímco u jiných poddruhů je menší. Zástupci poddruhu P. c. bengalensis mají světlejší dolní partie, ale také výrazně tmavší znaky na hrudi. Poddruh P. c. stanfordi je podobný P. c. intermedius. Zástupci P. c. haemorrhousus mají tmavou kapuci navíc ohraničenou bílým pruhem. Kříženci P. c. humayuni a bulbulů bělolících byli typičtí oranžovými podocasními krovkami ^[3] Krom těchto kříženců se bulbulové šupinkoví běžně kříží s bulbuly indočínskými.^[4][5]

Byli zaznamenáni i jak melaničtí, tak leucismičtí jedinci.^[6][7][8]

Bulbulové šupinkoví vyhledávají především řídké lesy, otevřené pláně nebo obdělávané plochy.^[4] Studie provedená v roku 1975 prokázala, že pro bulbuly šupinkové je vegetace tím nejdůležitějším faktorem, který určuje jejich areál rozšíření.^[9]

Druh byl zavlečen na Havaj, Nový Zéland a Fidži. Roku 1943 se poprvé objevili na Samoi a od roku 1957 se zde jednalo o běžný druh. Na Fidži se tito ptáci dostali již roku 1903 a to spolu s indickými dělníky.^[10] Roku 1917 pak byli zavlečeni do australského Melbourne, avšak naposledy zde byli viděni roku 1942. Ve většině oblastí, které obývají, jsou považováni za škůdce, protože ničí úrodu ovoce. Na Havaji mají navíc tito ptáci na svědomí i ničení rostlin rodu Dendrobium, na ochranu rostlin jsou proto používány různé druhy chemikálií.^[11]

Bulbulové šupinkoví se živí ovocem, okvětními lístky květin, nektarem, hmyzem a byly zaznamenány i případy, kdy požírali malé gekony.^{[12][13][14][15]} Hodují například i na tolici vojtěšce (Medicago sativa), významné zemědělské rostlině.

Od června do září probíhá období hnízdění. Hnízdo si staví v křovinách ve výšce mezi 2 až 3 m. Krom křovisek ale páry využívají i budovy nebo díry v jejich omítkách.^[16][17] Byl dokonce zaznamenán případ, kdy bylo hnízdo postaveno na hladině vody na listech tokozelky vodní (Eichhornia crassipes).^[18] Do hnízda následně samička snese dvě až tři vajíčka, která jsou narůžovělé barvy a s tmavými skvrnami. Bulbulové šupinkoví navíc mohou mít více snůšek za rok. Hnízda bulbulů jsou ale též často cílem hnízdního parazitismu kukaček černobílých (Clamator jacobinus).^[19] Krom vystrčení vajec z hnízda kukačkami jsou dalšími častými příčinami úmrtí mladých ptáků v Indii požáry, silné deště a dravci.^[20]

Čtrnáct dní od nakladení vajec se líhnou holá ptáčata.^[21]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Red-vented bulbul na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bulbul šupinkový na Wikimedia Commons
• Galerie bulbul šupinkový na Wikimedia Commons
• Taxon Pycnonotus cafer ve Wikidruzích