Wikipedie:Článek týdne/2015

Hledání ztraceného času (francouzsky À la recherche du temps perdu) je sedmidílný román a nejvýznamnější dílo francouzského spisovatele Marcela Prousta. Román, který vznikal od roku 1908 a s přestávkami byl upravován až do Proustovy smrti v roce 1922, podává podrobný obraz vyšší francouzské společnosti na přelomu 19. a 20. století. Je vyprávěn v ich-formě. Obsahuje autobiografické prvky, a proto některé postavy mají své reálné vzory – významné společenské osobnosti té doby, s nimiž se Proust znal osobně.

První díl Du côté de chez Swann (Svět Swannových) vyšel tiskem v roce 1913, poté následovaly: À l'ombre des jeunes filles en fleurs (Ve stínu kvetoucích dívek, 1918), Le côté de Guermantes (Svět Guermantových, 1920/21) a Sodome et Gomorrhe (Sodoma a Gomora, 1921/22). Za definitivně dokončené se považují pouze první čtyři svazky, u kterých Proust stihl před svou smrtí zapracovat všechny korektury. Poslední tři díly vyšly po autorově smrti: La prisonnière (Uvězněná, 1923), Albertine disparue (Zmizelá Albertina, 1925) a Le temps retrouvé (Čas znovu nalezený, 1927). Za druhý díl obdržel Proust v roce 1919 Goncourtovu cenu. Do češtiny byl celý román poprvé přeložen již v letech 1927–1930 zásluhou vydavatelství Odeon a překladatele Jaroslava Zaorálka, který na jednotlivých dílech spolupracoval s dalšími překladateli.

Balduin I. Jeruzalémský (latinsky: Balduinus, francouzsky: Baudouin, německy: Balduin, anglicky: Baldwin, někdy zván jako Balduin Lotrinský, z Boulogne, z Bouillonu či z Flander) byl jeden z prvních, kteří táhli do Svaté země ve znamení kříže, edesský hrabě a jeruzalémský král.

Narodil se pravděpodobně po roce 1060, oba jeho rodiče byli ze vznešeného rodu Karla Velikého. Byl jedním z feudálů, kteří se po clermontské výzvě papeže Urbana II. rozhodli k prvé křížové výpravě připojit a pevně se v Palestině usadit. Jako vůbec první z vojevůdců kruciáty se stal samostatným panovníkem – roku 1098 se ujal vlády v Edesse a přijal titul hraběte. O dva roky později, po předčasné smrti bratra Godefroie roku 1100, se stal druhým křižáckým vládcem Jeruzaléma a prvním, který přijal královský titul. Balduin jeruzalémský stát vnitřně i navenek upevnil a na konci jeho vlády bylo Jeruzalémské království pevným státním útvarem.

V roce 1118 na vojenské výpravě do Egypta těžce onemocněl a do Jeruzaléma se už nevrátil, skonal na jižních hranicích v malém městečku El-Aríš 2. dubna 1118 a o pět dnů pozěji byl uložen v bazilice Božího hrobu. Ačkoli byl pravděpodobně homosexuální, třikrát se oženil. Neměl však legitimní potomky, kteří by ho přežili. Také jeho třetí žena ho přežila jen o dva týdny. Když se stal jeruzalémským králem (1100), jmenoval hrabětem z Edessy svého stejnojmenného příbuzného Balduina Le Bourg, jenž pak Balduina I. vystřídal i na jeruzalémském trůně.

	a	b	c	d	e	f	g	h
8									8
7									7
6									6
5									5
4									4
3									3
2									2
1									1
	a	b	c	d	e	f	g	h

Leonid Jaroš: mat čtvrtým tahem

Babsonova úloha, někdy též označovaná stručně jako Babson, je druhem šachového problému, v němž má bílý dát mat v daném počtu tahů bez ohledu na to, jakou černý zvolí obranu, přičemž: 1) první je na tahu bílý; 2) černý se brání proměnou pěšce v dámu, věž, střelce nebo jezdce; 3) bílý reaguje rovněž proměnou v dámu, věž, střelce nebo jezdce (vždy ve stejnou figuru jako černý), žádná jiná proměna nebo jiný tah k matu v předepsaném počtu tahů nevede. V podstatě se jedná o formu tzv. všeproměny, která v určité fázi svého řešení obsahuje všechny možnosti proměny pěšce v jezdce, střelce, věž a dámu. Tu řada skladatelů dokázala sestavit již předtím, než byla zformulována její ztížená verze s navzájem symetrickými proměnami černého a bílého.

Úloha byla pojmenována po Josephu Babsonovi, který jako první uvažoval o možnosti řešení takového problému, když někdy kolem roku 1925 experimentoval s různými druhy proměn. Sestavení uspokojivé Babsonovy úlohy je pro šachové skladatele jednou z největších výzev a ve formě přímé úlohy bylo přibližně po půl století považováno za téměř nemožné. S prvním, avšak neuspokojivým řešením přišel po dvacetiletém úsilí francouzský hutní inženýr Pierre Drumare (publikováno v Memorial Camil Seneca roku 1980). V roce 1983 přišel Leonid Jaroš, fotbalový trenér z Kazaně, s mnohem lepším řešením. Od té doby jak Jaroš, tak i jiní autoři sestavili několik dalších úloh.

Vražda Johna Lennona byla spáchána 8. prosince 1980 před newyorským bytovým domem The Dakota. John Lennon, slavný britský hudebník, známý především jako spoluzakladatel skupiny The Beatles, v domě vlastnil apartmán. Kolem jedenácté hodiny večerní toho dne byl při návratu z nahrávacího studia smrtelně postřelen svým fanouškem Markem Davidem Chapmanem. Navzdory rychlému převozu do Rooseveltovy nemocnice se ho lékařům nepodařilo zachránit. Jeho tělo bylo zpopelněno 10. prosince 1980 na hřbitově Ferncliff Cemetery a ostatky předány manželce Yoko Ono. Ta se rozhodla nevypravit svému manželovi žádný pohřeb.

Soud shledal Chapmana vinným z trestného činu vraždy a odsoudil jej k doživotnímu trestu odnětí svobody s možností podmínečného propuštění po dvaceti letech. Výkon trestu nastoupil ve věznici Wende Correctional Facility v newyorském okrese Erie County a jeho žádosti o podmínečné propuštění byly již sedmkrát zamítnuty. Vražda měla celosvětový ohlas. Osobě Johna Lennona byla v následujících letech věnována řada poct. Mezi nimi roku 1985 památník Strawberry Fields ve Spojených státech amerických nebo roku 2007 Imagine Peace Tower na Islandu. V socialistickém Československu, konkrétně v Praze na Malé Straně, pak spontánně vznikl památník nazývaný Lennonova zeď.

Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství pramenila z nespokojenosti s feudalismem a Metternichovým absolutismem, nemalý podnět revoltám v tehdejším Rakousku ovšem představoval také počáteční úspěch zahraničních revolucí v roce 1848. Dlouhodobě neklidná byla situace v rakouské severní Itálii, kde musel být v únoru 1848 dokonce vyhlášen válečný stav. Za počátek revoluce se ovšem považují březnová povstání ve Vídni a Uhrách, jež donutila císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům: propustil Metternicha, zrušil cenzuru a slíbil vydat ústavu. Dubnová ústava ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali, takže císař musel dokonce prchnout z Vídně do Innsbrucku.

V červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, zde však byly tvrdě potlačeny vojskem generála Windischgrätze. Snaha rakouské vlády potlačit i povstání v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, tu však Windischgrätzovi vojáci rovněž porazili. Nový císař František Josef I. s pomocí vojska v březnu 1849 rozpustil říšský sněm v Kroměříži a vyhlásil oktrojovanou březnovou ústavu. Maďarská revoluce byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Roku 1851 císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení poddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány.

Základní posádky Mezinárodní vesmírné stanice jsou několikačlenné týmy kosmonautů zajišťující trvalé obydlení stanice lidmi. Kosmonauti se střídají obvykle po šesti měsících, a to prostřednictvím lodí Sojuz a do roku 2011 i raketoplánů Space Shuttle. Kromě základních posádek na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) přilétají na krátkodobé pobyty také návštěvní posádky. Místa v základních posádkách si americká NASA a ruský Roskosmos dělí paritně. Z americké poloviny mají podle dvoustranných dohod NASA s japonskou, evropskou a kanadskou kosmickou agenturou nárok na 12,8 %, 8,3 % a 2,3 % také Japonci, Evropané a Kanaďané. První neamerický astronaut zařazený podle těchto dohod do posádky ISS byl Léopold Eyharts v Expedici 16. Rusové přepustili své místo jiné agentuře pouze v případě německého astronauta ESA Thomase Reitera, zařazeného do Expedice 13.

Stanice byla během výstavby krátkodobě navštěvována už od 10. prosince 1998, trvale kosmonauti na ISS pobývají od 2. listopadu 2000. V prvním období osídlení (Expedice 1 až 6) byly sestavovány tříčlenné základní posádky výhradně z Rusů a Američanů. Zpočátku pocházel velitel z jedné země a oba další kosmonauti z druhé. Počínaje pátou expedicí bylo toto pravidlo opuštěno. V druhém období osídlení (Expedice 7 až 13), po přerušení letů raketoplánů Space Shuttle, početnost posádek klesla na dva kosmonauty, vždy jednoho Rusa a jednoho Američana. Počínaje Expedicí 13 na stanici pracovaly trojice kosmonautů a od Expedice 20 jsou posádky ISS šestičlenné, přičemž se kosmonauti střídají v šestiměsíčních intervalech po trojicích. Od června 2015 na ISS pobývá Expedice 44. Dosavadními třiačtyřiceti expedicemi prošlo 37 ruských a 46 amerických kosmonautů, dále osm Evropanů z ESA (tři Italové, dva Němci, Francouz, Belgičan a Nizozemec), čtyři astronauti z Japonska a dva z Kanady.

Francouzská opera představuje jednu z největších evropských operních tradic. Zahrnuje díla Lullyho, Rameaua, Charpentiera, Berlioze, Bizeta, Debussyho, Gounoda, Masseneta, Poulenca, Messiaena a dalších. Svou roli v její historii sehráli i někteří původem zahraniční skladatelé jako Gluck, Salieri, Cherubini, Rossini, Meyerbeer, Offenbach či Verdi. Počátky francouzské opery sahají na dvůr krále Ludvíka XIV., když Jean-Baptiste Lully v roce 1673 uvedl svou první operu Kadmos a Harmonia. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique – formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená i taneční čísla a sborový zpěv. Nejvýznamnějším Lullyho nástupcem byl Jean-Philippe Rameau a po jeho smrti sepsal šest oper pro pařížskou scénu německý skladatel Christoph Willibald Gluck. Ve stejné době, v 2. polovině 18. století, získávala ve Francii na popularitě tzv. opéra comique, v níž se árie střídaly s mluvenými dialogy.

Od 20. let 19. století se rozvíjela grand opéra. Jedním z jejích předních tvůrců byl Gioacchino Rossini se svou operou Vilém Tell, nejvýznamnějším skladatelem tohoto žánru se stal Giacomo Meyerbeer. Odlehčená opéra comique zažívala tou dobou úspěch v dílech Françoise-Adriena Boieldieua či Daniela Aubera. Těžce naopak bojoval o pozornost Hector Berlioz, jehož opera Trójané se dočkala úplného uvedení až sto let po svém napsání. V druhé polovině 19. století dominoval novému žánru – operetě – Jacques Offenbach se svými vtipnými a cynickými díly jako Orfeus v podsvětí. Značného úspěchu dosáhl Charles Gounod s operou Faust a Georges Bizet složil slavnou Carmen, která se však v době premiérového uvedení neshledala s úspěchem. Na tvorbu Richarda Wagnera reagoval mimo jiné Claude Debussy svým dílem Pelleas a Melisanda. Ve 20. století se dalšími významnými skladateli francouzské opery stali Maurice Ravel, Francis Poulenc a Olivier Messiaen.

Zámek Mikulov je barokní zámek, který se nachází v těsné blízkosti centra města Mikulov. Město leží v okrese Břeclav nedaleko hranic s Rakouskem, ve vinařské oblasti Pavlovských vrchů. Komplex budov stojí na Zámeckém kopci a společně se Svatým kopečkem tvoří jednu z dominant města. Prostory slouží jako stálá expozice Regionálního muzea v Mikulově se zaměřením na vinařství a historii zámku i jako příležitostné dějiště kulturních akcí, jako je každoroční vinobraní.

Na místě mikulovského zámku původně stál kamenný románský hrad z dob Přemyslovců. Ve 13. století připadl Lichtenštejnům a začal být přestavován do gotické podoby. Lichtenštejnové v roce 1560 hrad prodali Ladislavu Kereczenyimu, který začal s přestavbou hradu na barokní zámek. Když se v roce 1575 stali novými majiteli Ditrichštejnové, pokračovali s rozsáhlými přestavbami, které vyvrcholily za Františka z Ditrichštejna. V roce 1719 zámek při požáru města vyhořel, byl však následně obnoven. V roce 1805 si zdejší prostory vybral Napoleon Bonaparte pro vyjednání o mírových smlouvách mezi Francouzským a Rakouským císařstvím. Dne 26. července 1866, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, zde bylo podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem, známé jako „Mikulovské příměří“. Potřebám Ditrichštejnů zámek sloužil až do roku 1945, kdy v rámci osvobozeneckých bojů opět vyhořel. Později byl znovu vystavěn podle návrhu architekta Otakara Oplatka.

Fotosyntéza (z řeckého fós, fótos – „světlo“ a synthesis – „shrnutí“, „skládání“) nebo také fotosyntetická asimilace je složitý biochemický proces, při kterém se mění přijatá energie světelného záření na energii chemických vazeb. Využívá světelného, např. slunečního záření k tvorbě (syntéze) energeticky bohatých organických sloučenin – cukrů – z jednoduchých anorganických látek – oxidu uhličitého (CO₂) a vody. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi.

Fotosyntéza probíhá v chloroplastech zelených rostlin a mnohých dalších eukaryotických organizmů (různé řasy), ale také v buňkách sinic a některých dalších bakterií. Jedná se o tzv. autotrofní výživu. Některé otázky týkající se jejího průběhu dosud nejsou dostatečně objasněny. Průběh se dělí do dvou fází. Ve světelné fázi barevné pigmenty pohlcují světlo, z něhož získávají energii pro následné děje. V této fázi dochází k rozkladu vody a uvolnění kyslíku (který pak využívají i jiné organismy k dýchání). Biochemické děje v temnostní fázi již světlo nepotřebují, ale využívají energii, která z něj byla ve světelné fázi získána. V této fázi dochází k zabudování oxidu uhličitého do molekul cukrů, které dále slouží buď jako zásobárna a zdroj energie, nebo jako stavební složky pro tvorbu složitějších molekul (polysacharidů, glykosidů aj.). Procesy temnostní fáze probíhají v cyklech a liší se podle druhu organismu. Vnější faktory, na nichž průběh fotosyntézy závisí, jsou světlo, teplota, voda a koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu.

Rozlišujeme fotosyntézu oxygenní (při které vzniká kyslík a pro jejíž zahájení je potřeba voda) a anoxygenní (při které kyslík nevzniká a do jejíhož zahájení nezasahuje voda), přičemž rozeznáváme různé typy anoxygenní fotosyntézy podle toho, zda je pro její zahájení potřeba sulfan, nebo organické kyseliny.

Me'ir Feinstein (hebrejsky: מאיר פיינשטיין‎, ‎5. října 1927, Jeruzalém – 21. dubna 1947, Jeruzalém) byl palestinský Žid, který žil v Jeruzalémě v britské mandátní Palestině. Vstoupil do hlavní židovské podzemní vojenské organizace Hagana, v níž získal svůj první vojenský výcvik. Roku 1944 se v šestnácti letech, s padělaným dokumentem o svém věku, přihlásil ke službě v britské armádě proti nacistickému Německu. Po demobilizaci v červenci 1946 se stal členem židovské ozbrojené podzemní revizionistické skupiny Irgun, která bojovala proti Britům s cílem získat nezávislost a vytvořit židovský stát.

V devatenácti letech byl pro účast na bombovém útoku na železniční stanici v Jeruzalémě odsouzen britským vojenským soudem k trestu smrti oběšením. Patří tak mezi olej ha-gardom, což je označení pro členy židovských předstátních revizionistických skupin, které Britové odsoudili k tomuto druhu trestu. Spolu se svým spoluvězněm Moše Barazanim z Lechi se měli stát prvními Židy popravenými Brity v Jeruzalémě. To ale nechtěli připustit, a tak v předvečer popravy spáchali v cele sebevraždu, když mezi sebou odpálili výbušninu, kterou jim do vězení propašovali jejich přátelé ve vydlabaných pomerančích. Barazaniho a Feinsteinův osud se podle Ja'ira Šelega z deníku Haarec stal „jedním z nejslavnějších příběhů hrdinství v dějinách sionismu“.

Přepadení celnice v Habarticích byla teroristická akce provedená během ranních hodin dne 21. září 1938 příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu v Habarticích, hraniční obci ve Frýdlantském výběžku na severu tehdejšího Československa. Událost patřila k uměle vyvolaným nepokojům v českém pohraničí naplánovaným jako reakce na projev Adolfa Hitlera pronesený 12. září 1938 na sjezdu Národně socialistické německé dělnické strany, v němž hovořil o utlačování německé menšiny v Československu.

Celá akce začala večer 20. září, kdy do Seidenbergu (dnešního Zawidówa), s nímž Habartice bezprostředně sousedí, přijeli v nákladních automobilech muži, kteří se schovali ve zdejší továrně. Krátce po půlnoci pak ozbrojeni přešli státní hranici a zaútočili na habartickou celnici. Tu bránilo osmnáct mužů. Přestože Němci postupně zaútočili ve čtyřech vlnách, nepodařilo se jim budovu dobýt. Nad ránem pak ještě dorazily jednotky československého vojska a policie povolané na pomoc z Frýdlantu a z Liberce, ale to již útočníci ustupovali. Na straně Freikorpsu byli tři mrtví a šestnáct zraněných, na české straně si přepadení vyžádalo čtyři zraněné, z toho jednoho těžce. V roce 1982 byla na budově habartické celnice odhalena pamětní deska a proběhla též beseda se třemi obránci celnice – s Ladislavem Krásným, s Františkem Beerem a s Josefem Sivkem. Prvním dvěma a také Janu Bednářovi udělila obec v roce 1993 čestné občanství.

Panda červená (Ailurus fulgens), nazývaná též panda malá, je menší stromová šelma, jediný zástupce monotypické čeledi pandy malé (Ailuridae). Pandě velké není blízce příbuzná, má pouze podobný způsob života. Jsou uznávany dva její poddruhy. Panda červená je o něco větší než kočka domácí. Má rudo-hnědou srst a dlouhý ocas, který pandám pomáhá udržovat rovnováhu na stromech. Mezi samcem a samicí není téměř žádný rozdíl, mláďata se podobají dospělým jedincům. Ve volné přírodě se panda čevená průměrně dožívá 8–10 let.

Obývá horské lesy jižní Číny, Nepálu, Bhútánu, Indie a Myanmaru. Patří mezi nejvýše žijící zvířata na světě, vyskytuje se i ve více než 4 000 m n. m. Její potravu tvoří z velké většiny bambus, jídelníček si občas zpestří bobulemi, vejci nebo menšími zvířaty. Jde o samotářské zvíře, aktivní hlavně za úsvitu a soumraku. Po březosti trvající 3–4 měsíce samice rodí obvykle 1–2 mláďata, která jsou při narození úplně bezmocná. Matka se o ně stará zhruba rok. Mezinárodní svaz ochrany přírody ji zařazuje mezi zranitelné druhy, v přírodě žije asi jen 16–20 tisíc jedinců. Ohrožuje ji především ztráta přirozeného prostředí a jeho fragmentace, také je občas lovena pro kožešinu. Pandy červené jsou s oblibou chovány v zoologických zahradách pro svůj vzhled a menší náročnost než panda velká. Jako symbol se nachází například v logu webového prohlížeče Mozilla Firefox.

Reformy Chung-wua, zakladatele a prvního císaře čínské říše Ming, probíhající v 60.–90. letech 14. století, byl komplex ekonomických, společenských a politických reforem zaměřených na obnovu čínského státu po desetiletích bojů Číňanů proti nadvládě mongolské říše Jüan. Císař Chung-wu se v reformách pokusil vybudovat společnost soběstačných zemědělských komunit; heslem vlády bylo „potlačení obchodu a podpora zemědělství“.

Nově budovaná mingská státní správa byla nepočetná a levná. V čele vlády stáli Chung-wuovi generálové, postupně nahrazovaní císařovými syny; rutinní administrativu obstarávali konfuciánsky vzdělaní úředníci. Vláda rozdělila pozemky mezi drobné rolníky přímo obdělávající půdu, naopak velcí pozemkoví vlastníci byli systematicky omezováni a pronásledováni. Průmysl a řemesla podléhaly státnímu řízení, obchod byl podroben přísnému dozoru. Zdanění bylo založeno na naturálních odvodech a povinné práci ve státních manufakturách a stavbách. Používání peněz nezapadalo do císařova společenského ideálu, proto se ho snažil omezit; navíc neměl žádnou vhodnou měnu: mědi ani stříbra nebylo dostatečné množství a papírovým penězům lidé nevěřili kvůli nesměnitelnosti za drahé kovy a inflaci.

Výsledkem reforem byla obnova centralizovaného státu, vznik relativně rovnostářské společnosti s menšími majetkovými rozdíly a rozvoj ekonomiky mingské říše. Zemi začala dominovat džentry, třída konfuciánsky vzdělaných statkářů obsazujících úřední posty. Dlouhodobé důsledky hospodářské obnovy však byly odlišné, rozkvět trhů a rozvoj peněžního hospodářství vedl ke vzniku nové, konzumně orientované kultury a změnám ve správních institucích i sociální a politické filozofii, což se odrazilo v umění a literatuře.

Jan Masaryk (14. září 1886, Královské Vinohrady – 10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V letech 1906–1913 pobýval ve Spojených státech amerických, v letech 1915–1918 sloužil v rakousko-uherské armádě. Po vzniku samostatného Československa působil na různých postech na ministerstvu zahraničí: v období 1919–1920 jako chargé d’affaires ve Washingtonu a v letech 1920–1925 jako osobní tajemník tehdejšího ministra Edvarda Beneše.

Od roku 1925, kdy nastoupil jako československý vyslanec v Londýně, byl v krátkém bezdětném manželství s Frances Craneovou, dcerou Charlese R. Cranea. Po mnichovské dohodě 1938 na funkci vyslance rezignoval. Poté byl ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě a na stejném postu působil i ve třech poválečných vládách Národní fronty: v první (tak zvané „košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Aero L-39MS Albatros je vojenský dvoumístný cvičný a lehký bojový letoun, který je novou konstrukcí vyvinutou leteckým výrobcem Aero Vodochody na základě jeho úspěšného typu Aero L-39 Albatros. Vývoj modernizované verze byl zahájen počátkem 80. let 20. století. Konstrukční práce zpočátku vedl Jan Vlček, ale po jeho smrti roku 1984 převzal vedení vývoje L-39MS Vlastimil Havelka. Nejprve dostal stroj označení L-39M (Modernizace), ale když bylo rozhodnuto, že bude nejen cvičným, ale i lehkým bojovým letounem, změnilo se jeho označení na L-39MS (Modernizace Super). Úpravy původního typu však dosahovaly takového rozsahu, že se jednalo o prakticky nový letoun.

Mezi jeho hlavní odlišnosti od starších verzí patří zesílený trup, delší a ostřejší příď, modernizovaný kokpit a nový výkonnější dvouproudový motor. Výroba typu L-39MS probíhala v letech 1986–1996 a dala (včetně 5 prototypů) celkem 71 strojů. Pro Československé letectvo bylo vyrobeno pouze šest kusů hlavní verze L-39MS, které si po rozpadu federace rozdělily Česko a Slovensko v poměru 4:2. Vyřazené stroje byly později prodány do Spojených států amerických civilním uživatelům. Exportní verzi letounu Aero L-59 Super Albatros, které se vyrobilo celkem 60 kusů, zakoupila letectva Egypta (48 kusů pod označením L-59E) a Tuniska (L-59T).

Bowling for Soup (často přepisováno ¡Bowling for Soup! nebo zkráceně BFS) je americká punkrocková hudební skupina, která vznikla v červnu roku 1994 ve městě Wichita Falls (Texas, USA). Nyní sídlí v texaském městě Denton. Kapela vznikla ve složení Jaret Reddick, Erik Chandler, Chris Burney a Lance Morril na pozici bubeníka. Posledního jmenovaného roku 1998 nahradil Gary Wiseman.

Kapela hraje žánr, který lze definovat jako pop/rock. Nejčastěji jsou Bowling for Soup spojováni se styly pop punk, punk rock a alternativní rock. Avšak například v albu Rock on Honorable Ones!! lze najít prvky jazzu, metalu či ska. Některé písně obsahují trochu rapu, indie stylu a někdy skupina zavítá i do klasičtějších stylů, třeba hit „Belgium Polka“ má prvky klasické polky. Bowling for Soup jsou ovlivněni mnoha známými skupinami, především kapelou Green Day, dále The Cars, Weezer, či Buzzcocks. Na druhém albu Cell Mates zpívají společně se skupinou The V.I.M.S. S kapelou SR-71 nazpívali velmi populární hit „1985“ z alba A Hangover You Don't Deserve z roku 2004. Bowling for Soup sami také ovlivnili několik umělců, například skupiny Junior a Forever the Sickest Kids.

Skupina do roku 2015 vydala 12 oficiálních studiových alb. Nejúspěšnějším hitem skupiny je singl „Girl All the Bad Guys Want“ z roku 2002 z alba Drunk Enough to Dance, který byl v roce 2003 nominován na Grammy v kategorii Nejlepší popová píseň kapely, získal osmé místo v britském žebříčku UK Singles Chart a šedesáté čtvrté místo v americkém žebříčku hitů Hot 100.

Bakterie (Bacteria), nebo také eubakterie (Eubacteria), je doména jednobuněčných prokaryotických organismů. Mívají kokovitý nebo tyčinkovitý tvar a zpravidla dosahují velikosti v řádu několika mikrometrů. Typickou součástí bakteriálních buněk je peptidoglykanová buněčná stěna, jaderná oblast (nukleoid), DNA bez intronů, plazmidy a prokaryotický typ ribozomů. U bakterií se nevyskytuje pohlavní rozmnožování, namísto toho se nejčastěji dělí binárně. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Dříve se druhy bakterií klasifikovaly podle vnějšího vzhledu, dnes jsou moderní zejména genetické metody. Díky nim se dnes rozlišuje asi 25 základních kmenů bakterií.

Bakterie mají velký význam v planetárním oběhu živin a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy. Mnohé patří mezi komenzálické druhy, které žijí například v lidské trávicí soustavě. Na druhou stranu je známo i mnoho patogenních bakterií, tedy druhů, které způsobují infekce. I člověk mnohé z bakterií využívá, například v potravinářském a chemickém průmyslu. Vědci využívají bakterie ve výzkumu a samotné bakterie jsou předmětem bádání bakteriologie. Tuto vědu významně rozvinuli Robert Koch a Louis Pasteur.

Bohemund z Tarentu (psán též Boamundus; 1052–1058 až 1111) byl italo-normanský válečník a dobrodruh, kníže z Tarentu a jeden z předních účastníků první křížové výpravy. Bohemund byl nejstarším synem Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele posledních byzantských provincií v Itálii, Kalábrii a Apulii. Již v mládí se vydal se svým otcem na válečné tažení proti Byzantské říši, ale navzdory několika vítězným bitvám s byzantskými vojsky se Normané na Balkáně nikdy trvale neudrželi. Po otcově smrti se dostal do války o dědictví s vlastními příbuznými, kteří ho připravili o velkou část majetku. Roku 1096 uviděl velkou příležitost v podobě vyhlášení první křížové výpravy. Připojil se k ní spolu se svým synovcem Tankredem a kontingentem normanských rytířů a stal se jedním z jejích předních vůdců. Výrazně se podílel na vítězství křižáků nad tureckými vojsky u Dorylaea (1097) a při obléhání Antiochie (1098). Po dobytí Antiochie ji prohlásil svým vlastnictvím a založil tak druhý křižácký stát ve Svaté zemi – Antiochijské knížectví.

Křižáci však před tažením do Svaté země odpřisáhli byzantskému císaři Alexiovi, že všechna dobytá území patřící v minulosti k Byzanci budou říši předána zpět. Vyhlášením nezávislé vlády v Antiochii Bohemund tuto přísahu porušil. Císař proto vyslal na východ armádu, aby Antiochii získal pro říši zpět. Antiochijské knížectví, oslabené vojenskou porážkou od tureckých vojsk, bylo byzantskou invazí vážně ohroženo a Bohemund se rozhodl vrátit zpět do Itálie pro posily. Po návratu do Evropy byl oslavován jako hrdina a jeho plány na tažení proti Byzantské říši podpořil papež Paschalis II. Francouzský král Filip I. mu dal za ženu svou dceru Konstancii. Bohemundovo tažení proti Byzanci roku 1107 se zaměřilo na přístavní město Dyrrhachion, ležící na pobřeží Jaderského moře. Byzantinci však byli na útok připraveni, Normany obklíčili a výprava skončila naprostým neúspěchem. Bohemund pak již do boje nikdy nevytáhl a zemřel roku 1111 v ústraní.

Přibyslav (německy Primislau) je město ležící na řece Sázavě v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina. Má asi 4000 obyvatel a zahrnuje osm městských částí. Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina zprvu nebyla příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který poblíž nedaleké vsi – dnes zvané Žižkovo Pole – zemřel. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Od roku 1898 je město přístupné po železnici a na severovýchodním okraji je i veřejné letiště. Kromě městského muzea zde sídlí také Hasičské muzeum. Důležitým podnikem novodobé Přibyslavi je Pribina vyrábějící mléčné produkty.

V květnu 2014 se Přibyslav stala dějištěm třídenního editačního maratonu WikiMěsto. Tým wikipedistů se během něj rozjel po městě i okolí a několik desítek hodin pak pracoval na tom, aby do té doby v rámci Wikipedie pozapomenutému městu zajistil postavení, které odpovídá jeho historickému a současnému významu i jeho kráse. Na Wikipedii tak přibyly desítky fotografií z města i okolí, profily zajímavých osobností, které se podílely na utváření i dokumentaci jeho historie, nebo články o jeho dominantách: zámku, kostele Narození sv. Jana Křtitele nebo Starém špitálu, útulku pro chudé ženy. Jeho obyvatelky měly sice „do výčepních místností vstup zakázán pod hrozbou vyloučení“, denně však měly nárok na dva žejdlíky piva…

Buffy, přemožitelka upírů (v anglickém originále Buffy the Vampire Slayer) je americký fantastický dramatický televizní seriál vytvořený scenáristou, režisérem a producentem Jossem Whedonem. V letech 1997–2003 bylo v sedmi řadách odvysíláno celkem 144 epizod. Samotný seriál vychází z příběhu celovečerního filmu Buffy, zabíječka upírů z roku 1992, jehož scénář byl také Whedonovým dílem. Děj seriálu se odehrává ve fiktivním městě Sunnydale v americké Kalifornii, kam se přistěhuje středoškolačka Buffy Summersová. Jejím osudem a posláním je být přemožitelkou, bojovnicí s nadlidskou silou, jež se střetává se stvořeními zla, jako jsou upíři, démoni, duchové a další. Seriál postupně sleduje Buffyino dospívání, absolvování střední školy a přechod na univerzitu a posléze i do každodenního pracovního procesu.

Seriál se dočkal mezi diváky i kritiky velkého ohlasu. Mimo jiné získal dvě ceny Emmy a řadu dalších ocenění, bývá řazen mezi kultovní díla a často se objevuje v různých seznamech nejlepších seriálů všech dob. Díky úspěchu seriálu byla vydána celá řada odvozených děl, jako jsou romány, komiksy, videohry a další, které rozvíjí jeho příběh a jeho prostředí. Seriál se také dočkal oficiálního přímého pokračování v kanonických komiksových sériích, které jsou v návaznosti na televizní pořad označeny jako osmá, devátá a desátá řada. V letech 1999–2004 byl vysílán i odvozený televizní seriál Angel.

Angus MacLise (4. března 1938 − 21. června 1979) byl americký hudebník, básník, herec a kaligraf. V roce 1965 byl jedním ze zakladatelů experimentální hudební skupiny The Velvet Underground, z níž však odešel ještě dříve, než stačila nahrát jakékoliv nahrávky a než se jejím manažerem stal popartový umělec Andy Warhol. Před svým působením ve Velvet Underground hrál v uskupení kolem avantgardního skladatele La Monte Younga, kde se seznámil s Velšanem Johnem Calem, jenž později také hrál s Velvet Underground. Spolu s dalšími avantgardními hudebníky pořídil řadu hudebních záznamů, které po více než čtyřiceti letech vyšly na několika albech.

Mimo svou hudební činnost vydal několik sbírek básní, nahrával hudbu k filmům a v některých undergroundových filmech i hrál. Často spolupracoval s experimentálním režisérem Pierem Heliczerem, který vydával jeho básnické sbírky. V roce 1968 se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Hetty. Oddal je popularizátor LSD a spisovatel Timothy Leary. Po celý život se věnoval cestování a v sedmdesátých letech se usadil v Nepálu. Zde byl jeho syn Ossian dán na výchovu do buddhistického kláštera a později byl označen za prvního tulku (převtěleného duchovního vůdce) ze Západu. Angus MacLise zemřel z nejistých příčin (hypoglykemie nebo podvýživa) ve věku 41 let a podle buddhistické tradice byl zpopelněn.

Kolovratský palác (uváděn i v archaické podobě Kolowratský), později zvaný též Thunovský či Thun-Hohenštejnský v Nerudově ulici na Malé Straně (čp. 193/III) je vrcholně barokní stavba vybudovaná v letech 1716–21. Zadní část paláce přiléhající k Zámeckým schodům (čp. 214/III) tvoří renesanční budova Paláce pánů z Hradce, později zvaného též Slavatovský.

Palác pánů z Hradce, vybudovaný na místě několika měšťanských domů, získal roku 1558 Jáchym z Hradce. Roku 1602 jej koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Po vymření Slavatů roku 1693 palác získal roku 1701 Norbert Leopold Libštejnský z Kolovrat. Roku 1769 pak dědictvím přešel do majetku Thunů, kterým patřil až do roku 1924, kdy jej koupila italská vláda pro své velvyslanectví, jež zde sídlí dodnes.

Celý palác je významnou stavební památkou. Bývalý palác Pánů z Hradce patří k významným renesančním pražským stavbám. Pozoruhodné jsou i raně barokní úpravy paláce z dob Slavatů, především vybudování vyhlídkové věže s unikátně použitým architektonickým tvaroslovím. Nejvýznamnější částí komplexu je však vrcholně barokní novostavba části paláce vybudovaná za Kolovratů podle projektu předního barokního architekta Jana Blažeje Santiniho a patřící k jeho nevýznamnějším palácovým stavbám. Na sochařské výzdobě hlavního portálu se též podílel Matyáš Bernard Braun. Interiéry paláce byly podstatně upravovány v 19. století.

Bike to Heaven (česky Kolo do nebe) je pomník věnovaný propagátorovi městské cyklistiky Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří v Praze zemřeli při dopravních nehodách. Tvoří jej čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa, po které jede nahoru jízdní kolo. Celý pomník je „postříbřený“ plátkovým palladiem a kolo i vršek lampy se za větru může otáčet. Pomník je umístěn na rušné pražské křižovatce ulice Dukelských hrdinů a nábřeží Kapitána Jaroše, v místě, kde byl Jan Bouchal 6. ledna 2006 smrtelně zraněn při střetu s automobilem. Přitom paradoxně právě aktivista Bouchal na nebezpečnost křižovatky upozorňoval a usiloval o její přestavbu. K té došlo až roku 2012, po dlouhém lobbingu sdružení Auto*Mat, jehož byl Bouchal spoluzakladatelem.

Pomník vytvořil sochař Krištof Kintera (autor podobného pomníku Memento Mori, věnovaného těm, co si vzali život skokem z Nuselského mostu) díky veřejné sbírce, se celé dílo obešlo bez finanční podpory státu či města. Pomník byl odhalen 9. září 2013, po sedmi letech příprav. Jeho symbolika je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky, má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.

Věžnička je obec v okrese Jihlava v Kraji Vysočina, ležící 12 kilometrů severovýchodně od Jihlavy. K 1. lednu 2015 zde žilo 130 obyvatel. První zmínka pochází z roku 1502, kdy obec náležela ke strážným vsím polenského hradiště. Po celou svou historii patřila k polenskému panství. Ves tak vlastnili například páni z Kunštátu, Valdštejnové, páni z Hradce a od roku 1623 Ditrichštejnové. Dne 29. března 1899 byla nedaleko zavražděna místní obyvatelka Anežka Hrůzová, z jejíž smrti byl neprávem obviněn žid Leopold Hilsner, což odstartovalo antisemitské nálady v českých zemích, tzv. hilsneriádu. Ve 20. století Věžnička prošla modernizací, byla zavedena elektřina, kanalizace a plyn a byly vyasfaltovány silnice.

Obec se nachází v údolí Jamenského potoka na pomezí Hornosázavské pahorkatiny a Křižanovské vrchoviny. Nejvyšší bod katastru, vrch Prašivec, se nachází severně od obce v lese Březina v nadmořské výšce 574 metrů. Věžničkou prochází silnice třetí třídy č. 34820 z Polné do Ždírce. V obci se nachází obchod se smíšeným zbožím a veřejná knihovna. Kulturní akce pořádají místní sbor dobrovolných hasičů a Statek u Tadeáše. V centru obce se nacházejí do země vyhloubené prastaré sklepy, tzv. lochy. Na návsi stojí kaplička a v Obecním lese se tyčí smírčí kámen s vyrytým reliéfním tlapatým křížem, který byl prohlášen kulturní památkou.

Mil Mi-4 je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-4 byl v Sovětském svazu vyvíjen na příkaz Josifa Vissarionoviče Stalina od roku 1951. K příkazu sestavit vrtulník střední hmotnostní kategorie jej vedly především úspěchy amerických vrtulníků Sikorsky H-19. Milova konstrukční kancelář dostala na splnění úkolu pouhý rok, a tak již 3. června 1952 vzlétl první prototyp V-12. V prosinci téhož roku započala sériová výroba. Vrtulníky jsou vybaveny čtrnáctiválcovým dvouhvězdicovým motorem Švecov AŠ-82V. Komunistická strana Sovětského svazu povolila v roce 1955 exportovat vrtulníky také do zahraničí. V Sovětském svazu bylo vyrobeno do roku 1966 celkem 3309 kusů, ale další výroba pokračovala v Čínské lidové republice. Zde bylo mezi lety 1963 až 1979 postaveno dalších 545 licenčních kusů pod označením Harbin Z-5. Čínští konstruktéři následně vyšli z vrtulníku Z-5 a postavili několik kusů vlastních strojů Harbin Z-6, jež se ale neprosadily.

Mezi největší zahraniční odběratele vrtulníků Mi-4 patřila Čínská lidová republika, Indie a také Československo. První vrtulníky doletěly do Československa v roce 1956. Stroje se staly základem leteckého parku Československé lidové armády, kde sloužilo celkově kolem 160 kusů. Další vrtulníky létaly v malém počtu u Leteckého oddílu Ministerstva vnitra a státního podniku Slov-Air. S příchodem modernějších vrtulníků Mil Mi-8 začaly být stroje Mi-4 vyřazovány a k poslednímu letu československého vrtulníku Mi-4 došlo v dubnu 1986.

Mig 21 je česká rocková hudební skupina. Jejími členy jsou zpěvák Jiří Macháček, hráč na trubku a klávesy Pavel Hrdlička, bubeník Jan Hladík, kytarista Tomáš Polák a baskytarista Adam Stivín, jenž v roce 2013 nahradil Tomáše Kurfürsta. Obdobně jako U2 si zvolili pojmenování z leteckého prostředí, a to podle stíhacího letounu MiG-21 vyráběného od roku 1958 v Sovětském svazu.

Skupina vznikla roku 1998 a po třech letech existence, v roce 2001, vydala své první album Snadné je žít. Za ně získala nominace ve třech kategoriích ankety Akademie populární hudby Anděl. Videoklip ke skladbě „Snadné jen žít“ režíroval David Ondříček. Následovala alba Udělalo se nám jasno (2002), Pop Pop Pop (2004) a výběrové album Best of (2006). V roce 2007 kapela vydala své první DVD Když ti vítr napne plachtu se šesti písněmi a filmovým dokumentem popisujícím zákulisí jejího koncertního turné. Z vystoupení se zvlášť sestaveným smyčcovým a dechovým orchestrem Lelek vzešla zvuková i obrazová nahrávka Mig 21 & LELEK Orchestra – Naživo. V roce 2012 skupina uspořádala turné s názvem „Migem k lidem!“. Na podzim roku 2014 vyšla dosud poslední deska nazvaná prostě Album.

Frontman Migu 21 Jiří Macháček je znám také jako herec, ale pro snímek Muži v naději napsal s Tomášem Polákem i titulní píseň „Chci ti říct“. V kinematografii působí i další člen skupiny Pavel Hrdlička, jenž byl jako střihač dvakrát oceněn Českým lvem.

Brutnákovité (Boraginaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin. V mírném pásu to jsou byliny, v tropech často i dřeviny. Čeleď je celosvětově rozšířena a hojně zastoupena i v evropské květeně. Na území ČR se přirozeně vyskytuje 36 druhů v 16 rodech převážně na teplejších stanovištích.

Pro většinu zástupců jsou charakteristické květy v květenství zvaném vijan a drsné ochlupení listů a stonků. Listy jsou nejčastěji střídavé a jednoduché. Květy mají srostlé korunní lístky. Charakteristickými účinnými obsahovými látkami jsou zejména alkaloidy na bázi pyrrolizidinu. Do čeledi náleží rostliny používané především v minulosti jako léčivky a některé užitkové rostliny poskytující např. barviva. Mezi známé lidové léčivky náleží namátkou plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a kostival lékařský (Symphytum officinale).

Pozice čeledi v taxonomickém systému není dosud vyřešena a čeleď není zařazena do platného řádu. V současném systému je čeleď pojata široce a zahrnuje i dříve někdy rozlišované čeledi stužkovcovité (Hydrophyllaceae), Lennoaceae, Ehretiaceae a Hoplestigmataceae. Je členěna do 6 podčeledí, všichni původní evropští zástupci náležejí do podčeledi Boraginoideae.

Nakléřov (německy: Nollendorf) je osada a základní sídelní jednotka místní části Krásný Les v obci Petrovice, nacházející se v Krušných horách, nedaleko česko-německé státní hranice, asi 14 kilometrů od krajského města Ústí nad Labem. Katastrální území Nakléřova se rozkládá na ploše 4,95 km² v nadmořské výšce od 500 do 735 metrů. K roku 2011 zde trvale žilo 19 obyvatel a k roku 2014 bylo evidováno 15 adres.

Rozkládá se při Nakléřovském průsmyku, kudy po staletí vedla významná obchodní a válečná stezka do země. První písemná zmínka pochází z roku 1382, avšak založen měl být již v 9. století lužickosrbským slovanským kmenem Dalemniců. I přes extrémní klimatické podmínky se zde rozvinulo prosperující zemědělství a vyhlášená byla rovněž řemeslná výroba (zejména nakléřovské kovové knoflíky). Obcí, kvůli její poloze, pochodovaly armády při množství válečných konfliktů, mimo jiné během třicetileté války, sedmileté války nebo napoleonských válek. V průběhu posledního zmíněného konfliktu se v Nakléřově usadil francouzský císař Napoleon Bonaparte, který měl z věže místního kostela řídit boje svých vojsk.

Do konce 19. století byl Nakléřov čistě německým sídlem, avšak i po vzniku Československa zde za První republiky žilo občanů jiné než německé národnosti naprosté minimum. V souvislosti s vysídlením německého obyvatelstva po druhé světové válce se Nakléřov stal výrazně nedosídlený a posléze zcela vylidněný. Stalo se tak v roce 1950 v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového prostoru, který v Nakléřově a jeho okolí existoval do roku 1960. O rok později se Nakléřov stal součástí obce Krásný Les. V roce 1975 byl odstřelen zdejší kostel svatého Josefa, aby na jeho místě vyrostl nakonec nerealizovaný monumentální památník Rudé armádě. Od roku 1980 je Nakléřov v rámci Krásného Lesa součástí obce Petrovice.

Mordechaj Anielewicz (1919 Wyszków – 8. května 1943 Varšava) byl vůdce židovského protinacistického odboje během druhé světové války a velitel Židovské bojové organizace, který vedl povstání ve varšavském ghettu. To se zapsalo do dějin jako největší židovské povstání během druhé světové války a inspirovalo další vzpoury jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.

Anielewicz pocházel z chudé rodiny a vyrůstal ve Varšavě, kde se stal členem a posléze vůdcem sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odbojových aktivit. Když se začaly objevovat první zprávy o masovém vyvražďování Židů, začal v ghettech organizovat židovské obranné skupiny. Po první vlně deportací z varšavského ghetta v červenci až září 1942 se zasadil o zřízení odbojového hnutí Židovská bojová organizace (ŻOB), které sdružovalo různé židovské skupiny, a stanul v jeho čele. V přípravě na povstání se ŻOB spolu s Židovským odbojovým svazem podílela na pašování zbraní do ghetta, výcviku a budování bunkrů a úkrytů. Povstání započalo 18. ledna 1943 a podařilo se jím na tři měsíce zastavit deportace do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jeho rozhodující fáze vypukla 19. dubna téhož roku, když početně i vojensky silnější německé jednotky začaly ghetto likvidovat. Nerovný boj trval celkem čtyři týdny. Němci při něm sice utrpěli ztráty, ale kromě malého počtu židovských odbojářů, kterým se podařilo uprchnout, byli zbývající Židé buď zabiti nebo deportování do vyhlazovacích táborů. Anielewicz a jeho druhové zemřeli ve velitelském bunkru v obklíčení německými vojáky, kteří se je pokoušeli vypudit plynem, a to buď na následky jeho vdechnutí, či spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí.

Mingská kultura, tedy kulturní tvorba čínské říše Ming (1368–1644), byla charakteristická konzervativní orientací na čínskou kulturní tradici. Státní zásahy do kultury byly silnější než v předešlých staletích. Vláda stanovila pravidla tvorby a podporovala „vhodné“ umění v literatuře i malířství. Proto je tato éra historiky považována za období jednotvárnosti a prostřednosti. Fakticky však byla tvůrčí, zejména v posledním století, ale už od konce 15. století kvetlo výtvarné umění, literatura i filozofie.

Pro rané mingské malířství i kaligrafii byla charakteristická orientace na minulé, především sungské vzory, tvůrčím způsobem proměněné. Ve dvorské malířské akademii, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květin a ptáků“. Pro umělce nezávislé na dvoru byla charakteristická krajinomalba. Pro mingské období bylo charakteristické spojování malířství a kaligrafie, a od 15. století díla mistrů obsahovala rovnocenný podíl obojího.

Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“, ke kterým patřili Sung Lien, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci. V mingském období vznikla řada literárních děl naučných i užitkových, nejtypičtější a nejreprezentativnější pro mingskou dobu jsou mnohadílné encyklopedické práce a antologie. Popularitu si natrvalo zachovaly slavná beletristická díla – romány Příběhy Tří říší, Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ Mingští dramatici psali čtyřaktovky ca-ťü, oblíbené v minulé, jüanské, epoše. Větší popularitu však měly volnější mnohoaktové hry čchuan-čchi; jejich doprovodná hudba prošla podstatnými změnami, dokud nepřevážil styl kchun-čchü.

Z mingských architektonických památek patří k nejdůležitějším císařské sídlo – Zakázané město, chrámový komplex Chrámu nebes v Pekingu, soubor císařských náhrobků v Š’-san-lingu a v neposlední řadě Velká čínská zeď.

Primátorská tramvaj je salónní vůz vyrobený roku 1900 ve smíchovské továrně Františka Ringhoffera. Podobu vozu navrhl známý český architekt Jan Kotěra v secesním stylu. Společnost se tímto výrobkem prezentovala na pařížské Světové výstavě a po jejím skončení jej předala Praze pro potřeby primátora. Město tuto tramvaj, označenou evidenčním číslem 200, využívalo ke slavnostním reprezentačním jízdám, nicméně při příležitostných jízdách ji mohli využít i další zájemci. Před první světovou válkou a v meziválečném období vůz jezdil také s návštěvníky hlavního města při vyhlídkových jízdách a při slavnostním zahajování provozu nových tratí.

Na počátku padesátých let 20. století prošel vůz úpravou, aby mohl vozit děti z mateřských škol. Tomuto účelu sloužil až do roku 1972. V roce 1961 si tramvaj „zahrála“ i ve filmu Pohádka o staré tramvaji. Od konce 70. let se stala součástí sbírek pražského Muzea městské hromadné dopravy a je vystavena ve střešovické vozovně v Praze. Zde postupně prošla rekonstrukcí do dřívější podoby z 20. až 40. let. Roku 1998 byla prohlášena za kulturní památku České republiky.

Mozek (latinsky: cerebrum, řecky: encephalon) je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců. V omezeném měřítku se termín „mozek“ používá také pro ostatní strunatce (bezlebeční, pláštěnci), hlavonožce nebo dokonce některé další bezobratlé. Obvykle se však u bezobratlých vyskytuje pouze jistý mozkový ganglion (zauzlina).

Mozek obratlovců vzniká z přední části neurální ploténky a během zárodečného vývoje se postupně objevují různé oddíly, které často plní poměrně odlišné funkce, ale spolupracují a tvoří dohromady hlavní orgán centrální nervové soustavy. K hlavním částem mozku patří prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek a tzv. koncový mozek. Všechny mozky obratlovců jsou si vzájemně homologické a vyvinuly se z mozku předka obratlovců. Přesto vykazují značné odlišnosti – každý obratlovec má na svůj nervový systém jiné požadavky v souvislosti se svým způsobem života. Například u savců se bouřlivě rozvíjí koncový mozek, ale rozsáhlý je také mozeček.

Z buněčného hlediska je mozek složen především z nervových a gliových buněk. Místa s nahromaděnými těly neuronů představují tzv. šedou hmotu, místa bohatá na nervová vlákna jsou známa pod názvem bílá hmota. Zatímco nervové buňky jsou schopné aktivní nervové činnosti spojené se vznikem a přenosem nervových impulsů, nepostradatelné jsou i gliové buňky, které vyživují, chrání a jinak podporují nervovou tkáň.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna, (21. května 1908 Budapešť – 29. prosince 1986 Jihlava) byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka. Pocházela z bohaté podnikatelské rodiny. Ač narozená v Budapešti, vyrůstala v Německém, dnešním Havlíčkově Brodu. Studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1933 začala pracovat v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za něhož se později provdala. Již předtím vstoupila do Komunistické strany Československa. Za války byla pro svůj židovský původ vězněna v řadě nacistických koncentračních táborů.

Po válce obnovila své členství v KSČ a v březnu 1946 byla zvolena členkou Ústředního výboru. Začala také působit na ministerstvu zahraničních věcí Československé republiky, kde v roce 1949 dosáhla postu první náměstkyně ministra. V 50. letech ustála čistky ve straně, byla však sledována Státní bezpečností a po sebevraždě druhého manžela odvolána z funkce. Poté vedla legislativní a správní odbor na ministerstvu školství a kultury. V 60. letech se stala poslankyní obvodního národního výboru a pak Národního shromáždění. Angažovala se v Pražském jaru 1968 a nejvíce se proslavila na podzim téhož roku, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Byla vyloučena ze strany a od roku 1969 zůstala v důchodu. Závěr života strávila jako disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Frýdlantská rozhledna je vyhlídková stavba vybudovaná na Frýdlantské výšině. Ta se vypíná do výše 399 m n. m. v severních částech města Frýdlantu na severu České republiky. Na tomto místě byla na konci 19. století vybudována dřevěná vyhlídková věž, která ovšem neodolala zdejším klimatickým podmínkám a na počátku 20. století muselo dojít k jejímu stržení. Roku 1907 ji nahradila věž zděná o výšce 20,8 metru s vyhlídkovým ochozem ve výšce 18,6 metru. Ta návštěvníkům sloužila až do závěru šedesátých let 20. století, kdy došlo k jejímu uzavření pro turisty. Do roku 1979 sloužila k přenosu televizního signálu a k navádění dopravních letadel. Následně proběhla rekonstrukce rozhledny a od roku 1982 opět slouží turistům.

Věž je zbudována z červených cihel na žulovém základu, k ochozu vede 100stupňové spirálové schodiště. Z rozhledny je možné zahlédnout jak české Jizerské či Lužické hory, tak také do Německa a Polska. Okolo vyhlídkové věže se nachází sportovní areál „U rozhledny“ využívaný k pořádání turistických či sportovních aktivit. Je tudy vedena turistická trasa, značená cyklotrasa i místní naučná stezka Putování za vodou. Pro zájemce je k dispozici též dřevěná turistická známka.

Aloe pravá (Aloe vera či Aloe barbadensis) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená, sukulentní bylina s přízemní růžicí dlouhých dužnatých a na okraji řídce ostnitých listů. Dosahuje i s květenstvím výšky 60 až 90 cm. Květy jsou žluté a červeně naběhlé, uspořádané ve štíhlém a poměrně vysokém hroznovitém květenství. Aloi pravou poprvé popsal v roce 1753 Carl Linné pod názvem Aloe perfoliata var. vera L. Její původ není s jistotou znám, v současné době je pěstována nebo roste zplanělá v klimaticky příhodných oblastech téměř celého světa.

Aloe pravá je využívána již po tisíce let jako léčivá rostlina a její používání se rozšířilo po celém světě. Je oblíbenou bylinou v léčitelství i v domácím lékařství a je součástí mnohých kosmetických přípravků. V poslední době její mnohostranné účinky objevuje i západní medicína. Aloe poskytuje dva různé produkty s odlišným působením a využitím, známé jako gel a latex. Gel z aloe se zevně aplikuje zvláště na spáleniny, drobnější poranění a odřeniny, latex působí při podání vnitřně mj. jako razantní projímadlo. Mezi hlavní účinné látky obsažené v aloe pravé náleží polysacharid acemanan a v latexu glykosid barbaloin. Aloe pravá se též pěstuje jako pokojová rostlina.

Mýtus o Usirovi je nejvýznamnější, nejvlivnější a z hlediska dnešních vědeckých poznatků nejrozsáhlejší mýtus staroegyptské mytologie. Doložen je nejpozději od doby 5. dynastie a následně byl nepřetržitě rozvíjen až do zániku staroegyptské civilizace, tedy po dobu téměř tří tisíciletí. Ve své rozvinuté podobě vypráví o bohu Usirovi – dobrotivém prvním panovníkovi Egypta, o jeho úkladném zavraždění žárlivým bratrem Sutechem usilujícím o uzurpaci královské moci, o Usirově dočasném oživení zásluhou magické moci jeho oddané manželky Esety, takže spolu mohli zplodit syna Hora jako otcova mstitele, a o odplatě, kterou Hor po strastiplném dětství s Esetinou pomocí uskutečnil a přemožením Sutecha získal pro sebe královskou moc jako její legitimní dědic a pro svého otce Usira definitivní vítězství nad smrtí a proměnu ve věčného vládce podsvětí. Jednotlivé dějové linie mýtu jsou ovšem ve skutečnosti relativně samostatnými příběhy, takže moderní badatelé někdy celek vyprávění, systematizovaný ostatně teprve na přelomu 1. a 2. století, označují přesněji jako usirovský mytologický cyklus.

Mýtus, respektive jeho nejstarší základ, byl primárně součástí královské ideologie. Zde v kontextu egyptské představy o pohřbu zemřelého panovníka jako prostředku jeho vstupu mezi bohy vysvětloval božskou podstatu královské moci a její kontinuity prostřednictvím řádného pozemského následnictví, jimiž podle Egypťanů bylo zaručováno trvání kosmického a politického řádu světa a jeho vítězství nad silami chaosu; pravděpodobně z tohoto důvodu byl i začleněn do kosmologicko-kosmogonické nauky o iunském Devateru. Měl tedy, jako manifestace panovníkova výlučného postavení ve vztahu k božskému světu, „zcela výraznou politickou dimenzi a právem může být označen za mytické vyjádření egyptské státní myšlenky.“

Svou základní podobu získal mýtus o Usirovi během 25. století př. n. l. Mnoho z jeho prvků vzniklo z náboženských představ, avšak konflikt mezi Sutechem a Horem mohl být částečně inspirován boji z období rané egyptské historie či prehistorie. Odborníci se pokoušeli rozpoznat přesnou povahu událostí, které daly vzniknout tomuto příběhu, avšak nedosáhli žádného definitivního závěru.

Svazijsko na Letních olympijských hrách 2008 zastupovali čtyři sportovci, a sice dvě ženy a dva muži. Čtveřice reprezentovala tuto africkou zemi ve dvou z 28 sportů, v nichž se na hrách soutěžilo: v lehké atletice a plavání. Vlajkonošem se stala sportovkyně Temalangeni Dlaminiová, která se specializuje na běh na 400 metrů. Nejmladší ze svazijských reprezentantů na Letních olympijských hrách 2008 byla 16letá plavkyně Senele Dlaminiová, naopak nejstarším reprezentantem země se stal běžec specializující se na trať 1500 metrů – v době olympiády téměř 25letý Isaiah Msibi.

Všichni hráči reprezentovali svou zemi na olympijských hrách poprvé. Žádný z nich se na Hry nekvalifikoval, avšak příslušné federace obou sportů každé zemi, jejíž žádný sportovec nesplnil kvalifikační kritéria, umožnily požádat o účast nejvýše dvou svých sportovců. Pro Svazijsko to byl osmý start na Letních olympijských hrách a devátý na olympijských hrách vůbec. Jeho zástupci se totiž účastnili také zimních olympijských her v roce 1992. Samotný svazijský národní výbor olympijských her a her Commonwealthu byl založen v roce 1972, tedy čtyři roky po vzniku samotného státu. Sportovci z této země dosud nezískali žádnou medaili. O nejlepší výsledek na Hrách 2008 se postaral Isaiah Msibi v běhu na 1500 m, kde obsadil 46. místo.

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to zejména rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním stanovisek. Tím sjednocuje českou judikaturu. Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedy, ty jmenuje ze soudců na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Soudci tvoří dvě kolegia; zhruba třetina trestní kolegium a zhruba dvě třetiny občanskoprávní a obchodní kolegium, které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia s kolegiem obchodním.

Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky začátkem roku 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze. V předsednickém postu se dosud vystřídali Otakar Motejl (1993–1998), Eliška Wagnerová (1998–2002), Iva Brožová (2002–2015) a Pavel Šámal (od ledna 2015). Soud sídlí na Burešově ulici v památkově chráněné funkcionalistické budově, postavené v roce 1932 pro Všeobecný penzijní ústav podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické.

Malý lev je nevýrazné malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy, nacházející se mezi Velkým vozem na severu a souhvězdím Lva na jihu. Poprvé bylo zmíněno roku 1687 v díle Promodus Astronomiaem gdaňského astronoma Jana Hevelia, který tehdy zavedl několik nových souhvězdí na místech oblohy, v kterých se nachází málo hvězd. Až ve dvacátých letech 20. století byl Malý lev přijat Mezinárodní astronomickou unií jako jedno z osmaosmdesáti souhvězdí, která pokrývají celou hvězdnou oblohu. V souhvězdí se nachází 37 hvězd jasnějších než 6,5 magnitudy a 3 hvězdy jsou jasnější než 4,5 magnitudy. Nejjasnější hvězda souhvězdí 46 Leonis Minoris je oranžový obr hvězdné velikosti 3,8 magnitudy, která se nachází přibližně ve vzdálenosti 95 světelných let od Země. Beta Leonis Minoris je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí hvězdné velikosti 4,4 magnitudy, a jako jediná hvězda v souhvězdí má Bayerovo označení. Je dvojhvězdou, jejíž jasnější složka je oranžovým obrem a slabší hvězda žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je 21 Leonis Minoris, která je rychle rotující bílou hvězdou hlavní posloupnosti hvězdné velikosti 4,5 magnitudy. V souhvězdí se dále nachází dvě hvězdy s planetárním systémem, dva páry vzájemně interagujících galaxií a nazelenalá galaxie připomínající zelený hrášek, v které je ozářen plyn výtryskem z kvasaru IC 2497, který se před 200 tisíci let vypnul, ale stále ozařuje plyn od vzdálenosti 30 kiloparseků, ale který je již v menší vzdálenosti od galaxie neviditelný. Galaxie je známá pod holandským názvem Hanny's Voorwerp. Objekt objevila v rámci projektu Galaxy Zoo holandská učitelka hudby Hanny van Arkelová.

Ribonukleová kyselina (RNA) je nukleová kyselina tvořená vláknem ribonukleotidů. Je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. V mnoha ohledech je podobná deoxyribonukleové kyselině (DNA), od které se liší jednak přítomností ribózy namísto deoxyribózy a také tím, že využívá nukleovou bázi uracil namísto thyminu. Díky větší reaktivitě ribózy může molekula RNA zaujímat větší množství prostorových uspořádání a zastávat mnohem více funkcí, než mnohem stabilnější DNA, která je využívaná buňkou především jako úložiště genetické informace. Molekula RNA je také na rozdíl od DNA obvykle jednovláknová, často ovšem díky vnitřnímu párování zaujímá složitější strukturu, a v některých případech, například u některých virů, se vyskytuje i dvouvláknová RNA.

RNA má v těle řadu funkcí, z nichž hlavní je zajištění překladu genetického kódu, tedy převod informace z DNA do struktury proteinů. Oblast DNA nesoucí gen je nejprve přepsána do mediátorové RNA. Ta je následně přeložena do proteinů tvořených řetězcem aminokyselin. Zařazení správné aminokyseliny při tvorbě proteinů zajišťuje vazba transferové RNA na specifický kodón v mRNA pomocí párování jejich bází. Samotný překlad genetického kódu probíhá na ribozomu, který je složený z RNA (tzv. rRNA) i proteinů, přičemž RNA v ribozomu tvoří nejen strukturní složku, ale je zodpovědná i za syntézu peptidové vazby v nově vznikajícím proteinu. Ribozom je tedy významným zástupcem skupiny RNA s katalytickou aktivitou, tzv. ribozymů.

Leonard Cohen (* 21. září 1934 Montréal) je kanadský hudebník, básník, romanopisec a kreslíř. Již během univerzitních studií vydal v roce 1956 svoji první sbírku básní. Vedle poezie mu během šedesátých let 20. století vyšly také dva romány: První byl kritikou přijat dobře, druhý však kvůli obsahu zaměřenému na sexuální témata kritika příliš dobře nepřijala. Nedlouho po vydání svého druhého románu se začala rozvíjet jeho pěvecká kariéra. Hudbě se sice věnoval již dříve, avšak ne s takovou intenzitou. Jeho hudební kariéra mnohonásobně překryla jeho spisovatelskou práci. Přesto i po vstupu do hudebního průmyslu pokračoval ve tvorbě básní, avšak již ne tak často jako předtím.

Hudebně jsou Cohenovy první písně založeny na folkové hudbě (melodie i nástroje). Od začátku sedmdesátých let prokazovala jeho hudba vliv různých druhů popu a kabaretní hudby. Počínaje osmdesátými lety začal zpívat hlouběji s podporou ženských doprovodných vokálů. Cohenovy písně jsou často citově vážné a lyricky složité. Vlastní jsou mu metafory a jiné básnické prostředky, odlišné od obvyklé tvorby písní. V jeho tvorbě se často objevují témata náboženství, izolace a složitých mezilidských vztahů.

Přestože je Cohen původně Žid, od sedmdesátých let se věnoval také buddhismu. On sám se však za buddhistu nikdy nepovažoval a tvrdil, že se mu věnoval pouze kvůli tomu, aby si dal do pořádku svůj zmatečný život. Během své dlouhé kariéry získal Cohen mnoho ocenění, od uvedení do různých síní slávy (například Rock and Roll Hall of Fame), přes výroční ocenění (Grammy) až po nejvyšší kanadské civilní vyznamenání, Řád Kanady. Cohenova hudba inspirovala i ostatní písničkáře a objevila se ve více než stovce coververzí. Jeho písně rovněž hudebně doprovodily mnoho filmů či televizních seriálů.

Země Koruny české za vlády Ferdinanda I. (1526–1564) prožívaly počátek několikasetleté habsburské nadvlády. Ferdinand I. Habsburský chtěl Korunu českou začlenit do nově se utvářející habsburské monarchie, mnohem více se však – zejména v prvních letech své vlády – musel soustředit na sérií válečných střetů s Osmanskou říší. Ferdinandovy zvýšené finanční nároky, spojené s válečnými výdaji, nakonec daly vzniknout opozici českých stavů, která nakonec přerostla roku 1547 v odboj. Král nakonec stavovské povstání potlačil, posílil svou moc zejména na úkor měst a vítězství nad stavy mu také dovolilo pozvolna obnovovat katolické instituce v českých zemích. V náboženské otázce musel být Ferdinand opatrný, nicméně vytrvale se snažil posílit pozice katolicismu, popř. utrakvismu, a snažil se naopak co nejvíce zabránit šíření učení luteránů, novokřtěnců či Jednoty bratrské.

Za Ferdinandovy vlády se Koruna česká nacházela mimo hlavní evropské obchodní stezky a řemesla ve městech díky svazujícím cechům stagnovala. Počínaly se však rozvíjet nové formy hospodaření, zejména rybníkářství. Pozvolna nastával také kulturní rozkvět, z Itálie pronikal do českých zemí humanismus, což se ve výtvarném umění projevilo přechodem od gotiky k renesanci.

Mil Mi-2 je lehký dvoumotorový víceúčelový užitkový vrtulník s třílistým nosným rotorem a dvoulistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-2 byl vyvíjen v Sovětském svazu od počátku 60. let 20. století. Jedná se o nástupce jiného sovětského vrtulníku, stroje Mil Mi-1. Oproti svému předchůdci jsou vrtulníky Mi-2 vybaveny dvěma turbohřídelovými motory, které mají podstatně vyšší výkon než původní pístové motory. Nové motory výrazně přispěly k tomu, že vrtulník může transportovat až osm pasažérů a pilota, zatímco předchozí typ byl schopen přepravovat pouze dva cestující a pilota. Prototyp Mi-2, označovaný jako V-2, vzlétl poprvé 22. září 1961. Do sériové výroby se vrtulníky dostaly v roce 1966. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, vzniklo celkem 5497 kusů, a Mi-2 se tak řadí k nejúspěšnějším vrtulníkům. Jedná se o jediný ruský vrtulník, který byl vyráběn výhradně v Polsku, tedy mimo Sovětský svaz. Během let tyto vrtulníky používalo mnoho leteckých společností, podniků, armád a policejních letek. Oblíbené byly především v zemích Varšavské smlouvy, ale létaly i v řadě dalších států. Z vrtulníku Mi-2 vzešel modernější stroj PZL Kania, jenž se neprosadil a bylo vyrobeno jen několik kusů.

Vrtulníky Mi-2 byly velmi populární také v Československu, kde jich velké množství létalo od roku 1972 ve službách Leteckého oddílu Ministerstva vnitra a pozdějších policejních letek, a od roku 1981 také v Československé lidové armádě. Po roce 1990, kdy došlo ke změně společensko-politických poměrů, se v Československu, Česku a na Slovensku objevily další vrtulníky Mi-2, především u soukromých provozovatelů. Vrtulníky Mi-2 stály také u zrodu československé letecké záchranné služby.

Eritrea (tigrajsky ኤርትራ, Ertra), plným názvem Stát Eritrea (tigrajsky ሃግሬ ኤርትራ, Hagara Ertra), je státní útvar na pobřeží Rudého moře v oblasti Afrického rohu ve východní Africe. Na západě sousedí se Súdánem, na jihu s Etiopií a na východě s Džibutskem. K roku 2009 měla 5 073 000 obyvatel. Hlavním městem je Asmara. Úřední jazyk Eritrea oficiálně nemá, v praxi se užívají tigrajština, arabština a angličtina.

Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Ve srovnání s vyspělým světem je zde nemodernizované zemědělství závislé na dešťových srážkách, průmysl upadá a jediný ziskovější sektor představují banky. Vzhledem k několika nedávným vojenským srážkám převládá silná militarizace společnosti, v armádě a v národní službě pracuje na 600 000 nedobrovolných rekrutů. Sociální služby ani demokratické instituce zde nefungují, neexistuje faktické oddělení jednotlivých složek státní moci. Silně upadá školství, rovněž militarizované. Polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. V poslední době udržuje Eritrea lepší vztahy zejména se Súdánem, Íránem a Čínou. Zhruba polovina obyvatelstva jsou křesťané, téměř stejný podíl mají muslimové, jen malá část obyvatelstva praktikuje tradiční domorodá náboženství, mnohé muslimské či křesťanské menšiny jsou potírány. V zemi se vyskytuje devět etnik, nejvýznamnější z nich jsou Tigrajové a Tigrejové.

Praga RN byl střední nákladní vůz vyráběný automobilkou Praga od roku 1933. Zkratka RN v názvu znamenala „rychlý nákladní“ a byla základem pro lidovou přezdívku Erena. Vozidlo poháněl zážehový šestiválcový motor. V roce 1934 vznikla verze Praga RND („rychlý nákladní diesel“), vybavená čtyřválcovým vznětovým motorem. Té se lidově přezdívalo Randál, což kromě zkratky zohledňovalo i hlučnější chod motoru. Výroba vozidel v té době probíhala v sériích čítajících desítky až stovky kusů a různé série se konstrukčně více či méně lišily. Vozy RN a RND tak byly postupem času mnohokrát modernizovány a ve výrobě přetrvaly zhruba 20 let. Původně hranatá kabina dostala již během prvních let zaoblenější tvary, řady vylepšení doznala konstrukce a pohon, postupně narůstaly rozměry i hmotnost vozu. Produkce v libeňské automobilce pokračovala i během 2. světové války a zastavil ji až spojenecký nálet 25. března 1945. Po válce byla obnovena v nově získaných výrobních halách ve Vysočanech.

Oba typy se staly jedněmi z nejrozšířenějších nákladních vozů v Československu, několik tisíc kusů využívala také československá armáda. Základním provedením byl valník. Na podvozcích RN/RND ale také vznikl velký počet autobusů, hasičských vozů a dalších speciálních nástaveb. Produkce typu RN skončila v roce 1953, typu RND roku 1955. Celkově bylo vyrobeno kolem 40 000 automobilů Praga RN/RND v několika desítkách sérií, včetně asi 3700 autobusů. Licence na výrobu Pragy RN zakoupila v roce 1938 také Jugoslávie. Produkce vozidel s názvem Pionir zde trvala až do počátku 60. let a vzniklo zhruba 18 300 kusů.

Vratič obecný (Tanacetum vulgare), někdy též nazývaný kopretina vratič (Chrysanthemum vulgare), je vytrvalá, jedovatá a léčivá bylina z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Dorůstá výšky až 30 až 160 cm. Má dřevnatějící oddenek, podlouhlé, střídavé, peřenosečné listy s pilovitými úkrojky a charakterizují ji malé terčovitě zploštělé zlatožluté úbory uspořádané do chocholičnaté laty. Vyznačuje se silným kafrovitým aromatem. Jejím původním areálem je Evropa a západní Asie, kolonizací však byla jako okrasná rostlina rozšířena i do Spojených států amerických a Kanady.

Pro své léčivé účinky je vratič využíván již od dob starověkého Řecka. Sloužil jako baktericid, anthelmintikum, abortivum, antibiotikum a antirevmatikum. Žlutavá silice obsahuje zejména neurotoxický thujon. Jelikož je však účinná látka drogy příliš blízká dávce toxické, od vnitřního užívání se postupně ustoupilo. I nadále se užívá zevně, především ve formě mastí a lázní. Od 9. století se vratič využíval ke kořenění rybích pokrmů, uzenin a likérů. Další využití nalezl jako barvivo, ale též jako přírodní insekticid. Odpuzuje parazity a hmyz (například moly šatní nebo komáry). Rostlinám vratiče se vyhýbají i koně a dobytek a jeho výskyt snižuje hospodářský výtěžek z pastvin. Některé druhy býložravého hmyzu se však vyskytují pouze na něm.

Svobodná paní Sidonie Nádherná z Borutína (1. prosince 1885, Vrchotovy Janovice – 30. září 1950, Harefield, Hillingdon, Anglie) byla česká mecenáška a organizátorka kulturního života, poslední šlechtická majitelka zámku Vrchotovy Janovice. Spolu s dvojčetem Karlem i starším bratrem Janem pocházela z rodiny podnikatelů povýšených do šlechtického stavu. Od roku 1906 začala s oblibou cestovat, zpočátku s matkou. Měla bohaté kulturní vzdělání a mezi její přátele patřily přední osobnosti tehdejšího kulturního a politického života – architekt Adolf Loos, malíř Max Švabinský, chorvatská hudební skladatelka Dora Pejačević, kníže Max Lobkowicz a mnoho dalších. Jejími nejbližšími dlouholetými přáteli byli básník Rainer Maria Rilke a spisovatel a novinář Karl Kraus, jimž oběma byla múzou.

V dubnu 1920 se tajně provdala za hraběte Maxmiliána Thuna, jehož však ještě téhož roku opustila. Po smrti obou bratrů se stala správkyní janovického panství. Za války jí však byl majetek zabrán německými SS, a to v roce 1944 za účelem zřízení výcvikového prostoru zbraní SS. Po vyklizení zámku československou armádou v listopadu 1946 se Sidonie pustila do jeho obnovy, po únoru 1948 však přišlo nové zabavování, tentokrát komunistickým režimem. V roce 1949 ilegálně odešla do exilu v Anglii, kde následujícího roku zemřela. V roce 1999 byly její ostatky přeneseny z Anglie na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku.

Hejnice (německy Haindorf) jsou město na severu České republiky ve Frýdlantském výběžku, asi 16 kilometrů severovýchodně od krajského i okresního města Liberce. Město tvoří dvě části, a sice Hejnice a Ferdinandov. Nachází se v údolí na severním úbočí Jizerských hor, protéká jím řeka Smědá. Žije v něm přibližně 2700 obyvatel.

První písemná zmínka sice pochází z roku 1381, avšak pověst místo zmiňuje již ve 13. století, kdy zde mělo dojít k zázraku uzdravení rodiny odměnou za zakoupenou a sem donesenou sošku Panny Marie. Z lokality se stalo poutní místo, na němž později vznikl kostel. Po několika staletích přibyl františkánský klášter, kostel byl přestavěn v barokním stylu a zasvěcen Navštívení Panny Marie. Během 19. století v obci vznikaly porcelánky, papírny a textilky, dále škola a od roku 1900 je do Hejnic přivedena železniční trať. Rozvoj obce zapříčinil 31. července 1917 její povýšení na město. Po druhé světové válce a odsunu zdejšího německého obyvatelstva však počet obyvatel klesal. Během dubna 1950 došlo v rámci Akce K k přepadení místního kláštera, z něhož byl vytvořen internační tábor pro řeholníky nucené pracovat v blízkých továrnách. Chátrající klášter po roce 1989 prošel obnovou a roku 2001 se opětovně otevřel coby „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Během léta roku 2010 však město postihly záplavy, které jeho část poničily.

Zápisky historika (čínsky v českém přepisu Š’-ťi, pchin-jinem Shǐjì, znaky zjednodušené 史记, tradiční 史記) je kniha dějin Číny a okolních zemí od mytických počátků kolem roku 2600 př. n. l. do 1. století př. n. l. Začal je sestavovat čínský historik chanské doby S’-ma Tchan. Jeho syn S’-ma Čchien pokračoval ve sbírání podkladů a v letech 104–93 př. n. l. je sepsal pod názvem Kniha vrchních písařů. Kniha obsahuje v pěti oddílech a 130 kapitolách přes půl miliónu znaků čínského písma. Po zveřejnění díla S’-ma Čchienovým vnukem Jang Jünem se Zápisky začaly šířit mezi vzdělanou veřejností. Ovšem už autoři 1. století n. l. uváděli, že část knihy byla ztracena a dodatečně doplněna jinými historiky.

S’-ma Čchien pojal historii Číny jako dějiny jediné říše, bez ohledu na její politickou roztříštěnost po většinu její minulosti. Pokusil se uspořádat historické údaje, zevšeobecnit je a dobrat se pochopení zákonitostí dějin, „cesty Nebes“. Současně se snažil i o uchování památky významných osobností a svého rodu. Dílo mimořádné svým rozsahem i literární úrovní se stalo vzorem pro pozdější historiky a spisovatele. S tím, jak získalo oficiální status, změnil se i název spisu. Z Knihy vrchních písařů, vyjadřující osobní názory S’-ma Čchiena a jeho otce, se staly Š’-ťi, ve významu Zápisky písaře, později Zápisky historika a nakonec již zcela odosobněné Historické zápisky. Do češtiny přeložil v letech 1962–1971 několik kapitol Timoteus Pokora. V roce 2012 vyšla zhruba čtvrtina díla v českém překladu Olgy Lomové (se zahrnutím části starších Pokorových textů) pod názvem Kniha vrchních písařů. Výbor z díla čínského historika.

Ganymed (též Ganymedes nebo z angl. Ganymede) je největší Jupiterův měsíc a současně i největší měsíc ve Sluneční soustavě (těsně před Titanem). K roku 2010 je považován za sedmý měsíc Jupiteru a společně s Io, Europou a Callisto se řadí mezi Galileovy měsíce. Je větší než planeta Merkur, ale má přibližně jen polovičku její hmotnosti. I tak je ale nejhmotnějším měsícem ve Sluneční soustavě a je 2,01 krát hmotnější než pozemský Měsíc. Ganymed má průměr 5 262 km. Od Jupiteru je vzdálen 1,07 milionu km a jeho doba oběhu okolo planety je 7,15 pozemského dne. Kdyby Ganymed obíhal kolem Slunce místo okolo Jupitera, byl by považován za planetu. Spolu s dalšími měsíci Europa a Io je v dráhové rezonanci v poměru 1:2:4 a vůči Jupiteru má vázanou rotaci.

Ganymed objevil Galileo Galilei během svého pozorování v roce 1610, ale měsíc pojmenoval jiný astronom Simon Marius dle postavy z řecké mytologie Ganyméda, který byl milencem boha Dia a číšníkem bohů. Jde o jediný měsíc Jupiteru, který je pojmenován podle muže. Kolem měsíce jako první proletěla sonda Pioneer 10, následovaná sondami Voyager, které upřesnily jeho velikost. Následovala mise Galileo, která objevila podzemní oceán a magnetické pole měsíce. Na rok 2020 se plánuje vyslání sondy Europa Jupiter System Mission, která má mimo jiné zkoumat magnetická pole a podpovrchové oceány Ganymedu a Europy.

SuicideGirls (SG) je anglickojazyčná webová stránka alternativní pornografie. Založili ji na jaře roku 2001 „Spooky“ Sean Suhl a „Missy Suicide“ Selena Mooneyová. SuicideGirls sází na estetiku, která je má odlišit od mainstreamového porna, a snaží se prezentovat jako vlastní subkultura. Modelky mají tetování, piercing a nápadně obarvené vlasy. Stránky jsou přijímány jako příklad feministické erotické fotografie, nicméně toto pojetí naráží často na značný odpor, mimo jiné u značné části bývalých modelek. Vedle žánrových erotických fotografií nabízí SuicideGirls i hudbu a fejetony a ženy zde mají profily a blogy. Od založení účtu se ženy stávají součástí komunity SuicideGirls.

Stránky mají svůj původ v Portlandu v USA a v jejich počátcích je podporovali i zpěvačky a zpěváci z okolí jako Courtney Love či The Dandy Warhols, později ale toto úzké spojenectví vymizelo. V roce 2005 stránky opustilo padesát modelek, které byly u SuicideGirls od počátku. Obvinily stránky z pohrdání ženami a vyjádřily podezření, že za kulisami stránek existuje obchodní model, který připomíná zavedenou pornografii. Epizoda stála stránky hodnověrnost, nicméně stránky přesto vykazovaly stálý růst a mezitím rozšířily svoji činnost do jiných odvětví a založily další projekty.

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Jindřichovice pod Smrkem (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 039) je jednokolejná neelektrifikovaná regionální trať vedená z Frýdlantu přes Dolní i Horní Řasnici a Nové Město pod Smrkem do Jindřichovic pod Smrkem. Důvodem její výstavby byly požadavky průmyslníků v okolí této tratě na snazší odvoz výrobků jejich továren. S výstavbou železniční tratě se začalo v roce 1900 a první vlak na trať vyjel 2. srpna 1902. O dva roky později byl otevřen navazující úsek z Jindřichovic do tehdy pruského Greiffenbergu (dnes Gryfów Śląski v Polsku). Ačkoliv tak existovalo přímé spojení tratě s Pruskem, žádné přímé vlaky nikdy nejezdily a cestující si museli v Jindřichovicích vždy přestoupit do jiného vlaku. Jindřichovice byly hraniční stanicí do vzniku druhé republiky, kdy došlo na základě Mnichovské dohody ke změně státních hranic jejich posunutím do českého vnitrozemí. Během druhé světové války připadla trať Německým říšským drahám, které na ní zajišťovaly provoz až do roku 1945. Po válce trať opět připadla Československu, ale hraniční přechod byl z důvodu obsazení oblasti za hranicemi polskou armádou v květnu 1945 uzavřen.

V následujících letech se na trati střídaly parní lokomotivy různých řad v tahání nákladních vlaků, zatímco osobní dopravu zajišťovaly motorové vozy. Během roku 1972 došlo k ukončení zdejšího provozu parních strojů a k jejich nahrazení dieselovými lokomotivami. Na začátku 21. století byla trať zařazena do systému Jizerskohorské železnice, na níž od roku 2011 po dobu 15 let zajišťují osobní dopravu České dráhy vozy řady 840.

Travný je přírodní rezervace na západním úbočí stejnojmenné hory v  Moravskoslezských Beskydech. Účelem rezervace je hlavně ochrana fragmentů přirozených lesních porostů s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Chráněné území se nachází na ploše s převýšením až 673 m, od čehož se odvíjí pestrost složení přítomné vegetace. Drtivou většinu rezervace zabírají lesní porosty 5.–7. lesního vegetačního stupně. V bylinném patru se vyskytují karpatské endemity jako kyčelnice žláznatá.

V rezervaci se pravidelně objevují velké šelmy jako medvěd hnědý a rys ostrovid, nepravidelně i vlk obecný. Z pravidelně hnízdících ptáků lze jmenovat datla černého či jeřábka lesního. Příležitostný je výskyt tetřeva hlušce, o jehož návrat do rezervace ochranáři usilují. Z obojživelníků se zde vyskytuje mj. mlok skvrnitý, z plazů užovka obojková, z měkkýšů modranka karpatská nebo řasnatka lesní.

Kvůli prudkým svahům Travného a tím i špatné přístupnosti rezervace bylo území dlouhá staletí netknuto působením člověka. Až od 60. let 20. století zde byly prováděny těžařské zásahy, které měly v některých případech takřka devastující charakter. I z tohoto důvodu se proces vyhlášení ochrany nad územím dlouho odkládal. Přírodní rezervace zde byla vyhlášena až v roce 2000, i když se o ní uvažovalo již od šedesátých let. Území leží relativně stranou turistického ruchu, pouze její severovýchodní okraj míjí modře značený turistický chodník.