Wikipedie:Článek týdne/2011

Založení článku: 30. 11. 2005, Dodo
Významní přispěvatelé: Ioannes Pragensis

Svatý Štěpán (řecky Στέφανος, Stefanos, kolem roku 1 – asi 36 až 40, Jeruzalém) byl křesťanský kazatel a diakon, první mučedník křesťanství (prvomučedník), ukamenovaný po procesu před židovskou radou jako údajný rouhač proti judaismu. Jeho život je znám pouze z jediného dobového pramene, novozákonního spisu Skutky apoštolů, který Štěpánovi věnuje 6., 7. a počátek 8. kapitoly.

Štěpán je připomínán v prakticky všech křesťanských denominacích; ty církve, které znají kult svatých, ho uctívají jako světce. Západní křesťané jeho svátek slaví 26. prosince v těsné návaznosti na Vánoce. Štěpánovi jsou zasvěceny četné chrámy; šíření svatoštěpánského kultu po Evropě dosvědčuje již roku 449 zasvěcení katedrály v Arles, jméno sv. Štěpána nesou i katedrály v Litoměřicích, ve Vídni a na mnoha jiných místech. Štěpán se mimo jiné uctívá jako patron Říma (kde je od roku 585 údajně pohřben v bazilice svatého Vavřince za hradbami), kameníků a zedníků (kvůli způsobu své popravy) nebo šťastné smrti. Znázorňuje se s jáhenskými a mučednickými atributy, jeho hlavním atributem jsou kameny.

Založení článku: 13. 2. 2005, Wiki-vr
Významní přispěvatelé: Ioannes Pragensis, Faigl.ladislav

Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

V 60. letech 20. století jej proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po potlačení reforem vojenskou invazí byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů. Byl spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 spoluzaložil protikomunistické hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen československým prezidentem. O tři roky později se mu však nepodařilo zabránit rozpadu státu na Českou republiku a Slovensko. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky, kterou dovedl do NATO a na práh přijetí do Evropské unie.

Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz věnuje filozofickým otázkám svobody, moci, morálky či transcendence. Za zmínku stojí i Havlova experimentální poezie; sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech. Jeho poslední hrou je Odcházení z roku 2007, jejíž filmovou verzi během léta 2010 i sám režíroval.

Václav Havel obdržel nespočet ocenění – státní vyznamenání řady zemí světa, mnoho cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítky čestných doktorátů. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy; Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.

Založení článku: 4. 1. 2008, Bosquete
Významní přispěvatelé: Alka

Manuel I. Portugalský (31. května 1469, Alcochete – 13. prosince 1521, Lisabon), známý pod přídomkem Šťastný nebo také Veliký, byl mezi lety 1495–1521 čtrnáctým portugalským králem a pátým z dynastie Avis. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy Portugalské království díky objevení námořní trasy do Indie (1497–1499) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. Estado da Índia, tedy Portugalská Indie) (1505) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými monarchiemi.

Vedle toho došlo za jeho vlády k objevení celé řady mimoevropských regionů, především pak Brazílie (1500), a portugalská říše se tak od počátku 16. století jako první impérium v dějinách rozložila na čtyřech kontinentech. Manuel byl pokládán za jednoho z nejbohatších evropských panovníků své doby a bohatství, přepych a sebevědomí jeho dvora bylo vyjádřeno v autochtonním portugalském pozdněgotickém uměleckém stylu, tzv. manuelském slohu (manuelino), jenž je pojmenován právě po něm.

Založení článku: 10. 12. 2003, Pastorius
Významní přispěvatelé: Hagar

Archimédés ze Syrakus (287 př. n. l.^? – 212 př. n. l. Syrakusy), byl řecký matematik, fyzik, inženýr, vynálezce a astronom. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vědců klasického starověku, za největšího matematika své epochy a jednoho z největších matematiků vůbec. Použil vykrývací metodu k výpočtu plochy segmentu paraboly, a předjal tak myšlenky integrálního počtu. Zabýval se metodou výpočtu délky kružnice a na svou dobu přesně odhadl číslo pí. Také definice spirály nesoucí jeho jméno a vzorce pro výpočet objemů těles byly na tehdejší dobu převratné.

Na poli fyziky se nejvíce proslavil svými objevy ve statice (mechanická rovnováha, vysvětlení principu páky) a hydrostatice (Archimédův zákon). Navrhl a sestrojil mnoho vynálezů, sloužících pro potřeby jeho rodného města Syrakus, včetně šnekového čerpadla, kterým byla vybavena největší loď starověku Syrakúsia. Některé legendární obranné stroje, které Archimédés vynalezl, byly v moderní době zrekonstruovány a ukázalo se, že mohly být funkční.

Archimédés byl zabit během druhé punské války římským vojskem pod vedením Marca Claudia Marcella při obraně svého rodného města. O jeho smrti se dochovala legenda, podle které odmítl po dobytí Syrakus následovat římského vojáka dříve, než dořeší matematický problém. To vojáka rozzuřilo a Archiméda zabil. Římský řečník Cicero o tři století později nalezl a popsal Archimédův hrob.

Založení článku: 2. 2. 2006, 194.228.63.210
Významní přispěvatelé: Atilla

Bitva u Slavkova známá též jako „Bitva tří císařů“ proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců (tzv. III. koalice), jimiž byly Rusko v čele s carem Alexandrem I. a M. I. Kutuzovem a Rakousko pod vrchním velením císaře Františka I. Je to jedna z nejznámějších bitev, které proběhly na území Moravy, a spolu s bitvou u Arbely, bitvou u Kann a bitvou u Leuthenu patří mezi mistrovská díla taktiky. Samotné Napoleonovo vítězství nejenže rozbilo svazek III. koalice, ale mělo také vliv na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména v římskoněmecké říši.

Přestože francouzský císař řídil úvodní fáze bitvy z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 9 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona, který se zde ubytoval 4. prosince, učinil velký dojem.

Založení článku: 11. 12. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Krvesaj

Žralok dlouhoploutvý (Carcharhinus longimanus) je velký pelagický druh žraloka z čeledi modrounovitých, vyskytující se v mořích a oceánech subtropického a tropického pásu. Upřednostňuje hluboké vody, ale občas navštěvuje i vody pobřežní. Je snadno rozpoznatelný podle dlouhých prsních ploutví s bílými skvrnami. Studie Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ukazuje, že jeho populace stále klesá.

Žralok dlouhoploutvý je agresivní a je považován za jeden z člověku nejnebezpečnějších druhů žraloka. Je hrozbou pro přeživší trosečníky lodních či leteckých neštěstí, mimo jiné se mu připisuje smrt mnoha trosečníků lodi Nova Scotia, která se potopila ve vodách Natalu za druhé světové války.

Založení článku: 3. 1. 2011, RPekař
Významní přispěvatelé: —

V studni je jediná dokončená komická opera českého skladatele Viléma Blodka na libreto Karla Sabiny. Premiéru tato jednoaktovka měla 17. listopadu 1867 v pražském Prozatímním divadle. Získala brzy značnou popularitu a od konce 70. let 19. století pronikala i do ciziny, zejména do slovanských zemí, ale byla uvedena i ve Vídni, Berlíně či New Yorku.

Sabinovo libreto vychází z příběhu o čarovné studni, zaznamenaného v 17. století slovinským spisovatelem Janezem Vajkardem Valvasorem. Původně tragické vyústění děje však mění v komické a vrcholí šťastným koncem. Děj je založen na pověře o studni, ve které má zamilovaná Lidunka na radu vědmy Veruny o svatojánské noci spatřit podobu svého budoucího ženicha. Oba Lidunčini nápadníci, vdovec Janek a mladý Vojtěch, proto vylezou na strom nad studnou, aby dívka ve vodě spatřila jejich tvář. Janek však do vody spadne a štěstí Lidunky s Vojtěchem již nestojí nic v cestě.

Blodkova hudba, ovlivněná německým romantismem a navazující na smetanovskou tradici, je výrazově svěží a podmanivá. Charakterizuje ji zpěvná melodika lidového charakteru, výstižná charakteristika osob, zejména Janka a Veruny, a znamenitá instrumentace. Oblíbené jsou sbory či ženský dvojzpěv Mladá láska, to je ráj, často se uvádějí i dvě výrazná instrumentální čísla, předehra a intermezzo vykreslující východ Měsíce.

Založení článku: 22. 7. 2011, W.Rebel
Významní přispěvatelé: —

Goliáš – lehký nosič nálože, sebevražedný minitank, beetle tank (německy Leichter Ladungsträger – Goliath) byl malý pásový transportér zkonstruovaný za druhé světové války německým Wehrmachtem podle francouzského vzoru, který nacistické Německo ukořistilo. V bitevním provedení byl určen k dopravě nálože k cíli a jejímu odpálení nebo v ženijním provedení k vytvoření průchodu minovým polem. V období války byly nasazeny na východní i západní frontě a bylo vyrobeno přes 7500 kusů těchto nosičů, které svým vzhledem připomínaly malý tank ale bez bojové věže. Dálkové ovládání, vůbec prvně použité u takového druhu bojové techniky, umožňovalo na vzdálenost přibližně 1000 m navedení transportéru s výbušninou na požadované místo a následné odpálení.

Goliáš se svými malými rozměry a nízkou hmotností byl snadno transportovatelný. Na větší vzdálenosti byl tažen jako přívěs na lehkém dvoukolovém vozíku za tažným vozidlem a na místo operačního nasazení dopravován na vozíku ručně. Obsluha Goliáše včetně obsluhy tažného vozidla čítala 4–5 mužů-vojáků. Obsluha ovládala Goliáše pomocí dálkového, kabelového elektrického řízení, které jí umožňovalo navádět transportér z bezpečné vzdálenosti, například ze zákopu nebo z bunkru.

Založení článku: 7. 12. 2003, Pastorius
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský

Kryštof Kolumbus (asi 31. října 1451 – 20. května 1506) byl mořeplavec, kolonizátor a navigátor narozený v Janov v severozápadní Itálii. Ve službách Katolických králů Španělska uskutečnil čtyři plavby přes Atlantský oceán, které v Evropě probudily zájem o nový kontinent, později nazvaný Amerika. Tyto výpravy a Kolumbovy snahy o založení trvalých sídel na Hispaniole zahájily španělskou kolonizaci, která vyústila v soutěž evropských mocností o kolonizaci Jižní i Severní Ameriky.

V době, kdy začínala evropská světovláda i hospodářská soutěž mezi evropskými královstvími, která se snažila zbohatnout zakládáním obchodních cest a kolonií, získal Kolumbův návrh na dosažení Asie obeplutím Země západním směrem podporu u španělského královského dvora, který v něm viděl naději pro obchody s kořením. Během své první cesty v roce 1492 dosáhl Kolumbus místo plánovaného Japonska břehů Bahamských ostrovů a přistál na místě, které pojmenoval San Salvador. Během třech dalších výprav navštívil Velké i Malé Antily a pobřeží Venezuely a Střední Ameriky, které zabral pro Španělské impérium.

Kolumbus nebyl prvním Evropanem, který navštívil Ameriku – o pět století dříve jejích břehů dosáhla norská expedice vedená Leifrem Eiríkssonem, která založila kolonii na dnešním Newfoundlandu. Přesto teprve Kolumbovy cesty zahájily trvalé styky s Amerikou a podnítily několik století dlouhé období evropské kolonizace, čímž měly velký vliv na vývoj moderního Západního světa. Sám Kolumbus viděl svůj úspěch hlavně v šíření křesťanství.

Kolumbus nevěděl, že objevil pro Evropu nový kontinent, a obyvatele objevených zemí nazval Indios (španělský výraz pro Indy). Zhoršení vztahů se španělským královským dvorem a koloniálními správci v Americe vedlo ke Kolumbovu zatčení a propuštění z pozice guvernéra sídel v Hispaniole v roce 1500 a později k vleklým sporům o výhody, které Kolumbus chtěl pro sebe a své dědice od královského dvora. Nakonec se mu podařilo prosadit jen některé z nich. Zemřel ve Valladolidu a jeho ostatky jsou dnes umístěny v katedrále Panny Marie v Seville.

Založení článku: 1. 8. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —

Wolf 359 je červený trpaslík v souhvězdí Lva vzdálený 7,8 světelných let od Sluneční soustavy, jenž se nachází poblíž ekliptiky. Je po hvězdách soustavy alfa Centauri a Barnardově šipce Slunci nejbližší hvězdou. Má zdánlivou hvězdnou velikost 13,5 mag a k jejímu pozorování je nutný středně velký amatérský dalekohled o průměru objektivu 20 cm. Hvězda se nachází 1,4 stupně severozápadně od hvězdy 59 Leo.

Wolf 359 je jednou z nejméně svítivých a hmotných známých hvězd. Teplota její fotosféry je pouze 2800 Kelvinů, což je dostatečně nízká hodnota na to, aby mohly existovat chemické látky ve formě sloučenin. Absorpční čáry sloučenin, jako je voda a oxidy titanu, již byly pozorovány. Povrch hvězdy má magnetické pole, které je silnější než magnetické pole na Slunci. V důsledku magnetické aktivity je Wolf 359 eruptivní proměnnou hvězdou, která může náhle změnit svítivost během několika minut. Tyto erupce emitují silné záblesky rentgenového a gama záření, které byly pozorovány kosmickými dalekohledy. Wolf 359 je relativně mladá hvězda o stáří méně než jedné miliardy let. Na oběžné draze kolem hvězdy nebyli zjištěni žádní průvodci.

Založení článku: 12. 11. 2008, Mr. Richard Bolla
Významní přispěvatelé: —

„England expects that every man will do his duty“ (česky „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“) byl námořní vlajkový signál vyslaný z vlajkové lodi viceadmirála Horatia Nelsona HMS Victory jako zahájení bitvy u Trafalgaru proti námořnictvu napoleonské Francie 21. října 1805. Bitva u Trafalgaru byla osudová pro Napoleonovo Francouzské císařství jako námořní velmoc. Spojené království získalo převahu na moři a zmařilo tak všechny naděje na francouzské vylodění na britských ostrovech.

Jakmile se britské lodě přiblížily ke spojenému nepřátelskému loďstvu, viceadmirál Nelson signalizoval ze své lodi nezbytné instrukce ostatním lodím britského loďstva. Vědom si nastávajících nesnadných událostí, považoval za nezbytné učinit něco zvláštního. Nařídil proto svému signálnímu důstojníkovi, poručíku Johnu Pascovi, aby co nejrychleji signalizoval ostatním zprávu „England confides that every man will do his duty“ – „Anglie spoléhá, že každý muž splní svou povinnost“. Poručík Pasco viceadmirálovi navrhl zaměnit výraz „confides“ za „expects“, protože signál „expect“ se již nacházel v knize námořních kódů, zatímco slovo „confides“ by se muselo signalizovat písmeno po písmenu. Nelson se změnou souhlasil, přestože výraz expect nevyjadřoval takovou míru osobní zodpovědnosti, jakou by si býval přál.

Ačkoliv ohledně přesného znění signálu se po bitvě vedla řada sporů, význam vítězství u Trafalgaru a smrt viceadmirála Nelsona v bitvě způsobily, že se toto úsloví mezi Brity rozšířilo a bývá od té doby často užíváno a parafrázováno až do dnešních dní.

Založení článku: 3. 8. 2006, Power
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský

Triton (nebo také Neptun I) je největší z měsíců planety Neptun. Byl objeven 10. října 1846 britským astronomem Williamem Lassellem. Je to jediný známý velký měsíc ve Sluneční soustavě s retrográdním pohybem, což znamená, že obíhá v protisměru rotace své planety. S 2700 km v průměru se řadí na pozici sedmého největšího měsíce ve Sluneční soustavě. Kvůli retrográdní dráze a složení podobnému Plutu se předpokládá, že pochází z Kuiperova pásu. Zhruba 15–35 % Tritonu tvoří led. Jeho povrch se skládá ze zmrzlého dusíku a vrstvy ledu, která zřejmě skrývá pevné jádro z hornin a kovů. Jádro tvoří až dvě třetiny jeho celkové hmotnosti. Průměrná hustota Tritonu je 2,061 g/cm³.

Triton je jako jeden z mála měsíců ve Sluneční soustavě geologicky aktivní. Jeho relativně mladý povrch má složitou geologickou historii a vyskytují se na něm kryovulkány, které chrlí dusík. Jeho dusíkatá atmosféra je velmi řídká, atmosférický tlak dosahuje hodnoty méně než 1/70 000 tlaku na úrovni moře na Zemi.

V roce 1989 okolo Tritonu proletěla sonda Voyager 2, která poprvé provedla důkladné pozorování měsíce. Na další vesmírné mise k Tritonu se zatím nepodařilo sehnat finance.

Založení článku: 15. 12. 2009, Saltzmann
Významní přispěvatelé: —

Robert II. Flanderský známý též jako Robert Jeruzalémský (latinsky Robertus Hierosolimitanus; asi 1065 – 5. října 1111) byl hrabě flanderský (1093–1111) a jeden z vůdců první křížové výpravy.

Titul flanderského hraběte zdědil po smrti svého otce roku 1093. O dva roky později byl jedním z prvních a jedním z nejvýznamnějších, který se připojil k křížové výpravě vyhlášené papežem Urbanem II. na závěr koncilu v Clermontu. Flanderský hrabě shromáždil vojsko a spolu s normandským vévodou Robertem a hrabětem Štěpánem z Blois vytáhl osvobodit Jeruzalém. Putovali společně do Itálie, kde se Robert oddělil a pokračoval rychleji do Konstantinopole, kde se postupně sešla všechna křižácká vojska. Robert zde složil přísahu do rukou byzantského císaře Alexia.

Po dobytí Nikaie a vítězství u Dorylea dorazil Robert s ostatními křižáky k Antiochii, kterou několik měsíců obléhali a začátkem června 1098 za pomoci zrady jednoho z obránců dobyli. Jen pár týdnů poté se museli v bitvě střetnout s mnohonásobně silnějším vojskem mosulského vládce Körbughy, kterého porazili. Po sporech o vládu nad Antiochií vytáhli křižáci k Jeruzalému, kam dorazili v červnu 1099. Už 15. července 1099 se podařilo křižákům Jeruzalém dobýt a naplnit tak cíl své výpravy „osvobození Božího hrobu“. Po vítězství nad egyptskou armádou v bitvě u Askalonu se Robert vydal na cestu domů. Po návratu do Evropy se zapojil do bojů mezi francouzským králem Filipem a anglickým králem Jindřichem. Během nich, při tažení proti anglickému spojenci Theobaldu z Blois, Robert II. Flanderský v říjnu 1111 padl. Již během života byl Robert svými současníky oslavován jako vzor křesťanského rytíře pro svou poctivost a opravdovou touhu po osvobození Božího hrobu.

Založení článku: 12. 10. 2004, Radouch
Významní přispěvatelé: 62.245.77.138, Saltzmann & Acoma & Mozzan

Václav II. (27. září 1271 – 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se poručníkem sedmiletého Václava stal Ota V. Braniborský, a ten se pro uchování kontroly nad situací v zemi rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády, hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna.

Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat moc nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své předvolební sliby a Václav se podílel na jeho pádu a nové volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, jejíž vojska na podzim 1304 vtrhla do Čech, po neúspěšném dobývání Kutné Hory však s blížící se zimou ustoupila. Vítězství Václav nedokázal zužitkovat, protože předčasně zemřel na tuberkulózu.

Václav se spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů.

Založení článku: 28. 9. 2004, 213.220.221.176
Významní přispěvatelé: Aemilius

Matematická statistika je vědecká disciplína na pomezí popisné statistiky a aplikované matematiky. Zabývá se teoretickým rozborem a návrhem metod získávání a analýzy empirických dat obsahujících prvek nahodilosti, tedy teorií plánování experimentů, výběrů, statistických odhadů, testování hypotéz a statistických modelů. S využitím aparátu teorie pravděpodobnosti se snaží odhadnout vlastnosti rozdělení pozorovaných dat, chápaných jako realizace náhodných veličin, a metodologicky plánovat sběr dat tak, aby toto odhadování bylo efektivní. Jestliže tedy teorie pravděpodobnosti na základě znalosti chování určité náhodné veličiny určuje pravděpodobnost určitého výsledku (náhodného pokusu), matematická statistika naopak na základě dat hledá vlastnosti náhodné veličiny. Tento postup se označuje jako statistická inference, statistická indukce nebo statistické usuzování. Základními typy statistické inference jsou bodový odhad, intervalový odhad a testování hypotéz. Jako statistické modelování se označuje tvorba a testování komplexních hypotéz o datech, zahrnující obvykle určování více parametrů či složitou strukturu dat.

Matematická statistika se vyvíjela paralelně s teorií pravděpodobnosti. První netriviální postupy tohoto oboru byly známy již v 18. století. Na počátku 19. století Carl Friedrich Gauss a Adrien-Marie Legendre vynalezli metodu nejmenších čtverců a na konci tohoto století a na počátku 20. století se matematické metody statistiky začaly rychle rozvíjet v souvislosti s eugenickým a biologickým výzkumem. Vlastním tvůrcem matematické statistiky jako samostatné disciplíny v dnešním pojetí byl v první polovině 20. století britský biolog Ronald Fisher. Od té doby se matematická statistika bouřlivě rozvíjí a její metody se používají ve všech empirických vědách při získávání a interpretaci dat.

Založení článku: 23. 1. 2007, SPCV
Významní přispěvatelé: Jan.Kamenicek

Ústava Spojených států amerických (anglicky Constitution of the United States of America) je základní zákon Spojených států amerických. Je základním rámcem pro organizaci moci ve Spojených státech a pro vztah mezi jednotlivými složkami moci, občany a všemi lidmi na území Spojených států.

Ústava Spojených států amerických stanovuje tři pilíře státní moci: moc zákonodárnou, představovanou dvoukomorovým Kongresem, moc výkonnou, jejímž hlavním představitelem je prezident, a moc soudní, na jejímž vrcholu stojí Nejvyšší soud, a také specifikuje dosah a povinnosti každé ze jmenovaných složek moci.

Ústava byla přijata 17. září 1787 na ústavním konventu ve Filadelfii v Pensylvánii a „ve jménu lidu“ ratifikována konventy v každém státě. K Ústavě bylo dosud přijato celkem 27 dodatků, z nichž prvních deset je známo jako tzv. Listina práv.

Ústava Spojených států amerických je považována za nejstarší stále platnou psanou ústavu na světě. Je ústředním bodem amerického práva a americké politické kultury. Originál, který perem napsal písař Jacob Shallus, je vystaven v Národním archivu ve Washingtonu.

Založení článku: 2. 9. 2010, Kixx
Významní přispěvatelé: —

Sudetoněmecký sbor dobrovolníků, též známý jako Sudetoněmecký Freikorps či ordneři, byla sudetoněmecká polovojenská organizace založená v září 1938 za účelem destabilizace situace v československém pohraničí pomocí ozbrojených útoků, sabotáží a diverze.

Sbor vznikl z nařízení Adolfa Hitlera oficiálně jako obranná organizace sudetských Němců, ve skutečnosti ale v rámci snah o připojení českého pohraničí k nacistickému Německu. V tomto období kulminovala tzv. sudetoněmecká krize, kdy československé úřady vojenskou silou potlačily Henleinův pokus o puč. Útoky proti objektům státní moci i proti civilnímu obyvatelstvu byly takové, že některá československá území musela být dobývána zpět vojenskou silou, jiná se podařilo znovuzískat až po 2. světové válce. Společně s diplomatickou a propagandistickou činností byla činnost SdFK příčinou odtržení části území Československa Mnichovskou dohodou a de facto i zániku zbytku ČSR v březnu 1939.

Co do počtu ordnerů se různé zdroje liší. K 18. září měl SdFK 10–15 tisíc členů a další se hlásili. O den později Henlein stanovil jako horní hranici počtu členů SdFK 40 tisíc. K 22. září počet příslušníků činil 26 tisíc a po 23. září po vyhlášení mobilizace v ČSR se díky zvýšeném přílivu uprchlíků počet členů opět zvedl. K 1. říjnu činil počet členů 34 500, jiný zdroj uvádí 40 884.

Založení článku: 6. 7. 2010, Schuminka janička
Významní přispěvatelé: —

Jihlavské katakomby o rozloze 50 000 m² a délkou asi 25 km jsou druhý nejrozsáhlejší systém podzemních chodeb v České republice. Probíhají pod celým městem Jihlava a jsou jedním z posledních dochovaných pozůstatků činnosti středověkých jihlavských horníků. Začaly vznikat již v souvislosti s budováním města, nejprve jako sklepy, které se později rozšiřovaly a prohlubovaly. Byly nejspíše budovány z ekonomických důvodů: ve 14. století došlo k hospodářském rozvoji, který zapříčinil potřebu nových skladovacích či výrobních prostor, a vzhledem k nedostatku místa na povrchu se pozornost měšťanů upřela do hlubin. Mezi 14. a 16. stoletím havíři vyrazili tři patra v rulovém a žulovém podkladu; těžba tehdejšími nástroji byla velmi zdlouhavá a namáhavá.

Od 18. století začal zájem o chodby opadat, o století později zde byla vybudována vodovodní a kanalizační síť. Během druhé světové války chodby asi využívalo Gestapo jako protiletecký kryt. V 60. letech 20. století byl skoro celý prostor vybetonován, aby se zabránilo propadům, čímž byla značně poničena historická hodnota podzemí. V roce 1936 bylo podzemí poprvé zpřístupněno veřejnosti, za druhé světové války je nacisté uzavřeli, v letech 1949–1969 mohli opět turisté katakomby zhlédnout, pak byly znovu uzavřeny. Roku 1990 je pak zpřístupnilo občanské sdružení Georgii Agricola, které se o ně stará dodnes. Velkým tahákem pro turisty se stalo objevení tzv. Svítící chodby, již kdysi pravděpodobně německá armáda natřela luminiscenční barvou Leuchtgelb, která obsahuje svítivý wurtzit. V této štole se nachází výklenek, u nějž citliví jedinci údajně cítí nadpřirozené síly. O tyto údajné paranormální jevy se zajímal reportér Stanislav Motl, který v katakombách několikrát přenocoval a nafilmoval zde něco, co má zachycovat stín osoby.

Založení článku: 24. 6. 2004, Andre O
Významní přispěvatelé: Ondřej Vostal z Šestajovic, Sokoljan

Friedrich Nietzsche (15. října 1844, Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900, Výmar) byl německý filosof a klasický filolog. Jako výborný student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný (progresivní paralýza).

Nietzsche byl ovlivněn mladohegelovci (Ludwig Feuerbach, Bruno Bauer, David Strauss aj.), řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, s nimiž se ale později rozešel. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho často aforisticky pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je Tak pravil Zarathustra.

Založení článku: 9. 4. 2010, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —

Vznik a vývoj sluneční soustavy začal podle odhadů někdy před 4,55 až 4,56 miliardami let gravitačním smršťováním malé části obrovského molekulárního mračna. Většina hmoty se soustředila v jeho centru, kde vytvořila Slunce, zatímco zbytek kolem něj vytvořil plochý protoplanetární disk, z něhož pak vznikly planety, jejich měsíce, planetky a další tělesa. Tento model, známý jako mlhovinová hypotéza, byl poprvé popsán v 18. století Emanuelem Swedenborgem, Immanuelem Kantem a Pierrem Simonem de Laplace. Studiem následujícího vývoje sluneční soustavy se zabývali vědci nejrůznějších disciplín, zejména astronomie, fyziky, geologie a planetologie. Vytvořené modely musely být s přibývajícími poznatky několikrát upraveny, a to zejména s příchodem kosmického věku v 50. letech a s objevem extrasolárních planet v 90. letech 20. století.

Sluneční soustava se od svého vzniku vyvíjí neustále. Z prachoplynových disků kolem planet vzniklo mnoho měsíců, jiné se pravděpodobně vytvořily nezávisle a planety je později zachytily svou gravitací. Další, jako například Měsíc obíhající kolem Země, mohou být výsledkem obrovských kolizí. Oběžné dráhy planet se také často měnily a planety si vyměňovaly i svá místa v soustavě. Na vývoji sluneční soustavy v jejích počátcích se zřejmě do velké míry podílela právě tato planetární migrace. V průběhu příštích 5 miliard let se Slunce ochladí, mnohokrát zvětší svůj objem a stane se rudým obrem, který pak odvrhne své vnější vrstvy, a vytvoří tak planetární mlhovinu. Zbytek Slunce se promění v bílého trpaslíka. Ve velmi vzdálené budoucnosti ho pak gravitace míjejících hvězd připraví o jeho planety. Některé mohou být zničeny, jiné vymrštěny do mezihvězdného prostoru, a Slunce tak během biliardy (10¹⁵) let zůstane bez jakýchkoliv oběžnic.

Založení článku: 6. 12. 2006, 85.71.97.224
Významní přispěvatelé: 213.226.211.23, Adam Zábranský

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) je nejvyšší a nejtěžší ze všech tučňáků. Je endemitem Antarktidy. Samec má stejné rozměry i zbarvení peří jako samice, dosahuje výšky 122 centimetrů a hmotnosti mezi 22 a 45 kilogramy. Hřbet a hlavu má černou, břicho bílé a okolí uší žluté. Jako všichni ostatní tučňáci je nelétavý a jeho křídla jsou tuhá a zploštěná v ploutve.

Loví většinou ryby, ale i korýše, například kril, a hlavonožce, například krakatice. Při lovu může pod vodou zůstat až 18 minut a ponořit se do hloubky až 535 metrů. K tomu má přizpůsobené tělo – má neobvykle strukturovaný hemoglobin, který mu umožňuje fungovat i při malých hodnotách kyslíku, tvrdé kosti zabraňující barotraumatu a schopnost zpomalit metabolismus a pozastavit funkci méně důležitých orgánů.

Tučňák císařský je známý svými cestami, které dospělí jedinci každý rok uskutečňují kvůli páření a krmení mláďat. Velké skupiny ptáků, ve kterých mohou být až tisíce jedinců, cestují 100–160 km. Je to jediný druh tučňáka, který se rozmnožuje během antarktické zimy. Samice vyvrhne jediné vejce, které inkubuje samec a samice mezitím v moři loví potravu. Po vylíhnutí mláděte se o něj rodiče starají v kolonii. V přírodě tučňák císařský žije většinou okolo 20 let, ale pozorování naznačují, že někteří jedinci se mohou dožít až 50 let.

Založení článku: 10. 2. 2005, Pastorius
Významní přispěvatelé: Dodo, Daniel Baránek, Faigl.ladislav

Jeruzalém je co do rozlohy a počtu obyvatel největším městem Izraele, kde na území o rozloze 125,1 km² žije kolem 770 tisíc obyvatel. Izrael považuje Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město uznává Tel Aviv-Jaffu. Jeruzalém se nachází v Judských horách na hranici úmoří Středozemního a Mrtvého moře na okraji Judské pouště.

Historie města sahá až do 4. tisíciletí př. n. l. a činí tak z Jeruzaléma jedno z nejstarších měst na světě. Jeruzalém je nejsvětějším místem judaismu a duchovním centrem židovského národa. Nachází se v něm však také množství významných starověkých křesťanských míst, je místem Ježíšovy smrti a je považováno za třetí nejsvětější místo islámu. Nejsvětější místa tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého čtverečního kilometru a zahrnují Chrámovou horu, Západní zeď (Zeď nářků), baziliku Svatého hrobu, Skalní dóm a mešitu Al-Aksá. Staré Město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí (arménské, křesťanské, židovské a muslimské), jejichž názvy však byly zavedeny až v 19. století. V průběhu dějin byl Jeruzalém dvakrát zničen, 23× obléhán, 52× napaden a 44× dobyt.

Na počátku 21. století zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla opakovaně kritizována Organizací spojených národů a právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu.

Založení článku: 8. 10. 2004, Ludek
Významní přispěvatelé: JanBlanicky, Limojoe

Johann Sebastian Bach (21. března 1685 Eisenach – 28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuóz na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje Mozartem a Beethovenem až po Schönberga nebo Goreckého.

Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván – jediné dílo, které za svého života mohl publikovat tiskem, byly Matoušovy pašije. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem-Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát.

Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, jeho nejvýznamnější působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi Bachovy nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy pašije, Umění fugy, Hudební obětina a Goldbergovy variace.

Založení článku: 9. 10. 2004, Radouch
Významní přispěvatelé: Mormegil, Adam Zábranský

π (pí) je matematická konstanta, která udává poměr obvodu jakéhokoli kruhu v eukleidovské rovině k jeho průměru; také je to hodnota poměru obsahu kruhu ke čtverci jeho poloměru. Její hodnota v desítkové soustavě je přibližně 3,14159265. Mnoho matematických a dalších vědeckých, ale i inženýrských rovnic obsahuje pí, což z něj dělá jednu z nejdůležitějších matematických konstant.

π je iracionální číslo, což znamená, že nemůže být vyjádřeno zlomkem m/n, kde m a n jsou celá čísla. To také znamená, že jej nelze vyjádřit konečným způsobem v desítkové soustavě, a to ani pomocí periody. Navíc je π dokonce transcendentní číslo, z čehož mimo jiné vyplývá, že ho nelze vyjádřit konečně dlouhou řadou algebraických operací s celými čísly; důkaz tohoto tvrzení byl výsledkem německé matematiky 19. století. V dějinách matematiky se objevují snahy o čím dál přesnější vyjádření π a pochopení jeho povahy; fascinace tímto číslem se promítla i mimo sféru matematiky.

Konstantě se také někdy říká Ludolfovo číslo po Ludolphovi van Ceulenovi. Spíše historické je označení Archimédova konstanta po Archimédovi ze Syrakus, oproti tomu třeba v angličtině je pojmenování čísla pí po Archimédovi docela běžné.

Založení článku: 30. 9. 2009, Pilgrim
Významní přispěvatelé: —

Druhá plavba Jamese Cooka byla průzkumná plavba, kterou James Cook, důstojník britského královského námořnictva, vykonal v letech 1772 až 1775. Účelem výpravy bylo potvrdit či vyvrátit existenci mysu Circumcision, obeplout co nejjižněji zeměkouli s cílem nalézt předpokládanou jižní pevninu a dále pak podle možností provést průzkum neprobádaných oblastí oceánů. Cook dostal k dispozici dvě lodě – H. M. Sloop Resolution a H. M. Bark Adventure. Velením na lodi Adventure byl pověřen Tobias Furneaux, který byl Cookovi podřízen, zatímco Resolution velel sám Cook. Výpravy se účastnil německý přírodovědec Johann Reinhold Forster se svým synem Georgem Forsterem.

Výprava vyplula 13. července 1772 k mysu Dobré naděje a dál na jih, aby se pokusila nalézt mys Circumcision a Jižní zemi. Cook překročil jižní polární kruh a pátral v jeho blízkosti od zeměpisné délky jižní Afriky až k zeměpisné délce Nového Zélandu. Po zastávce na Novém Zélandu propátrával oblast severovýchodně odtud až k Tahiti. Při zpáteční cestě na Nový Zéland navštívil souostroví Tonga. Poté se obě lodě vrátily na Nový Zéland. Tam však Adventure zaostala v bouřce za Resolution a lodě se již nesetkaly, přestože pro tento případ bylo dohodnuto setkání na smluveném místě. Zatímco Adventure odplula k mysu Dobré naděje, Resolution pokračovala v prozkoumávání Jižního oceánu a poté zamířila do tropického Tichomoří. Zde Cook navštívil Velikonoční ostrov, Markézy, znovu Tahiti a souostroví Nové Hebridy. Objevil a prozkoumal Novou Kaledonii a ostrov Norfolk. Poté opustil Tichý oceán a provedl průzkum Ohňové země. Prozkoumal jižní oblasti Atlantského oceánu mezi mysem Horn a mysem Dobré naděje. Zde objevil Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.

Po návratu do Anglie byl James Cook povýšen do hodnosti kapitána a za zprávu o prevenci proti kurdějím byl vyznamenán Copleyho medailí Královské společnosti.

Založení článku: 8. 11. 2007, Mr. Richard Bolla
Významní přispěvatelé: —

Renaud de Châtillon (narozen snad někdy mezi roky 1114 až 1125 – 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, který přišel s druhou křížovou výpravou do Palestiny, kde roku 1153 sňatkem získal Antiochijské knížectví. Vzápětí si znepřátelil byzantského císaře Manuela, když napadl a vyplenil Kypr. Manuel vytáhl na odvetnou výpravu do Sýrie a Renauda donutil k pokořující kapitulaci. Roku 1160 byl Renaud na jednom z dalších nájezdů zajat muslimy a uvězněn, v zajetí strávil šestnáct let.

Roku 1176 byl ze zajetí propuštěn a dalším sňatkem získal zajordánské panství. I tady pořádal loupeživé nájezdy na okolní arabská území. Vrcholem jeho akcí byla námořní invaze do Rudého moře, kdy vyplenil řadu arabských a egyptských pobřežních měst a ohrozil nejposvátnější místa islámu – Mekku a Medínu. Jeho nájezdy se nakonec staly záminkou pro válku mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem. V rozhodující bitvě, která se odehrála 4. července 1187 u Hattínu, bylo jeruzalémské vojsko zničeno a Renaud byl i s dalšími vůdci v čele s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan Saladinem zajat. Sultán, který Renaudovi dvakrát za jeho činy přísahal pomstu, ho poté před zraky zajatých křižáckých vůdců popravil.

Založení článku: 4. 4. 2006, GymnaziumOmska
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský

Orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) je velký dravý pták žijící v Severní Americe. Je to národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Vyskytuje se na většině území Kanady a Aljašky, v celých kontinentálních Spojených státech a na severu Mexika, většinou poblíž velkých otevřených vod s bohatými zásobami potravy a starými stromy na hnízdění. Má dva poddruhy, jižní H. l. leucocephalus a severní H. l. washingtoniensis, jejichž areály jsou vymezeny zhruba rovnoběžkou 38 ° severní šířky.

Na konci 20. století byl orel bělohlavý v kontinentálních Spojených státech na pokraji vyhynutí, zatímco na většině území Aljašky a Kanady byl hojný. Poté se však jeho populace v USA obnovila a ustálila, takže byl 12. července 1995 přesunut ze seznamu ohrožených druhů USA na seznam mírně ohrožených a 28. června 2007 byl odstraněn i z tohoto seznamu.

Založení článku: 1. 10. 2008, Márton CZ-HU
Významní přispěvatelé: Taavetti

Státní znak Republiky Slovinsko byl přijat v předvečer vyhlášení nezávislosti státu na Jugoslávii – 24. června 1991 – prostřednictvím stého dodatku tehdejší slovinské ústavy. Státní znak Republiky Slovinsko má tvar štítu, v jehož středu je na modrém pozadí silueta Triglavu v bílé barvě, pod ním jsou dvě vlnité modré čáry, které představují moře a řeky, nad nejvyšším vrcholem jsou v trojúhelníku umístěny tři zlaté šesticípé hvězdy. Štít je červeně lemován.

Slovinsko jako státní útvar vzniklo v rámci Jugoslávie po druhé světové válce a od té doby je hlavním motivem znaku nejvyšší slovinský vrchol – Triglav. Ten se ve znaku oficiálně objevuje od roku 1947. V období meziválečného království, v letech 1921–1941, bylo Slovinsko ve znaku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a poté království Jugoslávie reprezentováno umělým znakem vytvořeným na základě domnělé vazby s dávnými Ilyry. Do vzniku státu jižních Slovanů byl ústředním slovinským symbolem znak Kraňska z třináctého století.

Založení článku: 23. 8. 2010, Magairlin
Významní přispěvatelé: —

Korjaci jsou malý národ ruského Dálného východu žijící v severní části poloostrova Kamčatka a na přilehlé pevnině. Etnikum zahrnuje dvě velké skupiny odlišné jak jazykově, tak i tradičním způsobem života: kočovné Čavčuveny, obyvatele vnitrozemí věnující se chovu sobů, a usedlé Nymylany, živící se především lovem mořských savců a rybolovem. Vzhledem k výrazné odlišnosti obou skupin bývají Nymylani – známí také jako Aljutoři – někdy uváděni jako samostatný národ.

V průběhu 20. století byli Korjaci vystaveni silné kulturní asimilaci ze strany ruského národa, což vedlo k přechodu většiny obyvatel na usedlý způsob života a rozpadu tradičního beztřídního sociálního systému. V současnosti představuje velký problém celého ruského severu nízká životní úroveň a vysoká nezaměstnanost. Podobně jako další malé národy severu trpí Korjaci zvýšenou náchylností k některým vážným onemocněním (např. tuberkulóze) a průměrná úmrtnost – včetně úmrtnosti novorozenců – výrazně převyšuje hodnoty zjištěné u přistěhovalců.

Podle sčítání lidu žilo v Rusku v roce 2002 celkem 8743 osob hlásících se ke korjacké národnosti. Část Korjaků dodnes hovoří korjačtinou, jazykem z čukotsko-kamčatské rodiny, příbuzným s dalšími jazyky této oblasti, např. čukotštinou nebo itelmenštinou. Počet mluvčích jazyka však v průběhu 20. století rapidně poklesl a v dnešní době se jeho znalost odhaduje u pouhých 5,4 % korjacké populace, většinou mezi příslušníky starší a střední generace – ostatní již používají jako mateřský jazyk ruštinu.

Založení článku: 7. 5. 2003, Pieter
Významní přispěvatelé: Adam Zábranský

Jaguár americký (Panthera onca) je kočkovitá šelma patřící do rodu Panthera. Je jediným zástupcem tohoto rodu v Americe. Po tygru a lvu je největší kočkovitou šelmou a na západní polokouli úplně největší. V současnosti se vyskytuje od Mexika přes velkou část Střední Ameriky jižně do Paraguaye a severní Argentiny. Několik jedinců žije nedaleko Tucsonu v americkém státě Arizona.

Stavbou těla se nejvíce podobá levhartovi, i když je robustnější a většinou většího vzrůstu. Jeho chování a areál jsou spíše podobné chování a areálu tygra. Preferuje deštné lesy, ale vyskytuje se i v zalesněných a otevřených terénech. Žije poblíž vody a stejně jako tygr je zdatným plavcem. Je to samotářský predátor lovící různé druhy živočichů. V potravním řetězci je na vrcholu (v hierarchii nemá vyššího predátora) a má velký význam pro rovnováhu přírody. Jeho skus je mimořádně silný, a to i v poměru k ostatním velkým kočkám. To mu umožňuje lovit krunýřem opatřené plazy a používat neobvyklou metodu usmrcování – prokousnutí lebky oběti mezi ušima a usmrcení narušením mozku.

Podle klasifikace IUCN patří mezi téměř ohrožené druhy a jeho populace klesá například z důvodu ztráty vhodného prostředí. Mezinárodní obchod s jaguáry je zakázaný, ale několik jedinců každoročně zemře při konfliktech s lidmi, a to hlavně s farmáři v Jižní Americe. Jaguár byl důležitým symbolem mnoha původních amerických kultur, například Mayů a Aztéků.

Založení článku: 1. 1. 2011, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —

Snoubenci (italsky I promessi sposi) je historický román italského spisovatele Alessandra Manzoniho (1785–1873). Jedná se o jeho nejvýznamnější dílo a klasický román světové literatury. Poprvé byl publikován v roce 1827, v jazykově upravené verzi v roce 1842. Manzoni začal knihu psát v roce 1821; po vzoru Scottova románu Ivanhoe zamýšlel vytvořit fiktivní příběh na skutečném historickém pozadí.

Román vypráví příběh dvou snoubenců, Renza a Lucie. Oba bydlí v malé, nejmenované vesnici na severu Itálie. Místní pán don Rodrigo po Lucii zatouží a v poslední chvíli překazí snoubencům svatbu. Lucie najde dočasný úkryt v klášteře, Renzo u svého bratrance v Benátské republice. Příběh líčí jejich dobrodružné osudy na strastiplné cestě, na jejímž konci budou snoubenci konečně spolu. Děj je zasazen do reálného prostředí severní Itálie politicky neklidných let 1628–1631. V románu je historickému pozadí věnován značný prostor; zejména okolnostem války o dědictví mantovské a moru, který Itálii postihl v roce 1630.

Snoubenci poskytli námět pro mnoho uměleckých děl jako jsou např. opery Amilcara Ponchielliho (1856) či Errica Petrelly (1869). Román se dočkal řady filmových zpracování a byl přeložen do mnoha jazyků.

Založení článku: 12. 10. 2005, Rybioko
Významní přispěvatelé: Tlusťa, 193.84.197.11, Adam Zábranský

Krabí mlhovina (M1, NGC 1952 či Taurus A) je emisní mlhovina, která se nachází v souhvězdí Býka. Poprvé ji pozoroval John Bevis v roce 1731. Je pozůstatkem supernovy SN 1054, kterou v roce 1054 pozorovali čínští a arabští astronomové. Vydává rentgenové a gama záření o energii vyšší než 30 keV a v tomto oboru je největším dlouhodobým zdrojem energie na obloze. Mlhovina je vzdálená přes 6500 světelných let (2 kpc) od Země, měří 11 ly (3,4 pc) v průměru a zvětšuje se rychlostí asi 1500 kilometrů za sekundu. V centru mlhoviny se nachází Krabí pulsar, rotující neutronová hvězda s průměrem 28–30 km, která vydává pulzy záření ve frekvenci od gama záření po radiové záření 30,2× za sekundu.

Krabí mlhovina byla prvním astronomickým objektem, který byl rozpoznán jako pozůstatek po výbuchu supernovy. Je zdrojem radiace, jež slouží ke studiu vesmírných objektů, které mlhovinu zakrývají. V padesátých a šedesátých letech 20. století byla zmapována sluneční koróna pozorováním radiových vln Krabí mlhoviny, které jí procházely. V roce 2003 pak byla pomocí rentgenového záření pocházejícího z Krabí mlhoviny změřena hustota atmosféry Saturnova měsíce Titanu, který proud tohoto záření blokoval.

Založení článku: 14. 8. 2010, Pavel Harvey
Významní přispěvatelé: —

Počátky dějin Kuby spadají do let 10 000 až 8000 let př. n. l., kdy začalo její osídlování. Od roku 1511 Kubu kolonizovali Španělé, kteří zde vládli až do konce 19. století. Původní obyvatelé, tvoření většinou příslušníky taínského etnika, byli z velké části vyhubeni Evropany v průběhu prvních let osidlování ostrova, zbytky snad přežívaly na ostrově ještě ve druhé polovině 19. století.

Několik prvních desetiletí španělské kolonizace byla Kuba spíše zásobovací základnou ostatních kolonií, během druhé poloviny 16. století se Havana stala důležitým dopravním a obchodním střediskem. K rozvoji ostrova pak došlo v důsledku intenzivnějšího pěstování tabáku a cukrové třtiny od počátku 18. století; cukrovarnictví bylo v 19. a 20. století nejdůležitějším odvětvím kubánské ekonomiky. Plantážnictví bylo spojeno i s využitím otroků, dovážených sem z Afriky. V polovině 19. století tvořili černošští obyvatelé více než 50 % obyvatelstva. Jeho začlenění do politického života Kuby (otroctví zde bylo zrušeno roku 1889) mělo velký vliv na osvobození ostrova ze španělské nadvlády.

Od prvních let 19. století sílilo kubánské hnutí za nezávislost. Roku 1868 začali Kubánci za samostatnost bojovat a dočkali se jí 20. května 1902, několik let po skončení španělsko-americké války. Pokusy o budování demokracie, zpočátku pod protektorátem USA, byly přerušeny několika diktaturami. Od roku 1956 probíhaly na Kubě ozbrojené boje, během nichž ovládlo ostrov na počátku roku 1959 Hnutí 26. července pod vedením Fidela Castra, který zavedl komunistický systém. Po rozpadu Sovětského svazu se na Kubě zavádějí mírné ekonomické reformy ve prospěch tržního hospodářství.

Založení článku: 4. 6. 2006, Cinik
Významní přispěvatelé: Ria

Volary jsou město nacházející se na jihu Čech, v jihozápadní části Jihočeského kraje 16 km jihozápadně od nejbližšího města s rozšířenou působností Prachatic. Volary též leží na území CHKO Šumava a na hranici NP Šumava. Městská zástavba je situována do kotliny Teplé Vltavy severně od řeky, okolo Volarského potoka. Jméno města je německého původu a je patrně odvozeno od lesů, které město obklopují.

Volary mají k roku 2010 4094 obyvatel. Rozloha Volar činí celkem 107,63 km² a město je členěno na 3 místní části, z nichž jedna tvoří městskou zástavbu a zbylé dvě jsou v blízkém okolí. Část historického centra byla roku 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. Chráněny jsou především roubené domy vystavěné v alpském stylu.

Založení města souvisí s kolonizací Šumavy ve 13. a 14. století. Rozvoj města byl také po staletí ovlivňován a podporován přítomností prachatické větve Zlaté stezky. První písemná zmínka o Volarech pak pochází z roku 1359. Tehdy byl mezi členy městské rady v Prachaticích uveden jistý Ondřej z Volar. Postupně se Volary právě díky rozvoji Zlaté stezky rozrůstaly. V roce 1871 byly povýšeny na město. Volary byly značně ovlivněny událostmi druhé světové války. V květnu 1945 městem prošel Pochod smrti z koncentračního tábora Helmbrechts. Na základě Benešových dekretů poté došlo v roce 1946 k vysídlení Němců. Po válce nastal opět rozvoj a dnes jsou Volary významným komunikačním uzlem Šumavy a střediskem turistického ruchu.

Založení článku: 25. 9. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Li-sung, Faigl.ladislav

Golda Meirová (3. května 1898 – 8. prosince 1978) byla ministerskou předsedkyní Státu Izrael, dodnes jedinou ženou v tomto úřadě a v pořadí třetí ministerskou předsedkyní na světě. Již od mládí byla horlivou sionistkou, angažovanou v sionistickém hnutí. Ve 23 letech tato Američanka původem z carského Ruska imigrovala s manželem do mandátní Palestiny, kde se postupně propracovala od práce v kibucu až do nejvyššího vedení jišuvu. Po vzniku Izraele působila na krátkou dobu jako izraelská velvyslankyně v Sovětském svazu a pak jako ministryně práce. Podporovala neomezenou židovskou imigraci a velké projekty na výstavbu technické a bytové infrastruktury. Během 50. a 60. let stála po deset let v čele izraelské diplomacie jako ministryně zahraničních věcí. Z tohoto vládního postu se jí podařilo dojednat historicky první nákup amerických zbraní a rovněž rozvíjela vztahy s africkými a asijskými státy.

Izraelskou ministerskou předsedkyní byla Golda Meirová zvolena 17. března 1969 a v čele vlády stála pět let. Izrael tehdy vedl vleklou opotřebovací válku a byl svědkem teroristických útoků. V září 1972 skupina teroristů zavraždila izraelské sportovce na mnichovských olympijských hrách a Meirová nařídila zpravodajským službám vypátrat a zabít všechny osoby spojené s tímto masakrem. Mezi nejzásadnější okamžiky její vlády patří jomkipurská válka v roce 1973, při níž byl Izrael zasažen nepřipraven. S těžkými ztrátami nakonec válku vyhrál, avšak rostoucí nespokojenost veřejnosti Meirovou donutila 11. dubna 1974 rezignovat. Zemřela 8. prosince 1978 v Jeruzalémě na následky rakoviny.

Založení článku: 12. 1. 2010, Jann
Významní přispěvatelé: —

Říše Ming byl čínský stát nazvaný podle vládnoucí dynastie Ming, založený roku 1368 vyhnáním mongolské dynastie Jüan. Šlo o „jedno z největších období řádné vlády a sociální stability v historii lidstva,“ kdy čínská civilizace měla vysokou úroveň a začínala vytvářet kapitalismus. Když mingské hlavní město Peking roku 1644 padlo s celou severní Čínou do rukou Mandžuů, jižní část země zůstala pod kontrolou Číňanů; pozdní mingské režimy jižní Číny, trvající až do roku 1661, se označují Jižní Ming.

Říše Mingů měla velké námořní loďstvo a stálou armádu, jejíž celková početnost kolísala mezi jedním a čtyřmi miliony vojáků. Plavby admirála Čeng Chea překonaly veškeré minulé expedice a dosáhly východní Afriky. Vláda uskutečnila obrovská stavební díla včetně obnovení Velkého kanálu, Velké čínské zdi a výstavby Zakázaného města v Pekingu v první čtvrtině 15. století. Populace mingské Číny vzrostla z počátečních více než 60 milionů na maximum 160–200 milionů obyvatel počátkem 17. století. V posledních desetiletích vlády dynastie lidí značně ubylo následkem epidemií, hladomorů a válek.

V 16. století ekonomiku mingské Číny stimuloval obchod s Portugalci, Španěly a Nizozemci. Čína se zapojila do globální výměny zboží, rostlin, zvířat a potravin (nazývané kolumbovská výměna) v roli centra světové ekonomiky. V posledních desetiletích mingské vlády se obchod výrazně snížil a poklesla i zemědělská produkce kvůli nástupu malé doby ledové, přírodních katastrof a epidemií. Zároveň se od druhé poloviny 16. století ve státním aparátu projevily příznaky rozkladu a k počátku 17. století už byl zcela prosáklý korupcí. Slabost říše využil nedlouho předtím zkonsolidovaný stát Mandžuů k útoku na Čínu. Po pádu hlavního města a sebevraždě císaře Čchung-čena místní správní a vojenští představitelé stále ještě ovládající Nanking, Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan nebyli schopni zkoordinovat své akce, a do roku 1661 jeden po druhém podlehli mandžuskému tlaku.

Založení článku: 8. 12. 2010, Krvesaj
Významní přispěvatelé: —

Žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus) je velký druh žraloka z čeledi modrounovitých. Vyskytuje se v tropických vodách Indického a Tichého oceánu, často žije kolem ostrovů a korálových útesů. Dokáže se potopit do hloubky nejméně 800 metrů. Žralok bělocípý je podobný žraloku spanilému (Carcharhinus amblyrhynchos), je však větší a objemnější a lze jej odlišit podle bílých lemů na ploutvích. Dosahuje maximální délky 3 metry.

Žralok bělocípý je agresivní a silný druh žraloka, živí se širokou škálou kostnatých ryb, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Při soubojích o potravu s jinými druhy žraloků z čeledi modrounovitých často poraní i větší jedince. Stejně jako ostatní druhy žraloků z této čeledi je živorodý, samice rodí v létě 1–11 mláďat. Tento pomalu rostoucí druh žraloka je loven pro své maso, ploutve, kůži, chrupavku, čelisti a zuby. Pokles jeho populace vedl k tomu, že jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) označil za téměř ohrožený druh. Žralok bělocípý je považován za druh pro člověka potenciálně nebezpečný.

Založení článku: 31. 1. 2005, Miaow Miaow
Významní přispěvatelé: Jann

Jurij Alexejevič Gagarin (9. března 1934 Klušino – 27. března 1968 Novoselovo) byl sovětský letec a kosmonaut, který 12. dubna 1961 vzlétl na palubě kosmické lodi Vostok 1 jako první člověk do vesmíru.

Na svou jedinou kosmickou výpravu odstartoval z kosmodromu Bajkonur v 6.07 světového času. Jednou obletěl Zemi po oběžné dráze a po 108 minutách bezpečně přistál nedaleko města Engels. O dva dny později byl triumfálně přijat v Moskvě; jeho první cesta do zahraničí vedla do Prahy. Byl vyznamenán zlatou hvězdou Hrdiny SSSR a mnoha dalšími sovětskými i cizími řády a vyznamenáními.

Do vesmíru se už nikdy nevrátil; v roce 1967 byl pouze náhradníkem pro let lodi Sojuz 1, při němž zahynul kosmonaut Vladimir Komarov. Po dokončení studií se vrátil k létání. Zahynul společně se svým instruktorem Vladimirem Serjoginem při cvičném letu. Příčina nehody jimi pilotovaného MiGu-15UTI nebyla nikdy nezvratně zjištěna a vedla k vzniku řady fám a konspiračních teorií.

Založení článku: 20. 6. 2004, Slady
Významní přispěvatelé: M4r3k, Adam Zivner, Trojkvítek, 85.207.59.18

C je programovací jazyk, který počátkem 70. let 20. století vyvinuli Ken Thompson a Dennis Ritchie pro potřeby operačního systému Unix. V současnosti je to jeden z nejpopulárnějších jazyků, zřejmě nejčastější pro psaní systémového softwaru, ale velmi rozšířený i pro aplikace. C je nízkoúrovňový, kompilovaný, relativně minimalistický programovací jazyk. Je dostatečně mocný na většinu systémového programování (ovladače a jádro operačních systémů), přičemž zbytek lze dořešit tzv. inline assemblerem, tedy metodou zápisu assembleru přímo do kódu. Zdrojový kód C je přitom mnohem čitelnější než assembler, je jednodušší ho zapsat a navíc je snáze přenositelný na jiné architektury. Proto jsou často operační systémy, překladače, knihovny a interpretry vysokoúrovňových jazyků implementovány právě v C. Mnoho dalších moderních programovacích jazyků přebírá způsob zápisu (neboli syntaxi) z jazyka C, například Java, Perl a PHP.

Ukládání dat je v C řešeno třemi základními způsoby: statickou alokací paměti (při překladu), automatickou alokací paměti na zásobníku a dynamickou alokací paměti na haldě (heap) pomocí knihovních funkcí. Jazyk disponuje jen minimální abstrakcí nad alokací: s pamětí se pracuje přes datový typ zvaný ukazatel, který drží odkaz na paměťový prostor daného typu proměnné, ale je na něm možné provádět aritmetické operace. Ukazatele tedy existují nezávisle na proměnných, na něž odkazují, a je na odpovědnosti programátora, aby neukazovaly na paměť nealokovanou. Ukazatele jsou velmi mocným nástrojem, ale při nesprávném použití i Achillovou patou jazyka. Jazyky Java a C#, oba odvozené od C, používají méně univerzální způsob odkazování alokovaných proměnných, který snižuje pravděpodobnost chyby v programu. Jazyk C++, původně rozšíření jazyka C, si ovšem ukazatele zachoval.

Založení článku: 22. 1. 2005, Antonín Slejška
Významní přispěvatelé: Vojtech.dostal

Enzym je jednoduchá či složená bílkovina s katalytickou aktivitou. Enzymy určují povahu i rychlost chemických reakcí a řídí většinu biochemických procesů v těle všech živých organismů včetně člověka. Věda o enzymech se jmenuje enzymologie a rozvíjí se zejména od 19. století, kdy si lidé začali všímat procesů, k nimž dochází např. při trávení potravy.

Základní složkou enzymů jsou proteiny, na něž se velmi často vážou další přídatné molekuly známé jako kofaktory nebo prostetické skupiny, které se podílejí na katalýze. Samotná enzymatická reakce probíhá obvykle v tzv. aktivním místě enzymu. Enzymů je obrovské množství a je možné je klasifikovat do šesti skupin: oxidoreduktázy, transferázy, hydrolázy, lyázy, izomerázy a ligázy. Všechny mají společnou katalytickou funkci; snižují energetickou bariéru (ΔG) nutnou pro proběhnutí reakce. Enzymy obecně jsou výrazně specifické a obvykle přeměňují jeden nebo několik málo substrátů, a to jedním definovaným způsobem. Aktivita enzymů, spočívající v ovlivnění rychlosti chemických reakcí snižováním jejich aktivační energie, je závislá zejména na koncentraci substrátu, teplotě, pH a přítomnosti aktivátorů a inhibitorů. Celá řada enzymů již našla praktické využití i v průmyslu a ve výzkumu.

Založení článku: 21. 2. 2006, 85.160.40.126
Významní přispěvatelé: Marv1N

Václav Hollar (13. července 1607 v Praze – 25. března 1677 v Londýně) byl český barokní rytec a kreslíř. Od roku 1627 působil v dílnách ve Frankfurtu nad Mohanem u Matthäuse Meriana, ve Štrasburku, v Kolíně nad Rýnem a v Antverpách. Od roku 1636 působil ve službách hraběte Thomase Howarda z Arundelu, s nímž se dostal do Anglie. Za války z Anglie utekl, ale později se vrátil. Jeho syn zemřel při morové epidemii; Hollara se dotkl i velký požár Londýna v roce 1666.

I když Hollar většinu života prožil v cizině, zůstal Čechem a dával to najevo. Byl pohřben do společného hrobu pro zvláště nemajetnou chudinu na malém hřbitově při kostele svaté Markéty ve Westminsteru.

Hollar je autorem realistických barokních leptů, mezi jeho časté náměty patří přírodní motivy, krajiny, veduty, mapy, portréty, městské prospekty, kroje a zátiší na volných listech i v souborech, vytvořil také pohled na Prahu podle svých kreseb z její krátké návštěvy v roce 1636.

Založení článku: 9. 1. 2010, Gothic2
Významní přispěvatelé: —

Werner Mölders (18. března 1913, Gelsenkirchen – 22. listopadu 1941, Vratislav) byl stíhací pilot německé Luftwaffe, který se zúčastnil španělské občanské války a druhé světové války. Letecké eso Mölders se stal prvním pilotem v historii, který překonal hranici 100 sestřelů. Angažoval se i ve vývoji nových bojových leteckých taktik, například čtyřčlenné letecké formace Schwarm (roj).

Mölders vstoupil do válečného letectva roku 1934 ve věku 21 let. Roku 1938 byl převelen k Legii Condor, která podporovala Francisca Franca během španělské občanské války, a dosáhl 15 sestřelů. Za druhé světové války byl v bitvě o Francii a bitvě o Británii sám třikrát sestřelen, ale zároveň dosáhl 53 potvrzených sestřelů spojeneckých letadel. V roce 1941, kdy měl na svém kontě již 68 vítězství, byl se svojí JG 51 (Jagdgeschwader 51 ~ stíhací eskadra 51) převelen na východní frontu, aby se zapojil do plánovaného útoku na Sovětský svaz. V polovině července téhož roku se celkový počet jeho vzdušných vítězství přehoupl přes hranici 100 uznaných sestřelů.

Nacistické velení ho poté z obav o jeho život stáhlo z bojů. Ve věku 28 let byl povýšen na plukovníka a jmenován inspektorem stíhacího letectva. Po sebevraždě generála Ernsta Udeta letěl Mölders do Berlína na pohřeb, po cestě však letoun, v němž cestoval jako pasažér, zastihla silná bouře, selhal motor a Mölders po pádu letadla zahynul. Jak nacistická armáda, tak zprvu i německá spolková armáda Bundeswehr uctívaly jeho památku; jeho jméno nesla stíhací eskadra, torpédoborec a kasárna. Roku 2005 Německý spolkový sněm tyto posmrtné pocty na základě zprávy Úřadu pro vojenskou historii zrevidoval a Möldersovo jméno bylo z názvu eskadry i kasáren odstraněno.

Založení článku: 29. 10. 2004, Mormegil
Významní přispěvatelé: Beren, Packa, Chmee2

Uran je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo ⛢ (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy.

Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a helia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či methanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo 49 K. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamení.

Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, v níž planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník.

Založení článku: 11. 8. 2010, Pavel Harvey
Významní přispěvatelé: —

Rastattský mír je označení pro mírovou smlouvu mezi Rakouskem a Francií, uzavřenou 7. března roku 1714 v německém městě Rastattu. Dohoda navazovala na předchozí utrechtský mír z 11. dubna 1713 a ukončovala válku o španělské dědictví. Rakousko obdrželo od Španělska Neapolsko, Milánsko a Sardinii v Itálii; dalším důležitým ziskem bylo pro něj Španělské Nizozemí. Francouzské království bylo nuceno ve prospěch Rakouska odevzdat Freiburg a několik dalších drobných oblastí u svých východních hranic, naopak získalo pevnost Landau. Za Francii dohodu vyjednal a podepsal maršál Claude de Villars, za Rakousko princ Evžen Savojský.

Rakousko začalo jednat o této smlouvě s Francií v situaci, kdy ho utrechtským mírem opustili jeho spojenci, zejména Velká Británie. Ti se obávali možného spojení Rakouska a Španělska v osobě císaře Karla VI. Obě znepřátelené strany byly navíc válečným konfliktem značně vyčerpané a bylo nepravděpodobné, že jeho pokračování jim může přinést v dohledné době nějaké výsledky. Pro Francouzské království znamenal rastattský a také utrechtský mír ztrátu dominantního velmocenského postavení v Evropě. Říše rakouských Habsburků dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii. Navíc vyjednáváním v Rastattu získala mnohem více, než se jí nabízelo utrechtským mírem, jehož vyjednávání se také původně účastnila. Rastattský mír je spojován se změnami v evropské politice, které vedly k tzv. politice rovnováhy sil.

Založení článku: 9. 8. 2010, Ozzy
Významní přispěvatelé: —

Šimakaze (島風 ~ ostrovní vítr) byl „torpédoborec první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavený v letech 1941 až 1943. Byl prototypem nové třídy torpédoborců, které císařské námořnictvo označovalo jako torpédoborce typu C (丙型駆逐艦 Hei-gata kučikukan). S novým pohonným systémem o výkonu 75 000 k (55 162,4 kW), využívajícím vysokoteplotní vysokotlaké kotle, dosahoval rychlosti 40 uzlů (74,1 km/h), což z něj činilo nejrychlejší japonský torpédoborec druhé světové války a jeden z nejrychlejších na světě vůbec. Vedle extrémně výkonné pohonné soustavy se vyznačoval i silnou výzbrojí: se svými patnácti 610mm torpédomety pro torpéda typu 93 rovněž neměl konkurenci. Vzhledem ke složitosti konstrukce a vývoji válečných událostí se ale svých 16 plánovaných sesterských lodí nedočkal a zůstal jedinou jednotkou své třídy.

Šimakaze se zúčastnil bojů v Pacifiku, při kterých sloužil zejména jako doprovod jiných plavidel. Zúčastnil se krytí evakuace ostrova Kiska, pokusu o dopravu zásob na Biak, bitvy ve Filipínském moři a okrajově i bitvy u Leyte. Dne 11. listopadu 1944 ho při doprovodu konvoje TA č. 3 v Ormocké zátoce potopila palubní letadla z americké TF 38.

Založení článku: 12. 12. 2002, 193.85.29.154
Významní přispěvatelé: Glivi

Matematika (z řeckého μαθηματικός (mathematikós) = milující poznání; μάθημα (máthema) = věda, vědění, poznání) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi.

Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l.

Obecně je známa elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě. Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií.

Založení článku: 3. 8. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —

Barnardova šipka (nebo Barnardova hvězda) je hvězda v souhvězdí Hadonoše, která má ze všech hvězd nejrychlejší vlastní pohyb po obloze, který činí 10,34 ″ ročně. Hvězda je od Země vzdálena necelých šest světelných let. Je málo hmotným červeným trpaslíkem spektrální třídy M4. Je čtvrtou nejbližší hvězdou od Slunce, po třech hvězdách soustavy alfa Centauri. Přes svou blízkost je pouze hvězdou deváté magnitudy, k jejímu pozorování je nutný dalekohled. V infračervené oblasti spektra září mnohem více než ve viditelném světle. Rychlost jejího pohybu byla v roce 1916 změřena astronomem Edwardem Emersonem Barnardem a hvězda byla pojmenována na jeho počest. Až do té doby měla nejrychlejší známý pohyb po obloze Kapteynova hvězda. Nachází se poblíž hvězdy 66 Oph.

Barnardova šipka byla předmětem studia mnoha astronomů, především díky své blízkosti a poloze na nebeském rovníku. V průběhu pozorování se zkoumaly její vlastnosti, její astrometrie a hledaly se u ní planety. Barnardova šipka je velice starou hvězdou, nicméně se u ní dají pozorovat erupce – je eruptivní proměnnou hvězdou typu UV Ceti.

V roce 1963 přijala řada astronomů domněnku Petera van de Kampa, že objevil odchylku v pohybu Barnardovy šipky, z níž mělo vyplývat, že hvězdu obíhá jedna nebo více planet o hmotnosti Jupitera. V sedmdesátých letech byla získána nezávislá data, která žádné odchylky pohybu nepotvrdila. Nicméně planety terestrického typu mohou kolem hvězdy obíhat.

V době největší známosti domněnky o hypotetických planetách byla hvězda oblíbená u autorů science fiction a stala se cílem projektu Daedalus, což byla studie o možnosti vyslání rychlé bezpilotní sondy k blízkým hvězdám.

Založení článku: 19. 11. 2006, 83.148.11.197
Významní přispěvatelé: Podzemnik

Rámájana (v sanskrtu रामायण, Rāmāyaṇa; v překladu „Příběh života Rámova“ či „Putování Rámovo“) je starověký indický epos, za jehož autora je považován legendární mudrc Válmíki. Dílo tvoří důležitou část hinduistického kánonu smrti, společně s Mahábháratou je jedním z nejvýznamnějších děl indické epické literatury. Je nejoblíbenějším textem višnuistů.

Hlavní hrdinou eposu je princ Ráma, prvorozený syn kóšálského krále Dašarathy. Ráma byl následkem dvorských intrik odsouzen ke čtrnácti letům lesního vyhnanství, kam se uchýlil i se svou manželkou Sítou a bratrem Lakšmanou. Vlády se zatím chopil jeho další bratr Bharata. Jednoho dne byla Síta unesena Rávanou, králem rákšasů, na ostrov Lanku. Ráma ji však s pomocí opičího lidu v čele s králem Sugrívou a jeho věrným druhem Hanumánem získal zpět. Při dobývání Lanky zahynul Rávana, jeho synové, bratři i řada dalších významných rákšasů. Ráma se pak vrátil se Sítou zpět do Ajódhji, kde se stal králem a spravedlivě vládl po mnoho století.

Epos se skládá z 24 000 dvojverší a zahrnuje 7 částí zvaných kándy. Vznikl zhruba kolem 3. století př. n. l., i když předloha pro Rámův příběh je ještě o několik století starší. Některé epizodní příběhy včetně celé první a sedmé části, kde dochází ke ztotožnění Rámy s Višnuem, byly do eposu včleněny až dodatečně, a to někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Tyto vsuvky jsou klíčové v tom, že z původně světského eposu činí náboženské dílo.

Založení článku: 19. 2. 2006, Macronyx
Významní přispěvatelé: Tvskyfreak

Sydney je nejrozlehlejší a nejlidnatější město v Austrálii, hlavní město Nového jižního Walesu. Nachází se na severovýchodním pobřeží Tasmanova moře. S populací přesahující 4,5 milionu obyvatel v metropolitní oblasti je nejlidnatější obcí v Oceánii.

Sídlo první britské kolonie v Austrálii bylo založeno 26. ledna 1788 u malého zálivu Sydney Cove Arthurem Phillipem. Je vystavěno na kopcích okolo členité a hluboko do pevniny zařezané zátoky Port Jackson, která se nyní spíše nazývá Sydney Harbour, nad níž se dnes tyčí budova opery a Harbour Bridge. V okolí metropolitní plochy se rozprostírají národní parky a pobřežní regiony, které obsahují mnoho zátok, řek a pláží, včetně známé Bondi Beach. Ve městě se také nachází řada parků, mj. i známý sydneyský Hyde Park či Royal Botanical Gardens (Královské botanické zahrady).

Loughboroughská univerzita označila Sydney na základě svých průzkumů za světové město. Sydney je totiž centrem umění, módy, kultury, zábavy, vzdělávání a turismu. V Sydney se také konaly některé hlavní mezinárodní sportovní události, jako například Hry Commonwealthu v roce 1938, Letní olympijské hry 2000, finálový zápas Rugby World Cup 2003 a Světové dny mládeže 2008. Hlavní letiště v Sydney je Sydney Airport.

Založení článku: 25. 1. 2003, 62.177.116.222
Významní přispěvatelé: Mormegil, Aleš Tošovský, ŠJů

Wikipedie (anglicky a v mnoha dalších jazycích Wikipedia; název vznikl ze slov wiki a encyklopedie) je mnohojazyčná webová encyklopedie se svobodným (otevřeným) obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Jejím cílem je tvorba a celosvětové šíření volně přístupných encyklopedických informací. Byla založena 15. ledna 2001 a v současnosti existuje ve více než 250 jazykových verzích různého rozsahu, přičemž rozsah zhruba třetiny z nich je spíše symbolický.

Wikipedie je jedním z projektů nadace Wikimedia Foundation, s nimiž je vzájemně provázána. Ke koordinaci jednotlivých wikiprojektů slouží projekt Meta-Wiki.

Wikipedie funguje na principu tzv. wiki, což znamená, že nový článek může vložit a libovolný článek může změnit (ať už pouze opravit překlep, zkorigovat věcnou chybu, článek výrazně rozšířit nebo zcela přepsat) takřka kdokoli s přístupem na web. Tato otevřenost ovšem s sebou nese také riziko nepřesností či tzv. vandalismu. Jedním ze základních pravidel prosazovaných uživateli je tzv. nezaujatý úhel pohledu – články musejí nezaujatě prezentovat všechny podstatné názory na příslušné téma, aniž by některý vydávaly za jedinou objektivní pravdu. Požadavek na ověřitelnost údajů v článcích je uplatňován zejména u kontroverzních údajů a témat.

Založení článku: 6. 10. 2008, Pastorius
Významní přispěvatelé: Jklamo, Tom120

Automobilový průmysl je odvětví strojírenského průmyslu, které se zabývá vývojem, výrobou, marketingem a prodejem motorových vozidel. Jmenovitě do tohoto odvětví patří všechny automobilky, ale také jejich subdodavatelé.

Největší světovou automobilkou podle tržeb i počtu prodaných vozů je Toyota, která v roce 2008 po 27 letech na pomyslném trůnu vystřídala General Motors. Největším subdodavatelem je německý strojírenský gigant Bosch, který má obchodní vztahy v podstatě se všemi světovými automobilkami.

Automobilový průmysl úzce souvisí také s elektrotechnickým a chemickým průmyslem. Je na něm také z velké části závislý těžební a hutnický průmysl. V roce 2009 bylo ve světě vyrobeno téměř 61 milionů motorových vozidel, což je oproti předchozímu roku pokles o 13,5 %. Obrovský vzestup motorizace zažívá zejména Čína a Indie.

Založení článku: 11. 7. 2007, Bohemianroots
Významní přispěvatelé: Jan Polák

Eliška Junková (16. listopadu 1900 Olomouc – 5. ledna 1994 Praha) byla česká automobilová závodnice. Závodila na vozech Bugatti, a to nejprve jako spolujezdkyně svého manžela Čeňka Junka a posléze sama. Ve dvacátých letech 20. století byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům této soutěže. Jejím největším úspěchem je páté místo z její samostatné éry v závodě Targa Florio, jehož dosáhla v roce 1928. Vedle toho vyhrála i několik dalších závodů (Lochotín–Třemošná či závod do vrchu Klaussenpassu). Mezinárodní závod Zbraslav–Jíloviště vyhrála v roce 1926 v absolutní klasifikaci, a stala se tak první ženou na světě, které se to podařilo.

Svou závodnickou kariéru ukončila roku 1928 v reakci na smrt manžela. Dále se věnovala organizační práci v motoristickém sportu (podílela se například na přípravách výstavby brněnského Masarykova okruhu). V šedesátých letech 20. století psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala v nakladatelství Olympia knihu Má vzpomínka je Bugatti. Za své úspěchy získala ocenění Zasloužilá mistryně sportu.