Videoherní žánr

Na začátku se videohry organizovaly do různých kategorií v katalozích a knihách. Katalog z roku 1981 pro konzoli Atari VCS používal osm označení: galerie dovedností, vesmírná stanice, klasický koutek, dobrodružné území, závodní dráha, sportovní aréna, bojová zóna a výukové centrum.^{[pozn. 1][5]} V roce 1981 vyšla kniha How to Master the Video Games od Toma Hirschfelda, ve které hry rozdělil do pěti kategorií dle jejich obsahu: typ Space Invaders, typ Asteroids, bludišťové, reflexní a různé.^{[pozn. 2][6]} První dva typy odpovídají stále používaným žánrům fixní a vícesměrové střílečky.

Chris Crawford se pokusil klasifikovat videohry ve své knize The Art of Computer Game Design z roku 1984. V ní se Crawford soustředil hlavně na zkušenosti hráče a aktivity prováděné ve hře.^[7] Také uvedl, že „stav designu počítačových her se rychle mění. Proto bychom očekávali, že taxonomie představená [v této knize] bude za krátkou dobu zastaralá nebo nedostatečná.“^[8]

V roce 1985 uvedlo Nintendo na severoamerický trh svoji herní konzoli Famicom pod názvem Nintendo Entertainment System. Mimo jiné se chtělo vyhnout ztrátě kontroly nad distribucí titulů, která v roce 1983 vedla ke krachu videoherního průmyslu, a zabránit nepovoleným hrám, aby byly vydávány na konzoli.^[9] Rozhodlo se tak, že všechny hry na NES budou muset být povoleny Nintendem^[2] a budou rozděleny do osmi hlavních sérií: dobrodružné, akční, sportovní, light-gun, programovatelné, arkádové, robotické a vzdělávací. Série se objevovaly na prvních černých obalech her a následně byly použity i v průvodci NES Player's Guide.^[10] V době nástupu konzolí Game Boy a Super Nintendo Entertainment System opustilo Nintendo od arkádové, light-gun, robotické, programovatelné a vzdělávací série. Přidalo však možnost rozdělit hry pod RPG a simulátory a logické hry.^[11][12]

Další výrobci konzolí se Nintendem inspirovaly a začaly od tvůrců požadovat licenci, která by jim umožnila vydávat hry na jejich systémech. Aby si tvůrci dané licencování zajistili, rozhodli se pro stejnou konzoli vyvíjet hry s podobnou hratelností. Tím začalo vznikat ve stejném žánru více a více her.^[2][13] Následně začali maloobchodníci vystavovat hry podle žánrů a firmy zabývající se průzkumem trhu zjistily, že hráči preferují určité typy her před jinými. Tvůrcům se tím otevřela možnost plánovat si své hry dopředu.^[2]

S rozvojem herního průmyslu v 90. letech a většími rozpočty pro videohry začaly vznikat velké vydavatelské společnosti, jakou je například Electronic Arts, aby dostatečně pokryly marketing a distribuci her na osobní počítače i konzole. Menší vydavatelé a nezávislí tvůrci však měli nižší šanci na přežití a nemohli si dovolit experimentovat s různými žánry. Z toho důvodu vyvíjeli hry v těch žánrech, které používali větší vydavatelé.^[2]

Rostoucí možnosti hardwaru a jeho využití dovolily vzniku mnoha nových žánrů, a to například díky zvýšené paměti, přechodu z 2D na 3D, novým periferiím, online funkcím a mechanikám prostředí a umístění.^[2] Nezávislí tvůrci začali na sebe ke konci 10. let 20. století přitahovat více pozornosti, protože experimentovali s hratelností a nezabývali se tvorbou AAA her, na kterou se zaměřovaly velké vydavatelské společnosti a která byla extrémně riskantní.^[14] Experimentální hratelnost díky nezávislým videohrám opět ožila a od té doby se objevilo několik nových žánrů.^[2]

Videoherní žánry se díky „přímému a aktivnímu zapojení“ hráče liší od literárních a filmových žánrů.^[7] Třebaže by se dalo říct, že Space Invaders jsou science fiction videohrou, profesor Mark J.P. Wolf napsal, že taková klasifikace „ignoruje základní rozdíly a podobnosti zkušeností hráče z hraní her.“^[7] Naproti vizuální estetice her, jež se může silně lišit, se dá říci, že hlavní charakteristikou, kterou všechny hry sdílí, je interaktivita.^[1]

Názvy žánrů videoher vznikaly většinou postupným porozuměním mezi publikem a tvůrci, podobně jako tomu bylo u filmových žánrů.^[7] Berou v úvahu nejen cíle hry a jejího protagonistu, ale i perspektivu, kterou hráči nabízí. Například střílečka z pohledu první osoby je hrou, která se hraje z pohledu první osoby a střílí se v ní.^[15] Zatímco „střílečka“ je názvem žánru, „střílečka z první osoby“ a „střílečka z třetí osoby“ jsou běžnými podžánry stříleček.^[16] Dalšími příklady takových předpon jsou v reálném čase, tahový, shora dolů a side-scrolling.

Názvy žánrů nejsou pevně dané a mohou se v průběhu času měnit. Dle knihy Video Invaders z roku 1982 od Steva Blooma se plošinové hry původně nazývaly jako „lezecké hry“, protože braly inspiraci z videoher typu Donkey Kong, ve kterých se lezlo na žebřících a skákalo.^[17] Stejný termín byl v roce 1983 použit americkým a britským tiskem, a to například v časopisech Electronic Games a TV Gamer.^[18][19] Střílečkám z první osoby se po vydání videohry Doom v roce 1993 přezdívalo klony Doomu, přičemž s termínem „střílečky z první osoby“ se hráči začali častěji setkávat až okolo roku 2000.^[20][21]

Cílové publikum, základní téma nebo účel hry se někdy používají k označení žánru. Jsou jimi například „hry pro dívky“, „křesťanské hry“ a „vážné hry“. Protože však tyto termíny neuvádějí nic o hratelnosti samotné hry, nejsou považovány za žánry.^[2]

Žánry videoher se liší i ve specifičnosti, přičemž někteří známí videoherní recenzenti používají názvy žánrů od „akce“ až po „baseball“. V tomto případě jsou základní témata a charakteristiky používány na stejné úrovni.^[22]

Hra může kombinovat aspekty i vícera různých žánrů, a to takovým způsobem, ve kterém ji bude těžké klasifikovat podle stávajících žánrů. Například videohru Grand Theft Auto III, která kombinuje střílení, jízdu a hru na role neobvyklým způsobem, bylo obtížné klasifikovat za použití stávajících výrazů. Od té doby se začal používat termín klon Grand Theft Auto, který sloužil k popisu her s podobnými mechanikami jako Grand Theft Auto III.^[15] Podobně tomu bylo i u termínu roguelike, kterým se začaly označovat hry, jež byly podobné videohře Rogue.^[23]

Prvky žánru RPG, které se zaměřují na vyprávění a vývoj postav, byly použity v mnoha různých žánrech videoher. Je to z toho důvodu, že přidání příběhu a zdokonalení postav do akční, strategické nebo logické videohry nezbavuje videohru její klíčové hratelnosti, ale přidává k zážitku jiný motiv než přežití.^[24]

Některé hry mohou být kategorizovány i podle jiných schémat, než jsou hratelností prvky. Takovými schématy jsou například:^[1]

• Platforma: pojednává o typu počítačového hardwaru, na kterém se videohra hraje, nikoliv o specifické značce a výrobci. Zařadily by se zde běžné počítačové, konzolové a arkádové hry, dále mobilní hry, hrané na chytrých telefon, tabletech a jim podobných zařízení, či webové hry, k jejichž spuštění je potřeba webového prohlížeče. Samotná videohra samozřejmě dosahuje určitých specifikací podle toho, na kterou platformu je určena. Například mobilní hry většinou nedosahují takové akce a hratelnosti jako hry na počítače nebo konzole.
• Herní mód: odkazuje na videohru pro jednoho nebo více hráčů, potažmo na kombinaci obou těchto módů, jako jsou masivně multiplayerové hry (MMO), kooperativní hry, PvE a PvP hry a tak podobně.
• Příběh: klasifikovat videohry podle způsobu vyprávění, jako je například science fiction nebo fantasy, není v tomto odvětví běžné. Výjimku tvoří hororové hry, které většinou pokrývají jakoukoliv hru s prvky hororu.

Podle některých analytiků je procento všech velkých žánrů v celosvětově nejprodávanějších fyzických videohrách rozděleno následovně.^[25][26][27]

Logické videohry zaznamenaly v poslední dekádě pokles v prodejnosti, nicméně na mobilních platformách, kde jsou většinou dostupné bez placení, zůstávají celosvětově nejpopulárnější.^[28][29][30]

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Video game genre na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu videoherní žánr na Wikimedia Commons