Peklo je místo v posmrtném životě, ve kterém jsou zemřelí podrobeni utrpení za viny, obvykle jako věčný trest. Náboženství s lineárním pojetím historie líčí peklo jako věčné příkladem jsou křesťanství, islám, ale zřejmě i starořecký Tartaros, zatímco náboženství s cyklickým pojetím času a reinkarnací líčí peklo jako přechodný stav mezi inkarnacemi, zejména v dharmických náboženstvích. Peklo je tradičně umístěno v podzemí (viz podsvětí). Jiným místem posmrtného života je nebe či ráj.
Další náboženství považují podsvětí za říši mrtvých obvykle umístěnou v podzemí, například Hádés, Hel, Šeol, Xibalbá nebo Mictlan. Ve starověkých mytologiích je často popisována možnost vstupu do podsvětí ze světa živých (viz také brána do pekel v pozdějších evropských pohádkách nebo v Božské komedii) kam odcházely duše zemřelých. Peklo je součástí řady mytologií, náboženství a folkloru. Peklo je obýváno démony a dušemi zemřelých. Peklo je v náboženských představách včetně křesťanství a islámu nejčastěji popisováno jako jezero ohně a síry (poprvé již ve Zjevení Janovu). V jiných tradicích je peklo naopak ledově chladné. Některé buddhistické i křesťanské texty (Božská komedie) připouštější existenci ohnivých i ledových pekel.
Podrobnější informace naleznete v článku Tartaros.
V řecké mytologii je Tartaros (řecky Τάρταρος) ponuré místo či propast ležící v podsvětí, sloužící jako místo trestu. V dialogu GorgiasPlatón píše že duše zemřelých jsou souzeny poté, co překročí řeku mrtvých, a ti, kteří zasluhují trest, jdou do Tartaru.[1] Římané je později převzali.
Šeol je v hebrejské Bibli místo temnoty, kam jdou duše zemřelých. Šeol je v řečtině překládán jako Hádés. V Novém zákoně je Hades podsvětí a jeho personifikace.[2] Raný judaismus neměl koncept pekla, přičemž pojetí posmrtného života bylo přijato v helenistickém období, zřejmě od sousedících helenistických náboženství. Příkladem je kniha Daniel. Daniel 12:2 říká „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“[3]
Podrobnější informace naleznete v článcích Křesťanské pojetí pekla a Očistec.
Křesťanská doktrína pekla vychází z Nového zákona. Slovo peklo se v řeckém Novém zákoně nevyskytuje, jsou tam ale použita tři jiná slova: řecká slova Tartaros a Hades a hebrejské slovo Gehinnom. V Septuagintě a Novém zákoně překladatelé použili slovo Hádés na místě hebrejského Šeolu, avšak spíše s židovským než s řeckým pojetím. V židovském pojetí je Šeol jako v knize Kazatel[4] místo, kde není žádná aktivita. Nicméně už od Augustina někteří křesťané věřili, že duše zemřelých křesťanů odpočívají v pokoji, zatímco zavržení hříšníci trpí od smrti až po vzkříšení.[5]
Podle biblické knihy Zjevení Janova bylo peklo připraveno pro Satana a jeho anděly, po Posledním soudu však do něj budou uvrženy také duše zlých lidí a lhářů (Zj. 20:14-15, Zj. 21:8).Římskokatolická církev definuje peklo jako stav konečného (sebe)vyloučení ze společenství s Bohem a blaženými. Peklo je důsledek úmyslného páchání smrtelného hříchu bez pokání a úmyslného odmítání Boží milosti, což má za následek věčné oddělení od Boha.[16] v okamžiku smrti.[17] Za jeden z mála konkrétnějších popisů křesťanského pekla je považována novozákonní fráze „pláč a skřípění zubů“.
Podrobnější informace naleznete v článku Džahannam.
V islámu je džahannam (v arabštině: جهنم) místem ohně a dalších utrpení zatracených. Někdy bývá, snad pod staroegyptským vlivem, popisováno jako obrovský netvor, který o Posledním soudu pohltí všechny zatracené do svých útrob, kde budou navěky trpět.[18]
V buddhismu je peklo nazýváno naraka nebo niraja a je chápáno jako místo dočasného trestu a utrpení mezi dvěma inkarnacemi. Buddhistické texty popisují několik desítek ledových a horkých pekel. Především v čínském a japonském buddhismu je peklo popisováno jako byrokratická mašinerie se soudci, žalobci, soudními vykonavateli, dozorci a katy, která funguje podle vzoru středověké čínské a japonské justice.
Naraka (v sanskrtunaraka) je peklo v hinduismu. Jeho vládcem, a současně nejvyšším soudcem, je bůh smrti Jama, který je díky tomu někdy vnímán také jako bůh spravedlnosti. Podobně jako v buddhismu jsou i v hinduismu pekelné tresty dočasné a po jejich vypršení následuje další inkarnace.
V lidové mytologii je možno do pekla vstoupit, zachránit z něj trpící duši, vyvést ji z pekla ven a vrátit tak zemřelého hříšníka do života. O mnohých jeskyních, tunelech a jiných otvorech v zemi se v pověstech vypráví, že jsou vchodem do pekla. Jindy se říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud pochází úsloví „jdi mi k šípku“.[19] V evropském folklóru, včetně českých pohádek, jsou s peklem velmi často spojovány ohromné kotle, v nichž se hříšné duše vaří nebo pečou. S touto představou pracuje v Božské komedii i Dante Alighieri, ale nemá oporu v Bibli ani ve spisech církevních otců. V hinduistických textech se hovoří o pekelných kotlích, do nichž budou v Jamově říši uvrženi ti, kdo spáchali incest se svou sestrou nebo zabili vyslance.[20] Také na japonských a tibetských obrazech buddhistického pekla se nacházejí obrazy démonů vařících hříšníky v kotli. Snad nejstarší zmínky o podsvětních kotlích, v nichž mají být zničena zloba a nemoci, se objevují v chetitských zaklínadlech z 2. tisíciletí př. n. l.[21]