Genderová role

Genderové role v odlišných kulturách lze snadno empiricky zkoumat. Značné rozdíly v této oblasti je možné pozorovat například mezi moderní sekulární západní kulturou, založenou na křesťanských a humanistických principech, a například současnými blízkovýchodními kulturami vycházejícími z islámu. Ještě větší odlišnosti lze vidět u některých tradičně žijích domorodých kmenů. Evropská a západní emancipace role ženy ve společnosti zcela neodpovídá rolím žen například v Pákistánu a nebo u mongolských kočovných kmenů, což dokazuje, že genderové role a genderový řád jsou společenskými konstrukty. Vypovídající je například srovnání Islandu a Egypta. Při veřejném průzkumu na otázku „Měla by být pracovní místa v případě jejich nedostatku omezena pouze na mužskou část populace?“ na Islandu odpovědělo kladně pouze 3,6 % obyvatelstva, kdežto v Egyptě 94,9 %.^[5]

Genderové role se však neliší pouze geograficky, ke značným proměnám může docházet v průběhu času v rámci jediné kultury. Někdy jde o dílčí obraty, jako v případě tkalcovství. V západoevropské civilizaci byly až do poloviny 12. století vnímány veškeré činnosti spojené s výrobou textilií (předení, tkaní, stříhání, šití) jako čistě ženská činnost. S vzestupem profesionalizované produkce a vznikem komplikovanějších výrobních nástrojů se významná část této výroby přenesla na muže, kteří měli také, na rozdíl od žen, možnost být organizováni v ceších.^[6] Mohou se však odehrávat ještě výraznější změny. V celém průběhu 20. století například docházelo v západní kultuře ke značným posunům v ekonomických genderových rolích. Uvádí se, že v roce 1900 vykonávalo placenou práci asi 20 % žen, v 50. letech 20. století přibližně třetina žen a v roce 2000 již 63 % žen.^[7][8] Jiným příkladem jsou změny genderových rolí v oblasti náboženské praxe. Křesťanství až do začátku moderní doby vyhrazovalo kněžskou pozici pouze mužům, v 19. století se však v amerických protestantských církvích začalo objevovat ženské svěcení. V 70. letech 20. století se počet protestantských duchovních začal prudce zvyšovat (ze 3 % v roce 1970 na 10 % v roce 1990).^[9] V některých církvích, například Americké episkopální církvi (1989) nebo Norské církvi (1993) objevily i ženské biskupky. V Norské církvi tvořily v roce 2010 ženy čtyři z jedenácti biskupů.^[10]

Přestože dochází k proměně genderových rolí v čase, býva zároveň jejich stávající podoba často zakořeněna v kultuře tak silně, že pro osoby tyto role hrající je jejich změna zcela nepředstavitelná. Pak jsou genderové role vnímány coby biologická nebo metafyzická danost. Existuje-li například představa, že žena se objektivně biologicky hodí pouze k domácí práci, nedává pak společnost ženám možnost vzdělání, což opětovně utužuje jejich genderovou roli vykonavatelek domácích prací.^[11] Zároveň může představa, že ženy jsou biologicky předurčeny k tomu, být lepšími vychovatelkami dětí, vést k tomu, že rodinné soudnictví bude za všech okolností preferovat ženu jako osobu, jíž je dítě svěřeno po rozvodu. Přenechá-li však žena v takovém případě dítě partnerovi dobrovolně, může to vést k její stigmatizaci, neboť je vnímána jako člověk odmítající naplňovat svou genderovou roli.^[12]

V moderní západní kultuře jsou mužské genderové role obecně rigidnější než ženské. Ženy a dívky mohou hrát jak tradičně feminní genderové role spojené se starostlivostí a výrazným projevováním emocí, ale do jisté míry mohou přijímat také role maskulinní (důraz na dosahování úspěchu a fyzickou zdatnost, aktivita, krátké vlasy a kalhoty), zatímco u mužů je za nemístné považováno cokoliv jen vzdáleně feminního, například růžová barva oblečení.^[13] V anglofonních kulturách existují také specifické výrazy pro děti, které svým chováním a zájmy hrají jinou roli, než jaká je od nich očekávána na základě jejich genderové identity. Chlapci, jejichž chování naplňuje očekávání kladené na feminní gender, se označují spíše pejorativně jako „sissy-boys“, dívky chovající se podle maskulinních standardů jako „tomboys“.^[14]

Jiným příkladem tohoto jevu jsou mechanismy vyrovnávání se stresem. Zatímco očekávanou feminní reakcí je pláč, maskulinní role vyžaduje vulgarismy. Ve druhé polovině 20. století se závaznost těchto rolí zmenšila: stalo se běžným, že také ženy užívají vulgárního jazyka.^[15] Pláč nicméně zůstal s maskulinní rolí neslučitelný. Je přitom možné, avšak nejisté, že na pláč mají vliv hormony (jako prolaktin), a je-li tomu tak, pak je náchylnost k pláči jako genderová role také částečně biologicky podmíněná.^[16] Obecně lze také říci, že feminní genderové role se pojí s projevováním prosociálních emocí (empatie, radost, nadšení) a emocí spojených s bezbranností (strach, smutek, zahanbení). Naproti tomu maskulinní genderové role jsou spojené s projevy takových emocí, které slouží k projevu nebo posílení moci (hněv, hrdost, pohrdání).^[17]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu genderový řád na Wikimedia Commons