MTV Video Music Award for Best Overall Performance (1986) Knight Bachelor (2002) Broadcast Film Critics Association Award for Best Song (2004) Zlatý glóbus za nejlepší filmovou píseň (2004) Las Vegas Film Critics Society Award for Best Song (2004) … více na Wikidatech
V září 1950 se Jaggerovým spolužákem na Wentworth Primary School v Dartfordu stal Keith Richards. V roce 1954 Jagger odešel na Dartford Grammar School, kde je nyní jako součást školy Mick Jagger Centre. Poté, co odešli na různé školy, spolu Jagger s Richardsem ztratili kontakt. Znovu se spřátelili až v červenci 1960, když se náhodou potkali na nádraží v Dartfordu a zjistli, že mají oba rádi rhythm and blues.
Jagger ukončil školu v roce 1961. Získal sedm O-levelů a čtyři A-levely. Jagger a Richards se s kytaristou Brianem Jonesem nastěhovali do bytu na Edith Grove v Chelsea. Zatímco Richards a Jones plánovali založit vlastní rhythm and bluesovou kapelu, Jagger pokračoval ve studiu na London School of Economics[6] a seriózně zvažoval, že se stane buď novinářem, nebo politikem. Jagger povolání politika přirovnal k popové hvězdě.[7][8]
Ze začátku hrála kapela zadarmo v přestávkách mezi vystoupeními Alexise Kornera v klubu naproti stanici metra Ealing Broadway. V té době měla kapela velice málo vybavení a půjčovala si je od Alexise. To bylo předtím, než se jejich manažerem stal Andrew Loog Oldham. Jejich první vystoupení pod názvem Rollin' Stones (podle jedné z jejich oblíbených skladeb od Muddyho Waterse) proběhlo 12. července v Marquee Clubu. Později si změnili název na „The Rolling Stones“, protože to vypadalo více formálně. Victor Bockris uvádí, že členy kapely byli Mick Jagger, Keith Richards, Brian Jones, Ian Stewart (klavír), Dick Taylor (baskytara) a Tony Chapman (bicí). Nicméně Richards ve svých memoárech Life uvádí, že toho večera byl bubeníkem Mick Avory, nikoliv Tony Chapman.[9] Mick Avory ovšem mnohokrát kategoricky popřel, že by s Rolling Stones tu noc hrál.[10] Ve skutečnosti s nimi hrál jen dvakrát v hospodě Bricklayers Arms, a to ještě předtím, než se stali známými jako Rollin' Stones. O nějaký čas později se kapela vydala na turné po Spojeném království, což byla pro všechny nová zkušenost.[11] Bubeník Charlie Watts a baskytarista Bill Wyman se k nim přidali později. V roce 1964 je dva průzkumy veřejného mínění označily za nejpopulárnější britskou kapelu, přičemž předčili dokonce i The Beatles.[6]
Na podzim 1963 Jagger opustil London School of Economics ve prospěch slibné hudební kariéry s The Rolling Stones. Kapela stále těžila z děl rhythmandbluesových umělců, například Chucka Berryho nebo Bo Diddleyho, ale s podporou Andrewa Loog Oldhama začali brzy Jagger s Richardsem psát vlastní skladby. Jedna z jejich prvních skladeb, „As Tears Go By“, byla napsána pro mladou zpěvačku Marianne Faithfull, kterou v té době Oldham podporoval.[12] Pro Rolling Stones napsali Jagger s Richardsem „The Last Time“, inspirovanou „This May Be the Last Time“ od Staple Singers z roku 1955, a jejich první mezinárodní hit „(I Can't Get No) Satisfaction“. Díky tomu také Rolling Stones získali pověst vzdorovitých provokatérů v protikladu k roztomilým Beatles.[6]
Kapela vydala několik úspěšných alb včetně December's Children (And Everybody's), Aftermath a Between the Buttons. V roce 1967 byli Jagger a Richards zatčeni kvůli drogám a byly jim uděleny tvrdé tresty: Jagger byl odsouzen ke třem měsícům vězení za držení čtyř léků s obsahem amfetaminu, které koupil v Itálii. Po odvolání byl Richardsův trest zrušen a Jaggerův trest byl změněn na podmíněný.[13]
Po Jonesově smrti v roce 1969 a oficiálnímu přesunu do jižní Francie kvůli daním[14] začal Jagger a zbytek kapely s postupujícími sedmdesátými léty měnit svůj vzhled a styl. Jagger se také naučil hrát na kytaru a přispěl kytarovými party k několika skladbám ze Sticky Fingers (1971) a všech alb následujících (vyjma Dirty Work z roku 1986). Na americkém turné Rolling Stones v roce 1972 měl na pódiu glam rockové oblečení a třpytivý make-up. Jejich zájem o blues se nicméně projevil na albu Exile on Main St. (1972). Později se v sedmdesátých letech s albem Some Girls (1978) odvážili i na disco a punk. V prosinci 1974 opustil kapelu Mick Taylor, náhrada za Briana Jonese, a v roce 1975 byl nahrazen Ronniem Woodem, kytaristou Faces.
Zatímco Jagger pokračoval v koncertování a nahrávání alb s Rolling Stones, odstartoval svoji sólovou kariéru. V roce 1985 vydal své první sólové album She's the Boss, které produkovali Nile Rodgers a Bill Laswell a na kterém se hudebně podíleli i Herbie Hancock, Jeff Beck, Jan Hammer, Pete Townshend a Compass Point All Stars. Toto album se prodávalo velmi dobře. V této době pro Jacksons nazpíval s Michaelem Jacksonem skladbu „State of Shock“. V roce 1985 také vystoupil na Live Aid.
V roce 1987 vydal své druhé sólové album Primitive Cool. Ačkoliv nedosáhlo komerčního úspěchu prvního alba, kritika ho přijala velmi dobře.
V roce 1988 produkoval na albu Vivid od Living Colour skladby „Glamour Boys“ a „Which Way to America“. Od 15. do 28. března byl na sólovém turné v Japonsku (Tokio, Nagoja a Ósaka).
Poté, co Rolling Stones vydali úspěšné album Steel Wheels (1989), začal Jagger pracovat na svém dalším sólovém albu. Od ledna do září 1992 jej nahrával v Los Angeles. Na několika skladbách se podíleli i Lenny Kravitz a Flea.
Jeho třetí sólové album Wandering Spirit bylo vydáno v únoru 1993 a bylo komerčně úspěšné.
K příležitosti čtyřicátého výročí Rolling Stones s nimi Jagger vyjel na turné Licks Tour a kapela vydala retrospektivní dvojalbum Forty Licks.[15]
V roce 2007 vydělali Rolling Stones na svém turné A Bigger Bang Tour 437 milionů USD a to jim vyneslo zápis do Guinnessovy knihy rekordů za nejziskovější hudební turné.[16]
V roce 2011 se podílel na singlu will.i.ama „T.H.E. (The Hardest Ever)“. Oficiálně bylo vydáno na iTunes 4. února 2012.[19]
12. února 2012 zahráli Mick Jagger, B.B. King, Buddy Guy a Jeff Beck spolu s bluesovým souborem v Bílém domě pro prezidenta Baracka Obamu. Když mu Jagger podal mikrofon, Obama dvakrát zazpíval verš „Come on, baby don't you want to go“ skladby „Sweet Home Chicago“, bluesové hymny Obamova rodného města.[20]
Mickův první milenecký vztah byl se známou anglickou modelkou a herečkou Chrissie Shrimptonovou. Po rozchodu s ní chodil od roku 1966 se zpěvačkou Marianne Faitfullovou,prvního dítěte (dcery Karis) se dočkal v roce 1970 avšak už s novou Mickovou láskou opět zpěvačkou Marshou Huntovou. Z prvního manželství s modelkou Biancou (původem z Nikarugai) má dceru Jade. Bianca Jaggerová po osmi letech manželství požádala o rozvod, do rozvodových listů napsala že Mick prováděl cizoložství. Poté chodil s americkou modelkou a herečkou Jerry Hallovou tedy s tou co podváděl Biancu. S Jerry má dvě dcery (Georgii May,Elizabeth) a dva syny (Jamese Leroye,Gabriela Lukea). Po jejich rozchodu (rozvodu) jí Jagger nechtěl vyplatit protože označil jejich hinduistický obřad za neplatný ale později se dohodli a udržovali k sobě přátelský vztah. Jagger rozhodl o rozchodu kvůli jeho dalšímu vztahu s brazilskou modelkou Lucianou Gimenez Moradovou se kterou má syna Lucase Maurice. Po ukončení vztahu chodil od roku 2001 s módní návrhářkou L'Wren Scottovou která se však v roce 2014 rozhodla ukončit život oběšením prý kvůli šestimilionovým dluhům svým věřitelům a dokonce odmítla finanční pomoc od Micka. The Rolling Stones kvůli této tragické události zrušili koncert v australském Perthu. Současně žije s baletkou Melanií Hamrickouvou se kterou má syna Deverauxe,Jagger se tak stal osminásobným otcem.
Big Hits (High Tide and Green Grass) • Flowers • Through the Past, Darkly (Big Hits Vol. 2) • Stone Age • Gimme Shelter • Hot Rocks 1964–1971 • Milestones • Rock 'n' Rolling Stones • More Hot Rocks (Big Hits & Fazed Cookies) • No Stone Unturned • Metamorphosis • Made in the Shade • Rolled Gold: The Very Best of the Rolling Stones • Get Stoned (30 Greatest Hits) • Time Waits for No One: Anthology 1971–1977 • Solid Rock • Slow Rollers • Sucking in the Seventies • Story of The Stones • Rewind (1971–1984) • Singles Collection: The London Years • Jump Back: The Best of The Rolling Stones • Forty Licks • Rarities 1971–2003 • GRRR! • Honk
Singles 1963–1965 • Singles 1965–1967 • Singles 1968–1971 • The Rolling Stones Box Set • The Singles 1971–2006 • The Rolling Stones in Mono • The Rolling Stones Studio Albums Vinyl Collection 1971–2016
Video alba
T.A.M.I. Show • Charlie Is My Darling • Sympathy for the Devil • Gimme Shelter • The Stones in the Park • The Marquee Club Live In 1971 • Cocksucker Blues • Ladies and Gentlemen: The Rolling Stones • Hampton Coliseum (Live 1981) • Let's Spend the Night Together • Video Rewind - Great Video Hits • Atlantic City '89 • 25x5: The Continuing Adventures of the Rolling Stones • Stones at the Max • The Rolling Stones: Voodoo Lounge Live • Voodoo Lounge Live • The Rolling Stones Rock and Roll Circus • Bridges to Babylon Tour '97–98 • Four Flicks • Toronto Rocks • The Biggest Bang • Shine a Light • Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert - 40th Anniversary Bonus DVD • Stones in Exile • 3/4/All 6 Ed Sullivan Shows • Some Girls: Live in Texas '78 • Muddy Waters & The Rolling Stones Live at the Checkerboard Lounge, Chicago 1981 • Crossfire Hurricane • Sweet Summer Sun: Live in Hyde Park • L.A. Forum (Live in 1975) • Live at the Tokyo Dome 1990 • Live At Leeds Roundhay Park 1982 • Totally Stripped • Havana Moon • Olé Olé Olé!: A Trip Across Latin America • Sticky Fingers: Live At The Fonda Theater 2015 • No Security. San Jose '99 • Voodoo Lounge Uncut • Bridges to Bremen • Bridges to Buenos Aires • Steel Wheels Live