Dohody z Osla
Dohody z Osla jsou dvě dohody mezi vládou Izraele a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), konkrétně dohoda z Osla I, podepsaná ve Washingtonu v DC v roce 1993 a dohoda z Osla II, podepsaná v egyptské Tabě v roce 1995. Název dohod odkazuje na norské hlavní město Oslo, kde probíhala jednání iniciovaná skupinou Norské výzkumné organizace (FAFO).
První dohoda z Osla v roce 1993 byla začátkem mírového procesu zaměřeného na dosažení mírové smlouvy založené na rezolucích Rady bezpečnosti OSN 242 a 338 a na naplnění „práva palestinského lidu na sebeurčení“. Mírový proces v Oslu začal po tajných jednáních v Oslu, která vedla k uznání státu Izrael Palestinskou osvobozeneckou organizací a uznání OOP Izraelem jako zástupce palestinského lidu a jako partnera při jednáních. Šlo o první dohodu, v níž palestinská strana uznala existenci Izraele.
Dohody z Osla vytvořily palestinskou samosprávu (nicméně ne palestinský stát), která má omezenou samosprávu na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, a uznaly OOP jako izraelského partnera při jednáních o trvalém stavu ohledně zbývajících otázek. Nejdůležitější otázky jsou okolo hranic Izraele a Palestiny, izraelských osad, postavení Jeruzaléma, vojenské přítomnosti Izraele na zbývajících územích po uznání palestinské autonomie Izraelem a palestinského práva na návrat. Mírové dohody také požadují, aby OOP ukončila terorismus a zrušila úmluvu, která vyžaduje zničení Izraele.[1]
Vývoj
Počátek procesu, který vyústil v Dohody z Osla, se datuje k říjnu roku 1991, kdy byla do Madridu svolána konference o míru na Blízkém východě. Jeho součástí byla bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinci, Sýrií, Libanonem a Jordánskem. V lednu 1992 pak probíhala multilaterální jednání v Moskvě na téma ekonomického rozvoje, životního prostředí, vody a uprchlíků. Celkem mezi Izraelci a Palestinci proběhlo deset kol jednání, avšak bez jakéhokoliv průlomu. Hlavním sporným bodem byla stavba židovských osad na obsazených územích.[2] Dalším problémem byla platnost izraelského zákona zakazujícího přímý kontakt izraelských občanů s příslušníky OOP.
Mimo zmíněná jednání probíhaly tajné schůzky v Oslu, za účasti představitelů Izraele a členů OOP.[3] Tyto tajné schůzky vyústily nakonec v roce 1993 v uzavření dohod nazvaných Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v Bílém domě ve Washingtonu, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu předsedou OOP Jásirem Arafatem. Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi i Jásiru Arafatovi udělena Nobelova cena míru. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy. Během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, palestinských uprchlíků, židovských osad, hranic a distribuci vody. Konečná dohoda měla být uzavřena v souladu s doporučením rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338. Rozdělení palestinských obsazených území na zóny A, B, C se datuje právě k podepsání Dohod z Osla. Zóna A pak znamená území pod plnou palestinskou samosprávou, zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou, zóna C pod plnou izraelskou správou.[4][2]
Protesty
Podepsání dohod z Osla se však, přestože se jednalo o významný krok na cestě k míru, ukázalo jako dosti kontroverzní krok. Bylo zřejmé, že tento mírový proces situaci značně zkomplikoval. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména organizací Hamás a Palestinský islámský džihád, které se proti OOP a smlouvám z Osla začaly vymezovat. Současně se začaly stupňovat i teroristické akce, kterým však v té době nedostatečně vyzbrojená a vycvičená palestinská policie (která v palestinských autonomních oblastech nahradila izraelské vojáky) nebyla schopna účinně čelit. Mírový proces a jeho důsledky vyvolal reakci i v Izraeli, kde se proti dohodám vymezila nejsilnější opoziční pravicová strana Likud a další pravicová uskupení.
Těžkou ránu pro mírový proces zasadil 25. února 1994 židovský osadník Baruch Goldstein, který ve snaze zastavit mírový proces postřílel 29 modlících se Arabů v Jeskyni patriarchů v Hebronu (tzv. masakr v Jeskyni patriarchů). Palestinští radikálové využili tento incident jako záminku k rozpoutání násilí. Novým jevem se staly sebevražedné atentáty, na které Izraelci reagovali vojenskými zásahy a uzávěrami palestinských území. Tyto ofenzivní akce však palestinskou autonomii, která je na Izraeli ekonomicky závislá, ruinovaly. Mírový proces však i přes tyto problémy pokračoval a mezi Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem byla s několikaměsíční prodlevou podepsána dohoda o odchodu izraelských jednotek z pásma Gazy a z Jericha. Prezidentem Palestinské samosprávy se pak oficiálně stal Jásir Arafat a 1. července 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.[5]
Přechodná dohoda Oslo II
Po zdlouhavých jednáních byla 28. září 1995 ve Washingtonu podepsána dohoda o rozšíření autonomie Západního břehu a Pásma Gazy, tzv. Oslo II, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu Jásirem Arafatem. Svatá místa na Západním břehu byla předána do rukou Palestinců s výjimkou Jeskyně patriarchů v Hebronu a byla formulována speciální ujednání pro Ráchelin hrob v Betlémě a Josefův hrob v Nábulusu. Tato ujednání zaručovala volný přístup ke všem místům. V dohodě se Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů krychlových litrů ročně. Na základě smlouvy mělo být postupně propuštěno 5 až 6 tisíc palestinských vězňů zadržovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů a to jak na palestinských autonomních územích tak v Izraeli. V Izraeli se krajním projevem odporu proti dohodám z Osla stal atentát na Jicchaka Rabina spáchaný 4. listopadu 1995 izraelským extremistou Jigalem Amirem. Na palestinských územích pak palestinský Islámský džihád vyzval k pokračování boje proti Izraeli.
Po Rabinově smrti začal mírový proces stagnovat. Podepsalo se na tom i vítězství strany Likud a jejího lídra Benjamina Netanjahua ve volbách roku 1996, kdy byl poražen Rabinův nástupce a spoluautor dohod z Osla Šimon Peres ze Strany práce. Na palestinské politické scéně došlo k posilování pozic Hamásu vůči Arafatově OOP. Mezi Izraelci a Palestinci nedošlo k žádnému pokroku ani po mimořádných parlamentních a prezidentských volbách v Izraeli 17. května 1999, kdy zvítězil blok Strany práce vedený Ehudem Barakem. Naopak po neúspěchu summitu v Camp Davidu v červenci 2000 došlo k nárůstu nepřátelství, které nakonec vedlo k vypuknutí palestinské druhé intifády (2000–2005).
Film Mírová dohoda z Osla
Mírová dohoda z Osla (v originálu The Oslo Diaries)[6] je izraelsko-kanadský dokument z roku 2018 režiséra Mor Loushyho a Daniela Sivana[7]. Pojednává o mírových jednáních o Blízkém východě v 90. letech mezi Izraelem a Palestinou. Film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance 2018. Premiérový debut byl 13. března 2018 na HBO.[8]
Film byl nominován na filmovém festivalu Sundance na cenu hlavní poroty[9]. Dále byl nominovaný za historický dokument na cenu Emmy.[10]
Odkazy
Reference
Literatura
- ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.
Související články
- Izraelsko-palestinský konflikt
- Dopisy o vzájemném uznání
- První intifáda
- Organizace pro osvobození Palestiny
- Jicchak Rabin#Historická mírová dohoda s Palestinci
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dohody z Osla na Wikimedia Commons - (anglicky) Úřad zvláštního koordinátora OSN pro Blízký východ - dokumenty
.jpg){kind=link}