Rada bezpečnosti OSN

Tento orgán zasedá stále a do jeho kompetence patří:

• zachování míru ve světě
• řešení sporů
• úprava zbrojení
• používání sankcí vůči narušiteli
• podnikání vojenských akcí proti agresoru
• navrhuje kandidáta na generálního tajemníka
• spolu s Valným shromážděním volí soudce mezinárodního soudního dvora
• předkládá zprávy o svojí činnosti valnému shromáždění

Rada bezpečnosti jako jediný orgán může nařídit použití síly při řešení ohrožení míru.

Společnost národů

Po 1. světové válce se vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) snažily navrátit světu jeho rovnováhu. Nástrojem, který by tohoto cíle měl dosáhnout, byl podle amerického prezidenta T. Woodrowa Wilsona založení mezinárodní organizace Společnosti národů.^[2] Ta však neměla žádné prostředky na potrestání agresorů (např. italsko-etiopská válka). Jako konečný nezdar se dá považovat vypuknutí 2. světové války.

Vznik Organizace spojených národů

Charta OSN byla podepsána 26. června 1945 na mezinárodní Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání v San Francisku 50 zakládajícími státy.^[3] Oficiálně vznikla 24. října 1945. kdy byla ratifikována většinou zakládajících členů.

Rada bezpečnosti je patnáctičlenná. Pět členů jsou tzv. stálí členové se zvláštními pravomocemi, zbylých 10 členů (nestálí členové) je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období a to tak, že každým rokem se obmění pět členů. Zajímavým faktem je, že všech pět stálých členů Rady bezpečnosti je shodných s pěti jadernými mocnostmi, které jsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Stálí členové

Po druhé světové válce se pěti stálými členy staly vítězné velmoci, vybrané státy na straně Spojenců. Čína byla reprezentována Čínskou republikou, jejíž moc se po občanské válce omezila na ostrov Tchaj-wan. Na pevnině zvítězili komunisté, kteří roku 1949 vyhlásili Čínskou lidovou republikou. Roku 1971 rozhodnutím valného shromáždění OSN tchajwanskou republiku na postu stálého člena nahradila pevninská ČLR. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Rusko informovalo, že jako následnický stát SSSR přebírá místo stálého člena, což poté Rada bezpečnosti schválila.

Aktuální	Při vzniku Rady bezpečnosti
Spojené státy americké Spojené státy americké
Spojené království Spojené království
Francie Francie
Čína Čína	Čínská republika Čínská republika
Rusko Rusko	Sovětský svaz Sovětský svaz

Nestálí členové

Nestálé členy Rady bezpečnosti volí Valné shromáždění na svém každoročním podzimním zasedání a zvolení členové nastupují do Rady k 1. lednu nadcházejícího roku. Jsou stanoveny regionální skupiny zemí, které navrhují ze svého středu jednu nebo několik kandidátských zemí. Afrika vysílá do Rady bezpečnosti tři nestálé členy, Asie, Latinská Amerika a západní Evropa po dvou nestálých členech a východní Evropa (kam spadá ČR) jednoho zástupce. Jedním ze zástupců musí být arabská země spadající střídavě pod Afriku nebo Asii. Žádná země nemůže být zvolena do Rady bezpečnosti dvakrát bezprostředně po sobě, vždy musí následovat alespoň jednoletá přestávka.

Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016 státy:

1. Angola Angola (Afrika)
2. Malajsie Malajsie (Asie)
3. Nový Zéland Nový Zéland (Západní Evropa a jiní)
4. Španělsko Španělsko (Západní Evropa a jiní)
5. Venezuela Venezuela (Latinská Amerika)

Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018 státy:

1. 1. 2016 – 31. 12. 2017:

1. Egypt Egypt (Afrika)
2. Japonsko Japonsko (Asie)
3. Senegal Senegal (Afrika)
4. Ukrajina Ukrajina (Východní Evropa)
5. Uruguay Uruguay (Latinská Amerika)

1. 1. 2017 – 31. 12. 2018:

1. Etiopie Etiopie (Afrika)
2. Kazachstán Kazachstán (Asie)
3. Bolívie Bolívie (Latinská Amerika)
4. Švédsko Švédsko (Západní Evropa a jiní)
5. Itálie Itálie (Západní Evropa a jiní – 1.1.2017 – 31.12.2017), Nizozemsko Nizozemsko (Západní Evropa a jiní – 1.1.2018 – 31.12.2018)

1. 1. 2019 – 31. 12. 2020:

1. Jižní Afrika Jižní Afrika (Afrika)
2. Indonésie Indonésie (Asie)
3. Dominikánská republika Dominikánská republika (Latinská Amerika a Karibik)
4. Belgie Belgie (Západní Evropa a jiní)
5. Německo Německo (Západní Evropa a jiní)

1. 1. 2020 – 31. 12. 2021:

1. Niger Niger (Afrika)
2. Tunisko Tunisko (Afrika)
3. Svatý Vincenc a Grenadiny Svatý Vincenc a Grenadiny (Latinská Amerika a Karibik)
4. Vietnam Vietnam (Asie)
5. Estonsko Estonsko (Východní Evropa)

1. 1. 2021 – 31. 12. 2022:

1. Keňa Keňa (Afrika)
2. Indie Indie (Asie)
3. Mexiko Mexiko (Latinská Amerika a Karibik)
4. Irsko Irsko (Západní Evropa a jiní)
5. Norsko Norsko (Západní Evropa a jiní)

1. 1. 2022 – 31. 12. 2023:

1. Gabon Gabon (Afrika)
2. Ghana Ghana (Afrika)
3. Albánie Albánie (Východní Evropa)
4. Brazílie Brazílie (Latinská Amerika a Karibik)
5. Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty (Asie)

1. 1. 2023 – 31. 12. 2024:

1. Mosambik Mosambik (Afrika)
2. Japonsko Japonsko (Asie)
3. Ekvádor Ekvádor (Latinská Amerika a Karibik)
4. Malta Malta (Západní Evropa a jiní)
5. Švýcarsko Švýcarsko (Západní Evropa a jiní)

Zástupci všech členských zemí Rady bezpečnosti musejí být stále přítomni v newyorském sídle OSN, aby se Rada mohla v případě potřeby kdykoliv sejít ke svému zasedání. Předsednictví v radě se střídá po měsíci, podle abecedního pořádku anglických názvů zemí.

V květnu 2023 uvedl ministr zahraničí Jan Lipavský, že Česká republika se bude ucházet o nestále místo v radě v roce 2031.^[4]

V současné době^[ujasnit] probíhá diskuse o rozšíření stálého členství v Radě bezpečnosti. Nejsilnější předpoklady pro obsazení nových míst mají tyto státy: Brazílie, Indie, Japonsko a Německo. Brazílie je největší zemí latinské Ameriky. Indie je největší demokracií na světě a nejlidnatější zemí na světě. Navíc má třetí největší armádu na světě a vlastní jaderné zbraně. Japonsko a Německo patří mezi největší přispívatele do rozpočtu OSN.

Projekt rozšíření má mnoho kritiků. Mezi nejhlasitější odpůrce patří Argentina, Itálie, Jižní Korea, Mexiko a Pákistán. Evropští odpůrci prosazují místo německého křesla křeslo pro Evropskou unii.

Uvažuje se ještě o rozšíření o členské státy z Africké unie (Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika) a muslimský stát.

Nejvýznamnější zvláštní pravomocí stálých členů RB OSN je neomezené právo veta, kdy kterýkoliv z nich může zablokovat jakékoliv rozhodnutí RB OSN. Toto veto nelze žádným způsobem obejít. Mezi lety 1946 a 2016 bylo veto použito v celkem 195 případech (v některých otázkách jej použilo více členů současně). K roku 2016 použilo veto nejvícekrát Rusko (90 z nich jako Sovětský svaz).^[5] Sovětský ministr zahraničí z let 1957–1985 Andrej Andrejevič Gromyko, jenž uplatnil nejvíce vet v Radě bezpečnosti, získal od západních diplomatů přezdívku „Mr. Nět“ (Pan Ne).^[6][7]

Počet použití práva veta 1946–2016[5]
Stát	počet vet
Sovětský svaz Sovětský svaz / Rusko Rusko	105/239
Spojené státy americké Spojené státy americké	79/239
Spojené království Spojené království	29/239
Francie Francie	16/239
Čínská republika / Čína Čína	10/239

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rada bezpečnosti OSN na Wikimedia Commons
• Rada bezpečnosti OSN

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.